Petr Mrázek: Nedaj-li mi medajli…

17.07.2021 19:48 | Komentář

Nedávno jsme vzpomínali na oběti II. světové války, na vojáky všech spojeneckých vojsk, na naše odvážné ženy a muže, kteří bojovali proti nacistickému Německu a jeho spojencům po celém světě a především na ty, kteří v tomto boji položili své životy.

Petr Mrázek: Nedaj-li mi medajli…
Foto: Archiv vydavatele Vaše věc
Popisek: psací stroj

Vzpomínáme na data a místa, která v nás oprávněně vzbuzují hrdost. Při té příležitosti nikdy nesmíme zapomenout nejen na důsledky dějů, především musíme mít na paměti jejich příčiny. A jedna z těch příčin začíná dávno, velmi dávno v naší historii.

Anketa

Souhlasíte, aby se pokuty za opakované přestupky odečítaly ze sociálních dávek?

97%
1%
hlasovalo: 17785 lidí

Naše historie je plná lidských příběhů a osudů, plná významných mezníků, změn, zlomů a zvratů, plná nezapomenutelných dat, mezi nimiž lze najít mimořádně zajímavé souvislosti. Patří k nim i taková data, která moc hrdosti nevzbuzují a přesto jsou mimořádně důležitá. Zcela jistě k takovým neslavným datům patří 30. září 1938 a 15. březen 1939. Tehdy jsme na velmi dlouhou dobu ztratili svobodu a přišli o životy několika set tisíc těch nejlepších z nás. Proto si musíme tato data připomínat a vyvozovat z nich reálné závěry. Obě data se týkají vztahu Čechů a Němců, i když svým významem zasahují Evropu a celý svět.

V této souvislosti je více než zajímavou zpráva, že bývaly ministr naší vlády, pan Herman právě převzal nejvyšší vyznamenání „sudetských“ Němců. A stejně zajímavá zpráva je, že by tento spolek rád uspořádal svůj příští sjezd v Praze.

Nejsem historik, nejsem politik, jsem jen zvědavý člověk, který se ptá „proč“. Víme-li, proč se špatné věci dějí, pak víme co činit, aby se už nikdy neděly. Jádrem problému těchto dat je dlouhodobé a velmi složité soužití s Němci, které ani při nejlepší vůli nelze považovat za harmonické i když se dnes mnozí převelice snaží to takto podávat. Je spjato s počátky české státnosti v dobách přemyslovských knížat a králů. Musíme uvážit, že v počátcích slovanského osídlení žilo na území dnešní Čech, Moravy a Slezska asi 200 000 obyvatel, počátkem 18. století cca 2 000 000. První Přemyslovci potřebovali osídlit pohraniční kraje a zajistit své hranice. Vždyť pevná zemská hranice je naprosto základním atributem samostatného státu - tehdy i teď. Jistě neméně důležitá byla i otázka hospodářská, bezpečnost však byla a je prvořadá. Zde je příčina i počátek toho, proč zhruba v 11. století Přemyslovci zvali k osídlení hranic kolonisty z okolních zemí. Původní naše obyvatelstvo bylo usazeno v úrodných oblastech a především jej nebylo mnoho, aby tento úkol mohli splnit sami Češi. Dnes říkáme, že přišli Němci, ale není tomu tak. Přišli Sasové, Prusové, Braniboři, Bavoři, Slezané, Rakušané i jiní. Německo jako státní útvar neexistovalo, to vzniklo až v roce 1871. Na území tehdejší Svaté říše římské, které zahrnovalo i velkou část území dnešního Německa, tehdy existovalo asi 1800 samostatných knížectví, království, svobodných měst, řádových území. Postupem doby, tak jak jim to poměry dovolovaly, se germánští obyvatelé Svaté říše římské začali považovat za něco zcela samostatného a až nadřazeného a jejich cílem byla germanizace celého území. To se u nás díky životaschopnosti českého obyvatelstva nikdy nepodařilo. Předposlední ránu těmto snahám zasadila I. světová válka. To byl velký úder germanizačním snahám, ale především období jejich obrovského strachu před odvetou, kterou vzhledem ke svým dosavadním odůvodněně očekávali, která však nikdy nepřišla. Československo v období první republiky přes veškeré národovectví bylo vždy stavěno na občanském principu, obyvatelstvo nepodléhalo žádnému radikalismu. Konec konců i jeho první ústava má své kořeny především v ústavě americké, v ústavě důsledně demokratické, důsledně občanské. Pojmy občanství a národ v zásadě splývají. A pokud vím, byl to jediný skutečně demokratický stát ve středoevropském prostoru.

