Petr Žantovský: Jak jsem potkal knihy - 265. díl Václav Havel: od revoluce k invazi | ParlamentniListy.cz

To velmi přesně charakterizuje i právě vydávanou knihu Petra Steinera s názvem „Václav Havel: od existenciální revoluce k invazi do Iráku.“ Osou obou studií shrnutých do této knihy, je Havlův oblíbený „zelinář“, jehož Havel vykreslil jakožto mlčící a poddaný pilíř normalizačního socialismu. Jako přímý protiklad a popření onoho „života v pravdě“, což ostatně není nic originálního. Alexander Solženicyn dávno před Havlem mluvil o „životě ve lži“. Ale to jen na okraj.

Steiner konstatuje, jakým způsobem pojímá svého „zelináře“. Jako poslušného nekverulujícího jedince, který rezignoval na chápání hlubších stránek světa a žije jen svůj konzumní život v mezích zvnějšku daných a mlčky respektovaných. Což je ostatně namnoze pohodlnější, než vydávat se na tenký led existenciálního přemyšlování, v němž si liboval právě Havel.

Steiner ovšem konfrontuje Havlovy „idealistické“ (či spíše elitářské) teze o „životě v pravdě“ s jeho skutečnými činy, zejména z časů, kdy byl již pevně ukotven v české politice jako mnohaletý prezident. Usvědčuje Havla z pokrytectví, jímž přispěl k legitimizaci neospravedlnitelného, protože na lži postaveného útoku USA do Iráku roku 2003. Steiner tu klade vedle sebe dva historické příběhy a peripetie – invazi armád Varšavské smlouvy v srpnu 1968 do Československa, již dodatečně „legitimovaly“ různé zvací dopisy atd., a americkou agresi v Iráku, která ovšem dostala už dopředu plánovaný cejch „boje za demokracii“. Na tomto aktu, který postavil celé mezinárodní právo na hlavu, se podílel i Havel, nadto jako jediný prezident z oněch osmi signatářů nového „zvacího dopisu“.

Jakkoli Steinerova kniha je odborným textem, u něhož se nepředpokládá nějaký masový čtenářský zásah, je to originální a potřebný příspěvek ke studiu života a díla Václava Havla, jehož jméno se právě v těchto dnech skloňuje v souvislosti s výročím 17. listopadu 1989.

Pro náš účel jsme vybrali část druhé studie z dané knihy, která se právě dominantně věnuje vztahu Václava Havla k iráckému konfliktu, a zejména jeho hybateli, Spojeným státům americkým. Tato faseta knihy je i dnes neméně aktuální, byť už není mezi námi Havel sám, ale má v dnešní politické elitě řadu hlasitých následovníků. Pokud tedy zkoumáme, kde se vzalo dnešní vazalství naší země vůči USA, najdeme jeho kořeny právě u Havla.

Při letmém pohledu na titulní stránku svých oblíbených novin 21. srpna 1968 běžný čtenář sovětské Pravdy patrně přeskočil tak důvěrně mu známé heslo „Proletáři všech zemí, spojte se!“ v hlavičce listu. Ale zpráva, která znenadání přidala tomuto heslu na žhavé aktuálnosti, mu rozhodně uniknout nemohla. Oficiální komuniké typicky sovětským newspeakem sdělovalo:

TASS je zplnomocněn prohlásit, že straničtí a vládní činitelé Československé socialistické republiky se obrátili na Sovětský svaz a další spojenecké vlády s prosbou o poskytnutí neodkladné pomoci našemu bratrskému lidu Československa, včetně pomoci ozbrojenými silami. Tato žádost byla vznesena, protože existující socialistický řád a ústavou dané právní uspořádání v Československu jsou ohroženy kontrarevolučními silami, které se spolčily s vnějšími silami nepřátelskými socialismu. (Pravda 1968: 1)

Dovolávaje se „práva vlád na individuální a kolektivní sebeobranu“ a na „konkrétní zájem našich zemí na zabezpečování míru v Evropě proti silám militarismu, agrese a revanšismu, které nejednou zavlekly evropské národy do války“, nemohl soudruh Brežněv udělat nic jiného než neoslyšet upřímně míněnou prosbu „zdravého jádra KSČ“ a neposkytnout kýženou „bratrskou pomoc“ (tamtéž). Do Prahy bylo vysláno půl milionu vojáků Varšavské smlouvy s úkolem svrhnout československou vládu a nastolit místo ní takovou, jež by byla blíže sovětským představám o socialistickém zřízení.

