Chceme-li se však přiblížit poznání skutečnosti, je vždy nejspolehlivější obrátit se ke zdroji prvotnímu, v daném případě například souboru rozhlasových projevů, které Jan Masaryk vysílal z Velké Británie během nacistické okupace naší vlasti. Jak píše editor webového vydání (v péči Městské knihovny v Praze), „soubor textů rozhlasových vysílání, v nichž z Londýna promlouval Jan Masaryk ke svému domovu po celou dobu druhé světové války, je unikátním svědectvím nejen o běhu dějin a jednom národním osudu, ale i o osudu jednoho muže, jenž zvraty a paradoxy doby zosobňoval.“ Je důležité připomenout, že soubor Masarykových rozhlasových poselství byl původně vydán v redakci připravené autorovými neteřemi Annou a Herbertou Masarykovými, takže jej lze považovat za naprosto autentický a v žádném ohledu ideologicky deformovaný či přizpůsobovaný nějaké politické objednávce. Prostě to, co Jan Masaryk odvysílal, za tím si i stál.

Proč to zdůrazňuji? V dnešní době, krátce před 75. výročím ukončení 2. světové války se znovu vede, nejen v naší zemi, ale bohužel i v ní, diskuse o míře zásluh té či oné protinacistické mocnosti. Přitom už desítky let, před listopadem 1989 i po něm, se generace žáků a studentů dovídaly, že za té strašné války, které Rusové říkají „Velká vlastenecká“, zahynulo nejen cca 6 milionů Židů v důsledku vyhlazovacího úsilí německých nacistů, ale také cca 26 milionů vojáků tehdejšího Sovětského svazu padlo na bojištích té války proti Hitlerovi. Mnozí z nich i během osvobozovacích akcí ve střední Evropě, a samozřejmě u nás, na území Protektorátu. Nu a pak se z úst novináře Klvani, který vystupuje na veřejnosti velmi autoritativně a zjevně chce být brát vážně, dozvíme, že na jaře 1945 naši zemi Sovětský svaz neosvobodil, nýbrž přepadl. Není v tomto ahistorickém omylu sám. Jeden polský ministr svého času pronesl též velmi „zasvěcenou“ myšlenku, totiž, že koncentrační tábor Osvětim osvobodili nikoli Rusové, nýbrž Ukrajinci. Usoudil to z toho, že operace se zúčastnily jednotky 1. Ukrajinského frontu pod velením maršála Koněva. Chytrý ministr podle názvu došel k domnění, že vojáky té jednotky byli Ukrajinci. Zřejmě mu jeho poradci nebyli schopni vysvětlit, že názvy „frontů“ se neodvozovaly podle národnosti vojáků, ale podle místa, kde se „front“ zformoval a odkud byl vyslán na jednotlivá bojiště.

Těmito nesmysly jsme z veřejných zdrojů krmeni čím dál víc a častěji. Tu a tam to nějaký obzvláště disponovaný starosta doplní záměrem postavit v Praze nacistům rovnou pomník, zatímco jiný starosta by se zase rád zbavil pomníku velitele právě onoho frontu, maršála Koněva.

O důvodech onoho přepisování dějin asi není třeba dlouze spekulovat., Cílem je už několik desítek let revize výsledků války a anulace Benešových dekretů, rovnajících se de facto předání nejprve majetku, a poté zřejmě i území naší země do rukou potomků „hnědého moru“.

Proto jsem se také vrátil k textům Jana Masarykova z posledních týdnů války. Dočtete se v nich, jak tehdejší šéf české diplomacie komentoval dění těsně před koncem války a těsně po něm, jak viděl roli jednotlivých spojenců protinacistické koalice, a také jaká byla jeho přání pro budoucnost naší země a jejích vztahů k vítězným mocnostem. Aniž bych měl ambici cokoli k Masarykovým slovům dodávat, mám za to, že budete možná na mnoha místech toho textů překvapeni.