Někteří obyvatelé tohoto státu, potomci přistěhovalců germánského původu, přicházejících do českého státu od počátku 11. století, se začátkem století dvacátého nazvali sudetskými Němci (podle starého názvu pohoří rozkládajících se na severu Čech a Moravy) a za cíl si dali rozbití Československa a to vlastně ještě před jeho formálním vznikem v roce 1918. A tohle dotáhli úspěšně až k tomu prvnímu neslavnému datu. Zde si dovolím citovat našeho skvělého historika, pan Zdeňka Mahlera:

„Pokud se někdo pokouší ospravedlnit sudetské Němce, že byli vlastně přinuceni nějakým nátlakem, aby určitým způsobem volili, pak prokazuje neznalost dějin. Volili v té době svobodně, a dokonce dvakrát ještě před tím, než přišel Hitler. Jejich vůle se obráží i v základních politických heslech. Přivolávali Hitlera, aby je „osvobodil“ od Československa. Lieber Führer mach uns frei, von der Tsechoslovakei. Ukotveni v staleté historii pangermánství, opřeli se zády o Hitlerovo Německo a zcela vědomě volili totalitu proti demokracii.“

A tady přichází to první datum. Vzhledem k situaci vyhlásilo v září 1938 Československo všeobecnou mobilizaci, aby ji pak po 30. září odpískalo. Přitom armáda byla skvěle připravena, velmi dobře vyzbrojena, obyvatelstvo bylo plno odhodlání bránit vlast. Vládla mimořádně vysoká morálka. Bohužel politici v čele s presidentem E. Benešem se válečného střetu prostě báli a svým občanům asi nevěřili, a otevřeli tak cestu ke konci samostatného demokratického státu.

Počítejte teď prosím se mnou. Vzdali jsme se a přišli jsme o 3,5% obyvatelstva. Jiní bojovali a přišli – Norové o 0,3% obyvatel, Belgičané o 1%, Holanďané o 2,4%, Francouzi o 1,4%, Britové o 1%, Řekové o 4% (vedle boje s okupanty tam běžela ještě i občanská válka), Poláci utrpěli absolutně nejvyšší ztráty – 16% obyvatel. Tam např. z 3 000 000 polských Židů přežilo německé rasové čištění pouhých 3 500 jednotlivců. Ve varšavském povstání v srpnu roku 1944 vyvraždili Němci 225 000 civilistů. Proto tvrdím, že nebojovat v září 1938 byla velká chyba, za kterou jsme tvrdě zaplatili a platíme ještě dnes. A já si neodpustím připomenout naprosto zásadní úlohu tzv. „sudetských“ Němců na rozpoutání nacistických zvěrstev po celém světě. Proto druhou a poslední ranou těmto snahám „sudetských“ Němců byl jejich transfer z Československa po roce 1945. A podotýkám, že nejen z Československa.

Proč tak zdůrazňuji roli „sudeťáků“? Protože skutečně závažná byla a jak je vidět, stále to trvá. Mezi osudná data se řadí také 17. listopad roku 1939. Toho dne v ruzyňských kasárnách nechal K. H. Frank popravit 8 českých a jednoho slovenského představitele studentských spolků českých vysokých škol. Frank byl přední sudetoněmecký politik, karlovarský knihkupec, představitel Sudetendeutsche Partei v předválečném Československu, pozdější člen NSDAP, jehož životním cílem bylo odtržení dávných území Zemí Koruny české a jejich vtělení do Německé říše. Těmto brutálně zavražděným mladým mužům každoročně vzdáváme úctu, vloni spolu s předsedou Českého svazu bojovníků za svobodu, plk. v. v. Ing. Jaroslavem Vodičkou a místopředsedou Svazu vojenských veteránů ČR, plk. v. v. Ing. Emilem Kulfánkem. Já jako předseda Vojenského spolku rehabilitovaných. Tato skutečnost se velmi hluboce dotkla jednoho vysokého činovníka českého spolku „Sudetoněmecké krajanské sdružení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku“. Ten nás všechny jako vždy „poctil“ svými hlubokomyslnými úvahami. Připomnělo mi to slova sira Winstona Churchilla: „Všichni jsou pro svobodu slova. Téměř není dne, ve kterém by nebyla opěvována. Někteří lidé si to ale vykládají tak, že právě oni mohou říkat, co chtějí, ale když kdokoliv jiný proti nim cokoli řekne, je to nehoráznost“ – jakoby tohoto pána znal osobně.

