Mnohé dnešní dítě by se upřímně divilo vyprávění, jak jste v dětství dychtivě čekali, až rodiče ve vašem pokojíčku zhasnou a vy budete konečně moci pod dekou s baterkou v ruce začít polykat další stránky své napůl dosud zakázané knihy.

Děcka malá dnešní žádnou kapesní svítilnu k iPadu nebo mobilu nepotřebují a rodiče jsou rádi, když se s přístrojem uklidí do ústraní a dají pokoj. O vztah k literatuře jde dnes až ve druhé řadě. Především se děti potřebují naučit mluvit v rodině, ve které se s nimi nikdo nebaví. Ve škole si na řeči učitelé také většinou moc nepotrpí, protože jednodušší je nechat žáky vyplňovat testy a zbytečně jim nekomplikovat myšlení nuancemi a odstíny. Ve světě, kde platí buď, anebo, jednička, nebo nula, by jim to stejně jen komplikovalo uplatnění. Život a příroda kolem nás jsou možná nekonečně pestří, ale semafor na cestě ke společenskému zařazení a úspěchu zná v současnosti jen dvě barvy: bílou a černou.

Dojímá mě, když čtu, jak v jedné knihovně v dánském Aarhusu zavírají děti po dvou s knihou a svítilničkami do indiánských týpí na půl hodiny, aby si vyzkoušely to dobrodružství číst pod peřinou. Samozřejmě se to chlapcům a holčičkám líbí, ale efekt to bude mít srovnatelný s účinkem jízdy smrti na pouti. Lechtivý zážitek bez otisku.