Petr Žantovský: Jak jsem potkal knihy: Díl 1.

04.01.2018 8:24

Nový cyklus nejen o knihách.

Petr Žantovský: Jak jsem potkal knihy: Díl 1.
Foto: Hans Štembera
Popisek: Petr Žantovský

Teror ctnosti

Thilo Sarrazin (narozený roku 1945) je nepochybně jedním z nejvýraznějších německých politických myslitelů současné doby. Tento ekonom působil mj. na Spolkovém ministerstvu financí a v berlínském senátu či v představenstvu Německé spolkové banky. Je autorem několika knih, z nichž zdaleka největší ohlas vzbudila kniha Německo páchá sebevraždu, která se od svého prvního vydání v srpnu 2010 dočkala již mnoha reedic a stala se jednou z nejprodávanějších knih v německojazyčném prostoru v posledních desetiletích. Autor v ní i na základě svých bohatých zkušeností z politiky a státní správy podává – bez ohledu na diktát politické korektnosti – břitkou, především na číslech a statistikách založenou analýzu toho, jak Německo – podle jeho názoru – podkopává samotné základy svého budoucího blahobytu, sociálního smíru a společenské stability. Sarrazin spatřuje ohrožení v kombinaci nízké porodnosti, přebujelého sociálního státu, který až příliš nabízí a ne dost požaduje, a především problematické imigrace zejména z muslimských států, která hrozí zcela proměnit charakter hostitelské země.  Podotkněme, že kniha vznikla skoro pět let předtím, než Angela Merkelová otevřela Německo milionům migrantů a způsobila tak Evropě škody dosud jen těžko odhadnutelných rozměrů.

Právě autorova předvídavá kritika obtížně integrovatelných přistěhovalců tureckého či arabského původu vyvolala – zčásti i kvůli určitému posunu až překroucení při prezentaci Sarrazinových názorů v médiích či jeho oponenty – nejostřejší kritiku a nejbouřlivější diskusi. A právě ta byla podnětem k napsání další knihy s názvem Teror ctnosti. Autor o důvodech jejího vzniku říká:

„Analyzuji zde kanonickou víru těch, kteří ve sféře německého názorového klimatu jsou vždy na straně dobra, a proto mají vždy pravdu. Tato víra nás zavádí do fascinující říše stínů naplněné duchy morálních předsudků, do světa dobrých úmyslů v labyrintu křivých zrcadel, do světa pokřivené reality. Jak chudí duchem jsou však ti, kteří vidí svět s těmito klapkami na očích, a jak chatrný je onen krásný pocit stát ve službách dobra, pohlédneme-li na to, za jaký obraz platíme tak vysokou cenu: svět jako dobrou vůlí kreslenou karikaturu.“

Jeho analýza současné situace v (ne)existující společenské debatě – v podstatě o čemkoli jen trochu zásadním a principiálním – od okamžiku jejího vyslovení (kniha v Německu vyšla roku 2014) – neztratila ani gram na své přesnosti:

„Státy, národy a společnosti často ztroskotaly na tom, že byly zvnějšku napadeny nepřítelem, poraženy a nakonec zničeny. Stejně často však zanikly, začaly stagnovat nebo pomalu hynuly proto, že nebyly dostatečně otevřené, proto, že uvízly uvnitř společenského kódu, který si samy naprogramovaly. Zdá se, že k podstatě společenského kódu patří fakt, že není racionálně zpochybňován, nýbrž podléhá vnitřnímu souznění a kolektivnímu emocionálnímu ukotvení. Ani jeho narušení není měřeno racionálními hledisky, nýbrž je vnímáno emocionálně jako útok na vlastní hodnotový systém.

Společenský běs takto rozpoutaný v moderních demokratických společnostech již nelze manifestovat státními represemi, lynčujícím vražděním nebo stavěním na hranici. Místo toho nastupuje dehonestace, ignorování, umlčování, pomluva a pokus o veřejné pranýřování. Kdo vyslovuje neoblíbené pravdy vzbuzující emoce nebo analyzuje souvislosti, které nepasují do vládnoucího ,obrazu světa´, stává se ,provokatérem´ nebo ,rozeštvávačem´. Salman Rushdie k tomu poznamenává: ,Těm, kteří v jiných dobách byli velebeni pro svou originalitu nebo nezávislost, je nyní vytýkáno, že do společnosti vnášejí neklid´“.