Dotyčný sudetoněmecký činovník mne již dříve „poctil“ tklivým dopisem s příběhem jednoho „sudetského“ Němce a definoval jej jako pohled na poválečné Československo. Tento příběh, stejně jako všechny jemu podobné osudy ubohých vyhnanců z vlasti má jednu chybu. Vzbuzuje dojem, jakoby Bůh stvořil svět dne 8. května 1945, a v tom je jádro problému. Příběh Friedricha Kneifela stojí za zhlédnutí, je skutečně vypovídající. Kneifel vypráví o svých předcích od roku 1600, popisuje jejich a pak svůj život v Krkonoších. Ani náznakem se nezmiňuje, jak a proč jeho předci na české území přišli. Už vůbec se nevyjadřuje o vztahu svých rodičů ani o svém vztahu k dění za a po I. světové válce. Ani jedenkrát o sobě neřekl, že by byl občanem Československé republiky, že by k této zemi měl nějaký vztah. Říká ovšem doslova “Beneš byl svině a Gottwald byl ještě větší svině“. Žádné takové mravní hodnocení v celém jeho vyprávění nezaznělo směrem k Hitlerovi, Henleinovi, jakémukoli Němci. Vypráví o svém těžkém životě u Stalingradu, nevypráví o Lidicích, vypráví o svém životě u Charkova, nevypráví o Ležácích. Vypráví o tom, jak hned po válce byl okraden o krávu, nevypráví o rozkradených českých a židovských majetcích. Dotyčný pan jako přítel a ochránce „sudetských“ Němců a jako odpůrce transferu stejně jako jiní jemu podobní, nikdy nemluví o zločinech páchaných Němci, vždy mluví výhradně o nacistech nebo o Hitlerovi. To jsou úmyslné a vědomě vykonstruované lži, kterými zastírají realitu. Když v roce 1918 vznesli tihle lidé své požadavky na rozbití právě vznikající republiky, kde byli nacisté a kde byl Hitler? Vážení, dokonce ještě v roce 1920 psaly Lidové noviny toto:

„Psům a Čechům vstup zakázán“. Tento potupný nápis vyvěšen byl v Chebu v kavárně Wallenstein a marně tamní Češi dožadovali se u okresního hejtmanství, aby byl odstraněn. Teprve vojenské zakročení učinilo přítrž této darebnosti. Dívkám, které promluví s českým vojákem, vyhrožováno jest v Chebu veřejně v novinách, že jim budou ustřihány vlasy, čeští rodiče, kteří posílají děti do české školy v kasárnách, jsou u soudu pokutováni“.

Panu Kneifelovi i jeho pohrobkům lze přiznat jediné – jsou o krok před námi. K tomu ještě jeden citát sira Churchilla „Lež oběhne půl světa dřív, než má pravda příležitost si natáhnout kalhoty“.

A co z tohoto nesouvislého vyprávění vyplývá? Rerum omnium magister est usus – učitelkou všeho je zkušenost. Takže stále platí, že základním atributem státu je jasná, pevná a nepřekročitelná hranice. Stále platí potřeba velké opatrnosti, zveme-li si někoho domů. Stále platí, že primárním atributem státu je schopnost se bránit – za jakoukoli cenu. Stále platí, že ujmout se obrany vlastní země je úkolem každého občana. Proto musíme ctít rodinu a vlast, proto musíme být vzdělanými a silnými osobnostmi a především musíme být schopni postavit se zlu. Ať se jmenuje jakkoli, ať přichází odkudkoli. Skutečnost, že poslední povodeň přišla před dvaceti lety neznamená, že vyschla všechna voda na světě.

Redakci PL můžete podpořit i zakoupením předplatného. Předplatitelům nezobrazujeme reklamy.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

reklama

autor: PV

reklama


Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

František Kašpárek: Odvaha

18:02 František Kašpárek: Odvaha

Odvaha bývala ctností. V této souvislosti se nabízí otázka: Nechal by si Vladimír Putin skutečně pos…