Bývalý prezident Václav Klaus je typickým příkladem pravdy, že doma není nikdo prorokem. Již více než dva roky nepobývá na Hradě, ale rozhodně neodpočívá. Řídí svůj Institut, který pořádá semináře a konference k nejrůznějším aktuálním i historickým politickým a ekonomickým tématům, vydává knihy a odborné studie a je také zázemím pro mezinárodní aktivity nedávné hlavy našeho státu. Málokdo o tom ví, protože český mediální svět to téměř okázale ignoruje.

Narozdíl od světa skutečného. Ten stále chce slyšet a číst, co si český exprezident myslí, čím se zabývá. Pozvání na významné mezinárodní konference má tolik, že musí stále pečlivěji zvažovat svou účast. Paradoxně je o něj totiž snad ještě větší zájem než v době, kdy byl nejvyšší ústavní institucí.

Kavárna hledí k ambasádě

Je to na druhou stranu vlastně docela pochopitelné. Václav Klaus, zbaven "tíže" státnické role, může mluvit ještě hlasitěji a otevřeněji než dříve. I když tak velký rozdíl to zase není. Nikdy nepatřil k elitám "bruselského lidu", státníkům, kteří nemají co říci, jsou buď "politicky korektně" zcela bez názoru, anebo se svých vlastních názorů tak bojí, že je raději nevysloví ani za zavřenými dveřmi doma. A především - narozdíl od jeho předchůdce - jej v ždy primárně zajímala a zajímá Česká republika a její zájmy.

To pražská havlistická kavárna, ovládající hlavní média, nikdy "neskousla" a nepromíjí mu to dodnes. Zahleděna (v dědictví svého zvěčnělého guru Václava Havla) pouze do odečítání ze rtů Bruselu a Washingtonu, má dnes své hlavní centrum na americké ambasádě v Praze. Tam si ovšem Václav Klaus nechodil pro "rady" ani když byl ve "Strakovce" či na Hradě, tím méně dnes.

Ale právě to je jeden z důvodů, proč svět chce názory tohoto mimořádně zkušeného politika stále znát a slyšet. Zvláště v současné napjaté mezinárodní situaci. Před několika dny hovořil Václav Klaus na velké mezinárodní konferenci v Baku o klíčovém problému současného světa - pobořených vztazích mezi Západem a Ruskou federací. Ohlas těchto zásadních slov byl doma minimální - a jak také jinak? Není vyloučeno, že je neviděli ani ti, kteří se po Klausových zádech vyšplhali do vrcholných politických postů - a dodnes v nich tak trochu z posledních otáček setrvačníku roztočeného na maximum v devadesátých letech setrvávají.