Kdo a proč tedy rozhoduje o tom, co se smí říkat, a o čem je třeba mlčet? ptá se svou knihou Sarrazin. A oč v celé té věci vlastně jde? Přece o myšlení. Přesněji: o svobodu myslet, tedy být, a tedy včetně svobody být kritický.

„Svoboda projevu a svoboda myšlení jsou navzájem nerozlučitelně propojeny a vzájemně na nás působí. Lidské myšlení je orientováno na sdělování; a tak pokud nás něco zajímá, rádi bychom se o tento svůj zájem podělili s druhými. Proto tam, kde sdělování není možné, většina na myšlení rezignuje. Potlačování názorové svobody v diktaturách se zaměřuje nejméně toutéž měrou na potlačování údajně nesprávného myšlení jako na potlačování nesprávných názorů. Kde se nemyslí, tam se nemohou rodit názory.“

Neboť „myšlení je moc a tam, kde se zápasí o společenskou moc, tam se zároveň zápasí o rozsah a rozměr zákazů společenského myšlení. Tyto zákazy se pak prosazují skrze společenská pravidla dotýkající se hranic svobodného mínění. Tyto procesy nejsou řízeny plánovitě. Dalekosáhle se šíří podvědomě, avšak mají vliv na jednání všech zúčastněných. Nejméně podléhají lidé společenskému ovlivňování svých názorů všude tam, kde mohou uplatňovat svou vlastní odbornou kompetenci. Platí to pro truhláře, lékaře i fyzika. Čím méně naopak lidé uplatňují vlastní názor, tím víc se spoléhají na ty, jež pokládají za experty na dané otázky. Protože většina normálních lidí žije raději v konsenzu než v nesouladu a chce si co nejméně pálit prsty, tíhnou lidé k tomu, aby ve všech sférách, v nichž sami nejsou experty, sdíleli s ostatními takové názory, které vnímají jako většinové buď v celé společnosti, nebo v té sociální skupině, k níž náležejí. Takto se rodí móda v myšlení právě tak jako móda v oblékání.“

V tomto „boji o vše“ samozřejmě hrají značnou roli média. „Mediální třída je jako kolektiv určující veřejné mínění držitelkou moci a tuto moc také ráda vykonává: Všude tam, kde občané z titulu své profese sami nepatří k expertům, řídí se nezávisle na stupni svého vzdělání velkou měrou těmi názory, které jim předestírají média. Jestliže se však u některého tématu vývoj veřejného mínění začne vymykat z převládajícího mediálního obrazuj, jsou média znejistěna, ale jen na krátkou chvíli: zároveň začíná převládat tendence pranýřovat toto veřejné mínění jako neosvícené a polemicky útočit na ,notorické glajchšaltující paranoiky´, neboť je samozřejmé, že média sama sebe pokládají za osvícenější než lid.“

Samozřejmě, že v této věci média nehrají nějakou samostatnou autonomní hru, nejsou ve vzduchoprázdnu. Odjakživa žila a žijí z politických pramenů a zájmů, ať už v roli jejich služek, nebo v roli bojovníků proti nim, vždy však v pevné a neoddělitelné závislosti.

„Přes veškeré rozbroje napříč politickými stranami a spory o jednotlivá témata jsou politická a mediální třída na sobě silně závislé. Ta první potřebuje druhou. Neboť o úspěchu politika a jeho šancích na kariéru a znovuzvolení ve značné míře rozhoduje jeho mediální podpora. Ta druhá potřebuje první, neboť komentáře politického dění umožňují politiku ovlivňovat a tím mediální třídě poskytují moc. Média i politika se podílejí na společné hře: neoblíbené a rušivé skutečnosti proměňovat v pouhá mínění a – obráceně – názory pro ně žádoucí měnit v údajné skutečnosti. Avšak jestliže lze jakoukoli skutečnost proměnit v pouhé mínění a kterékoli mínění ve skutečnost, pak je dovoleno vše.“

Jinými slovy v tomto procesu dělí se realita na tu, která je mediálně-politickou strukturou přijímána, akceptována, či spíše vytvářena – a tou, která je tabuizována. Slovo tabu zde vnímejme jako klíčové. Měrou, velikostí, počtem a hloubkou různých tabu se totiž měří (ne)svoboda společnosti jako takové. Co je pak pro tabuizovaná témata a zacházení s nimi příznačné?