O nějakých třicet pět let později se na ohlasové stránce jiných novin – jejichž světonázorová orientace je v tom nejpříkřejším rozporu s tou, k níž se kdysi hlásila stará dobrá Pravda – objevil dopis, který si svým tónem morálního povýšenectví a agresivity s tím prvním nikterak nezadal. Dne 30. ledna 2003 jej s podpisy osmi evropských státníků otiskl The Wall Street Journal pod titulem „United We Stand“ („Jsme sjednoceni“). Tento list v podstatě jen přežvýkal všechna dřívější americká obvinění vůči Iráku, na něž Rada bezpečnosti OSN ve své trestuhodné lehkomyslnosti nebrala nijaký zřetel. Ve jménu hodnot sdílených společně se Spojenými státy, tj. ve jménu „demokracie, osobní svobody, lidských práv a dodržování zákonů“, požadovali tito politici, aby byl svět konečně zbaven „nebezpečí, jaké představují zbraně hromadného ničení Saddáma Husajna“, které „se ve spojení s terorismem jeví hrozbou nedozírných následků“. Dopis dále uvedl, že rezoluce č. 1441 dává Husajnovi „poslední příležitost, jak se odzbrojit mírovým způsobem“. Nebo se uvidí! Vzhledem k branné síle osmi států, jejichž představitelé se pod tímto ultimátem podepsali, se podobná hrozba může zdát jen bláhovým donkichotstvím. To však pouze tehdy, nevezmeme-li v úvahu předpokládaného adresáta tohoto listu – vrchního velitele patrně jediné armády na světě schopné podrobit si Irák vojensky. Aby rozptýlil obavy svých spojenců a patrně též i v zájmu té skutečné a nefalšované transatlantické jednoty, přikročil George W. Bush k činu: 20. března 2003 se rozhodl na Irák zaútočit.

II.

Domnívám se, že tyto dva dopisy mohou posloužit jako názorný příklad toho, čemu jazykozpytci říkají perlokuční účinek jazyka: tedy moci slova přivodit důsledky v reálném světě. Krátký oficiózní list sepsaný hrstkou politiků dokáže přenést přes oceány a světadíly celé armády, poslat tanky do center moderních velkoměst, a to se všemi nepříjemnými důsledky, jaké těžkotonážní ocelová mašinérie pro jejich obyvatele může mít. Není však podobnost dvou příkladů tohoto osobitého epistolárního žánru spíše jen formální? Mohou mít zmíněné dopisy společného něco více než jen jisté obecně jazykové rysy?

Na první pohled lze takovou podobnost považovat za neopodstatněnou, ba přímo pošetilou. Zdá se, že tyto dva texty jsou více než nesrovnatelné: dělí je netoliko prostor, ale i čas, během něhož se v posledních desetiletích udály nesmírné politické změny – včetně zániku samotného Sovětského svazu. Nikoli však podle Václava Havla! V listopadu 2002 si Havel na pražské konferenci věnované transformaci NATO připomněl své mládí, a to konkrétně rok 1968 a tehdejší invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Dějinné poučení, k němuž dospěl, svědčí plně o jeho duševní zralosti a vyrovnanosti:

„Tato […] zkušenost mne nutí k velké opatrnosti. A zdá se mi, že vždy znovu, chceme-li zasáhnout ve jménu ochrany lidského života proti nějakému státu, musíme si položit – byť třeba jen na okamžik a jen ve skrytu duše – otázku, zda nejde náhodou o nějakou verzi „bratrské pomoci“. […] Proto je vždy znovu třeba na lékárnických vážkách zvažovat, zda jde opravdu o pomoc lidem proti zločinnému režimu a ochranu lidstva proti jeho zbraním, anebo zda náhodou nejde o nějakou – pochopitelně sofistikovanější, než byla v roce 1968 ta sovětská – verzi „bratrské pomoci“. (Havel 2007a: 207).“

Nelze tudíž než předpokládat, že když asi o dva měsíce později Havel podepsal dopis vyzývající k vojenskému zásahu proti Iráku, musel si být dobře vědom toho, nakolik dvojznačným se jeho požadavek může jevit. Dovoluji si proto zvednout rukavici, která byla hozena tak vyzývavě, a srovnat nesrovnatelné.

III.

Události okupace z roku 1968 jsou dobře známy. Dubčekův pokus obrodit komunistický režim v Československu byl pro kremelské pány nepřijatelný. Vznikalo jím totiž reálné nebezpečí, že by proreformní předáci KSČ mohli podřídit principy proletářského internacionalismu zájmům národním, a pokusit se tak vyklouznout ze sevření ruského medvěda. A kdyby navíc nalezl tento čin v „táboře míru a socialismu“ své napodobitele, sovětská říše by mohla zaniknout o dvacet let dříve, než k tomu skutečně došlo. Moskva Dubčekovi nesčetněkrát naznačovala, že byť snad je obrodný proces populární mezi Čechoslováky, v Kremlu mnoho obdivovatelů nenalezl. Žel, Praha na tyto jasné signály příliš nereagovala, a tak se někdy v březnu či dubnu 1968 počala vojenská intervence jevit Sovětům stále více jako snad jediné řešení vyvstalého problému.

V daném okamžiku však ještě chyběla politická legitimita, která by takovýto krok ospravedlňovala. Nevíme přesně, kdy byl zvací dopis, podepsaný pěti prominentními československými komunisty, sepsán ani jak vlastně dospěl na místo svého určení. Podle apokryfního příběhu jeden ze členů této konspirační pětky, první tajemník ÚV KSS Vasil Biľak, podstrčil toto tajné memorandum svému ukrajinskému protějšku Petru Šelestovi na pánském záchodku 3. srpna 1968 – při posledních předinvazních jednáních v Bratislavě. Ať již je tato legenda pravdivá, či nikoli, onen dopis byl nakonec přece jen doručen svému adresátovi Leonidu Brežněvovi, který jej 10. srpna přečetl na zasedání v Moskvě, na němž se vstup vojsk plánoval. A právě tento list také dobře posloužil svému účelu při ospravedlnění invaze z 21. srpna (viz výše zmíněné komuniké v Pravdě). Okupace ČSSR vojsky Varšavské smlouvy sice kýženého efektu nedosáhla okamžitě, neboť signatáři zvacího dopisu nedokázali vytvořit předpokládanou „dělnicko-rolnickou vládu“, nicméně po počátečním zaváhání se Sovětům přece jen alespoň podařilo dostat většinu stávajícího československého vedení volky nevolky do Moskvy, kde pak již všichni přítomní – až na jednu pamětihodnou výjimku, k níž se ještě vrátím – ratifikovali tzv. moskevský protokol, který legalizoval dočasný pobyt sovětské armády na československém území. V dané situaci ona „dočasnost“ trvala třiadvacet let.

IV.