„Pokaždé, když politická tabu, zhusta subsumovaná pod pojem ,politické korektnosti´, zabrání politicko-mediální unisono tomu, aby určitá otázka, která intenzivně zaměstnává mnoho občanů, byla podrobena skutečné politické diskusi. Tabuizace určitých otázek nebo odpovědí trvale zvyšuje distanci mezi politiky a občany a stupňuje nedůvěru jedněch vůči druhým.“

Přičemž ovšem platí, že „rozdíl mezi společensky akceptovanou a právně přípustnou realizací názorové svobody je neostře ohraničeným a jen zřídka přesně vymezitelným prostorem. Jestliže projevení vlastního názoru je narušením tabu a leží mimo hranice společenského konsenzu, mnozí kritici a zejména jejich spolubojovníci se domnívají, že už jen tato okolnost sama je zbavuje nutnosti seriózně se vypořádat s obsahem kritizovaného výroku či se vůbec jen podrobit námaze tento výrok mentálně strávit a obsahově mu porozumět.“

Chceme-li se dobrat nějaké myšlenkové či chcete-li duchovní podstaty popisovaných jevů, zejména politické korektnosti jako společensky přijímané lži, narážíme na téma rovnosti, které je až příliš spjato s politickými systémy, pro něž právě rovnost byla jen heslem na vlajce.  Čili zase jenom nějakou hezky vyhlížející pastí na veřejnou důvěru.

„Pokud budeme hledat nějakou překlenující normu, která všechna tabu podmiňuje, pak narazíme na postulát rovnosti. Nikoli rovnosti před zákonem, nikoli rovnosti šancí, nikoli rovnosti hodnot. Mnohem více tu jde o postoj, který by nejraději principiálně popřel veškeré rozdíly mezi lidmi, náboženstvími a sociálními skupinami. Pokud popírání některých rozdílů vůbec nepřichází v úvahu, pak tyto rozdíly za žádných okolností nelze opatřovat hodnotícími atributy. Morálně je z této perspektivy zcela nepřípustné dávat rozdíly týkající se úspěchů ve vzdělávání a v ekonomice do spojitosti s vlastnostmi sociálních skupin a individuí. Přičemž nerozhoduje, zda tyto vlastnosti jsou vrozené nebo podmíněné kulturně.

Podle této ideologie je člověk ,nepopsanou školní tabulí´, jež může být popsána víceméně libovolně výchovou a sociálními poměry. Setrvalé kulturní vlivy, biologicky podložené elementy lidské přirozenosti, vliv přirozené evoluce a úloha genetiky se z tohoto ideového hlediska buď zcela popírají, anebo se zcela vytěsňují do bezvýznamna a vnějškovosti V ideologii rovnosti, symbolizované obrazem prázdné tabule, je vývoj rozdílů mezi lidmi vždy jen výrazem nedostatečné sociální spravedlnosti, tedy jen otázkou morálky. Vše, co podporuje nerovnost, či dokonce jen na existující nerovnost hledí analytickým způsobem, je nemorální. Všechny síly, které plodí nerovnost, jsou zlé, vše, co způsobuje rovnost, je dobré.“

Thilo Sarrazin zde vyjmenovává typické situace a postojové registry, které jsou diktovány ideou rovnosti. Při jejich četbě vám asi leccos připadne podezřele známé a povědomé a až nepříjemně aktuální:

  • „Kód, k němuž se kloní většina médií, obsahuje následující prvky:

  • Nerovnost je špatná, rovnost je dobrá

  • Sekundární ctnosti jako píle, přesnost a dochvilnost nemají žádnou obzvláštní cenu.

  • Kdo je bohatý, měl by se cítit vinen – ledaže si své peníze vydělal jako sportovec nebo popová hvězda. Kdo je chudý, je obětí nespravedlnosti a nedostatečné rovnosti šancí.

  • Rozdíly v životních poměrech nespočívají v lidech, ale v okolnostech.

  • Lidské schopnosti ve své podstatě závisejí na vzdělání a výchově, vrozené rozdíly prakticky nehrají roli.