Ani původ dopisu otištěného ve Wall Street Journal není dosud zcela jasný. O čí nápad šlo, jak byl dopis sepsán, komu byl určen a proč? Již jen samotný jeho název – jasná narážka na Lincolnovu řeč z roku 1858 známou coby „House Divided“ („Rozdělený dům“) – odkazuje k americké mytopolitické obraznosti a vede k důvodnému podezření o jeho neevropském autorství, či alespoň o jistém transatlantickém vkladu. Někteří autoři dokonce považují za duchovního otce této kolektivní epištoly někdejšího viceprezidenta společnosti Lockheed a prezidenta neziskové organizace Výbor USA pro NATO, Bruce P. Jacksona (viz např. Evans 2014, cit. 1. 10. 2022). Nade vší pochybnost je však dnes již prokázáno, že dva ústřední body dopisu byly zjevně nepravdivé. Saddám Husajn nemohl porušit rezoluci Rady bezpečnosti č. 1441, z čehož ho osma dotyčných evropských politiků obviňovala, protože žádné zbraně hromadného ničení nevlastnil. A tyto neexistující zbraně hromadného ničení také nebylo komu předat nejen proto, že je Saddám neměl, ale též proto, že jeho údajné kontakty s teroristy z al-Káidy byly jen dalším bohapustým výmyslem. Skutečnost, že tato obvinění byla plodem fantazie Bushovy administrativy a jejich účelem bylo jen ošálit americkou veřejnost, aby souhlasila s válkou, kterou se Bush rozhodl rozpoutat, byla známa dávno předtím, než Charles Duelfer zveřejnil svou zprávu o tom, že pátrání po zbraních hromadného ničení v Iráku bylo bezvýsledné, a rovněž předtím než Národní komise pro teroristické útoky na Spojené státy došla k názoru, že Husajnův podíl na spiknutí vedoucím k tehdejšímu teroristickému útoku v New Yorku byl veškerý žádný. Proslov doyena Senátu USA Roberta C. Byrda z 21. května 2003 je výmluvným svědectvím toho, proč tato strategie slavila úspěch na západní straně Atlantiku:

„Co se situace v Iráku týče, domnívá se tento senátor, že souhlas amerického lidu s nevyprovokovaným přepadením suverénního státu, porušujícím tradiční mezinárodní právo, byl vylákán na základě falešných premis. Existuje hojnost důkazů o tom, že strašlivé události z 11. září byly pečlivě zmanipulovány tak, aby se pozornost veřejnosti obrátila od Usámy bin Ládina a členů al-Káidy, kteří byli inspirátory útoku z 11. září, na Saddáma Husajna, jenž jím nebyl. K uspíšení naší invaze do Iráku se prezident a členové jeho kabinetu snažili vykouzlit co nejúděsnější představy, počínaje hřibovitými mraky přes zakopané bedny plné bakteriologických zbraní až po kluzáky připravené roznést smrtonosné bacily po našich velkoměstech. Byli jsme předávkováni nadsázkami ohledně přímého ohrožení našich svobod Saddámem Husajnem. Tato taktika měla v národě, stále ještě trpícím kombinací posttraumatického stresu a spravedlivého hněvu, jenž následoval po útocích z 11. září, zcela bezpečně vyvolat potřebnou reakci. Šlo o využití strachu. Šlo o předstíraný lék na hněv.“ (Byrd 2003, cit. 30. 10. 2018)

Byl-li dopis Brežněvovi využit se zpětnou platností, totiž aby dodal legitimitu vojenskému fait accompli, pak měl dopis osmy funkci předjímací. Byl plánovanou součástí obecné psychologické kampaně, jež měla vybičovat válečnou hysterii a přimět svět k tomu, aby přehlédl, že tento casus belli byl zosnován na základě prefabrikací a dohadů.Evropany (včetně občanů zemí, jejichž představitelé zvací dopis podepsali) zjevně znepokojovali američtí neokonzervativci bijící na poplach čímkoli, co jim právě padlo pod ruku; na evropském kontinentu získávala převahu opozice vůči vojenskému řešení irácké krize. A kromě toho právě ve chvíli, kdy byl dotyčný dopis otištěn, se znovu objevil plamínek naděje, že konfliktu bude možno předejít diplomatickou cestou. Dne 19. ledna prohlásil šéf inspekčního týmu OSN Hans Blix při své návštěvě Bagdádu: „„Domníváme se, že válka není nevyhnutelná. Myslíme si, že inspekční proces, který uskutečňujeme, je mírovou alternativou.“ (Norton-Taylor – Smith 2003, cit. 1. 10. 2022) A den nato se svět dále dozvěděl, že „Irák a OSN dosáhly dohody ohledně lepší spolupráce při inspekci zbraní“, což „vyústilo do nové desetibodové úmluvy“ (Borger – Smith 2003, cit. 1. 10. 2022). Hlasitý francouzsko-německý odpor vůči nové rezoluci Rady bezpečnosti OSN opravňující válku mařil úsilí Bushovy administrativy zajistit si souhlas s vlastními útočnými plány u nejvlivnější světové organizace, a tak bylo nezbytné, aby se objevila „nezávislá“ evropská iniciativa, která by rozptýlila trvající pochybnosti o tom, že snad dobrodružná americká politika na Blízkém východě nemá pevnou transatlantickou podporu. Dopisem „United We Stand“ osm zdravých evropských jader sehrálo svou roli mouřenína.

„Pravda,“ poznamenává Havel o tomto trvalém předmětu svého zájmu, „není jen to, co se říká, ale i to, kdo, komu, proč, jak a za jakých okolností to říká“ (Havel 1999c: 564). Kdo tedy jsou oni lidé, svolní bez mrknutí oka podepsat dopis obsahující takové hrubé smyšlenky, a proč tak učinili? Tato spěšně vytvořená „jednota“ je natolik nesourodou politickou směsicí, že skutečné důvody vedoucí jednotlivé její účastníky k tomu, aby se s tak příkladnou vervou přihlásili k obraně „západních hodnot“, zůstanou asi provždy zahaleny tajemstvím. Za zmínku však určitě stojí pestrá minulost alespoň několika těchto signatářů. Vezměme třeba Silvia Berlusconiho obviněného z praní špinavých peněz, úplatkářství a křivopřísežnictví, jehož navíc konzervativní britský týdeník The Economist označil za „urážku italského lidu a jeho právního systému“ a za „nejextrémnější evropský případ kapitalistova zneužívání demokracie, v níž tento žije a působí“ (The Economist 2003, cit. 25. 10. 2018). Případně je zde příkladem Péter Medgyessy, za sovětské éry agent maďarské kontrarozvědky pod krycím číslem D-209, nebo Polák Leszek Miller, překabátěný komunistický aparátčík vypuzený z premiérského postu v květnu 2004, když se provalilo, že je zapleten do až doposud největšího polského korupčního skandálu. Jistě není třeba nějak zvlášť velký důvtip k tomu, abychom si spočítali, nakolik se těmto lidem mohla hodit protekce v Bílém domě – výměnou za jejich politickou podporu vstupu amerických vojsk do Iráku. Avšak představit si je jako strážce jakýchkoli společných transatlantických hodnot (pokud by tato slova měla vůbec ještě něco znamenat) bych ani ve snu nedokázal. Právě naopak, tyto hodnoty by snad mohly vzkvétat jen a pouze tehdy, byly-li by před podobnými lidmi chráněny.

V politice se občas vyskytují podivná spojenectví, a byť se Václav Havel k těmto kuriózním typům přidružil dobrovolně, jeho pozice mezi signatáři byla jedinečná alespoň v jednom ohledu. Všichni ostatní totiž ve chvíli podpisu vykonávali funkci premiérů svých zemí, on jediný byl prezidentem, což v Evropě, kde hlavy států mají především roli symbolickou, není nikterak zanedbatelné. Svým stvrzením tohoto dokumentu společně se sedmi premiéry tak mohl Havel svést čtenáře The Wall Street Journal k domněnce, že se zde vyjadřuje oficiální politika České republiky vůči Iráku. Ať již toto bylo jeho záměrem, či nikoli, opak byl pravdou. Česká zahraniční politika plně spadá do kompetence vlády, která navzdory stávající americké administrativě vždy trvala na tom, že jakákoli vojenská akce vůči Iráku musí mít podporu další rezoluce OSN. Z tohoto důvodu jak český premiér, tak i ministr zahraničních věcí opakovaně prohlašovali, že podpis byl Havlovou soukromou iniciativou, která českou vládu v žádném případě k ničemu nezavazuje. A ještě jedna věc činí Havlovu pozici mezi ostatními signatáři dosti zvláštní: 30. ledna 2003 byl už Václav Havel ze všech evropských prezidentů tím nejméně mocným, neboť jeho úřadování na Pražském hradě mělo vypršet o tři dny později. A tato okolnost jen zvýrazňuje okázalost, hranost jeho skutku. Tak proč vlastně Havel onen dopis podepsal?