  • Mezi národy a etniky neexistují žádné rozdíly, které přesahují čistě fyzický zjev.

  • Všechny kultury jsou rovnocenné: hodnotám a životním formám křesťanského Západu a západním průmyslovým zemím nenáleží žádné preference. Kdo si myslí něco jiného, smýšlí provinciálně a staví se nepřátelsky vůči cizincům.

  • Islám je kulturou míru. Kdo má výhrady proti muslimskému přistěhovalectví, nechť je obviněn z islamofobie.

  • Chudobu a zaostalost ve světě mají v prvé řadě na svědomí západní průmyslové státy.

  • Muži a ženy se kromě svých fyzických pohlavních rysů neliší žádnými vrozenými vlastnostmi.

  • Klasický obraz rodiny je přežitek. Děti otce ani matku nepotřebují.

  • Národní stát je přežitek, národní specifika nenesou žádnou hodnotu. Nacionalita o sobě je spíše zlem, rozhodně nestojí za to, aby byla uchována. Budoucnost patří světové společnosti.

  • Všichni lidé na celém světě mají nejen stejná práva, nýbrž jsou si také rovni, a všichni by tedy měli mít nárok na základní sociální pojištění německého sociálního státu.

  • Děti jsou svobodnou volbou, všechny demografické problémy vyřeší přistěhovalectví.

Tyto hodnotové soudy ovlivňují veřejné mínění, lidé většinou akceptují postoje, které ve společnosti dominují, a sami se těmito postoji řídí, aniž o nich pochybují. Zároveň však tyto soudy také zkreslují obraz, který se ve společnosti o převládajících míněních utváří. Lidé se totiž většinou zdráhají vyslovovat názory, které podle jejich vlastního úsudku neodpovídají společenské normě. A média spolu s politiky tento efekt ještě umocňují. Každého, kdo se staví mimo tento konsenzus, stihne trest médií, a názory, jež postihne tento trest, pak politický mainstream již vůbec nevyslovuje.“

Kniha Thilo Sarrazina je unikátní v tom, jak obrazoborecky, a přitom jasnozřivě a analyticky nabourává demagogie a dogmata, která nás obklopují. Možná se tohoto zrcadla bojíme, ale bez otevřeného pohledu do něj se budeme jen kolébat na vlnách nevědomosti, a to je vždy nejlepší cesta k manipulaci a diktatuře.

Protože plně platí, že „pokud se někdo na skutečný svět a jeho problémy dívá výlučně nebo převážně skrze brýle politické korektnosti, pak systematicky vypouští četné otázky nebo popírá jejich oprávněnost. Opomíjí možnost vysvětlovat svět realisticky a uniká mu příležitost začít politicky jednat. Příliš těsný korzet politické korektnosti zužuje okruh otázek, které lze nastolovat bez bázně před politickými sankcemi, a zužuje i okruh možných odpovědí. Obojí je překážkou společenské diskuse a oslabuje kapacitu politického jednání. Společnosti, které vymezují prostor pro veřejné mínění příliš úzce, ohrožují svou neformovatelnost.

Dokonce se lze domnívat, že rozpětí veřejného mínění, které se ve smyslu politické korektnosti pokládá za přijatelné, se spíše zmenšilo. A obzvláště přizpůsobiví mainstreamovému toku mi připadají lidé středního a mladšího věku. Desetiletí blahobytu a svobodné demokracie paradoxně živila méně osobní odvahu a více nezájem, ochotu se přizpůsobit as snahu se neodlišovat. To zřejmě není dobré. Svoboda je totiž pozoruhodná věc: Daří se jí jenom tam, kde je žádána. Tam, kde se celá šíře názorové svobody ve veřejném diskurzu plně nevyužívá, tam se i pozvolna zužuje stezka pro její budoucí využití.“

(Thilo Sarrazin: Teror ctnosti – O hranicích názorové svobody v Německu. Přeložil František Štícha. Praha: Academia 2015. ISBN 978-80-200-2468-8)

 

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: PV

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Petr Ježek: Drahoš nerozumí ekonomice ani politice

18:40 Petr Ježek: Drahoš nerozumí ekonomice ani politice

Konstatování, že nějaký člověk prokazuje svou nepoučenost v oblastech ekonomiky a politiky, by v prů…