…

Přišlo snad Havlovi na mysl, že by mohl vzít v potaz pravdivost údajů obsažených v dokumentu, k němuž se tak horlivě připojil? Nepochybně, „byť třeba jen na okamžik a jen ve skrytu duše“.

Mohli bychom se dohadovat, co Havla přimělo k tomu, aby se zachoval tak „neautenticky“. Pádné vysvětlení nabízí Keaneův autorizovaný životopis Václava Havla. Náhlá kariérní změna – z disidenta v politika – přinutila Havla přizpůsobit svou rétoriku nastalé situaci a začít používat jazyka strategicky. Pryč byla ona okouzlující, leč za nových okolností zcela nepraktická vášeň pro parrhesii – řeč ničím nespoutanou, jíž mluvčí sděluje světu jen to, co si skutečně myslí. Jako prezident, uvádí Keane, Havel zjevně „opustil dlouholetý ušlechtilý zvyk rozdělovat ‚pravdu‘ a ‚lež‘ na základě černobílého vidění […]. Nyní bychom mohli jeho chování charakterizovat tak, že používá pravdu opatrně [...] k opravě a mazání mechanismu a k zajištění svého místa u volantu“ (Keane 1999: 336–337). Tak jako jeho zelinář se i Havel „naučil […] dávat si pozor na to, co říká“ (tamtéž: 337). ¨

Jeho „rada“ Husajnovi, aby se dobrovolně zřekl zbraní hromadného ničení, je toho očividným příkladem. V žádném případě totiž nešlo o upřímně míněné doporučení, jak se vyhnout krvavé válce, protože Havel již několik měsíců před oním osudným dopisem věděl o Bushově nezvratném rozhodnutí okupovat Irák vojensky. Toto alespoň tvrdí Jana Hybášková, bývalá česká velvyslankyně v Kuvajtu a nadšená stoupenkyně americké invaze, která byla posléze odvolána ze svého postu pro porušování služebních postupů. V létě 2002 navštívila (z podnětu svého manžela, jednoho ze členů kruhu Havlových přátel) hlavní sídlo CENTCOMu ve floridské Tampě a nato prý odeslala spolu s ideologicky jí blízkým JUDr. Vratislavem Jandou, zástupcem českého velvyslance v USA, na Zamini šest podrobných zpráv o plánech na iráckou operaci, které obdržela od generálporučíka Michaela „Rifle“ DeLonga (jehož jméno uvádí Hybášková v knize chybně). „Zpětně dovozuji, že se opravdu splnily do slova a do písmene. Česká exekutiva i Zahraniční výbor parlamentu,“ zdůrazňuje Hybášková, „měly na přelomu července a srpna všechny dostupné informace roku 2002 o tom, že se válka odehraje a jak se odehraje. Věděli to.“ (Hybášková 2004: 34)

Byl-li si Havel ve chvíli, kdy podepisoval dopis, vědom toho, že Spojené státy Irák bez jakékoli pochybnosti napadnou, toliko předstíral – o čemž ostatně svědčí i jeho blazeovaný postoj –, že „je skutečně osobně oddán myšlence“ dodržování rezoluce č. 1441 a „jeho oddanost této věci jde tak daleko, že cítí neodolatelnou potřebu se svým ideálem seznámit veřejnost“ (Havel 1999b: 230). Ve skutečnosti však jen poskytoval Bushově administrativě, oč jej v dané chvíli žádala: o okamžitou veřejnou podporu předem promyšlených válečných plánů. Havel měl tak zapotřebí ověřovat si fakta obsažená v dopise, s nímž vyslovil souhlas, asi natolik, jako měl jeho vedoucí prodejny Ovoce a zelenina zapotřebí číst Komunistický manifest. Řečeno lapidárně, dopis „United We Stand“ v The Wall Street Journal se k pravdě víže zhruba stejným způsobem, jako heslo „Proletáři všech zemí, spojte se!“ ve výkladu zelinářství.

(Petr Steiner - Václav Havel: od existenciální revoluce k invazi do Iráku. Univerzita Palackého v Olomouci, Filozofická fakulta 2022. ISBN 978-80-88278-85-6)