Všechno hodit za hlavu a začít znovu třeba někde na ostrově? Pokud ve vás doutná tohle pokušení, určitě vás zaujme příběh Martina, který po více než třiceti letech diplomatické kariéry náhle odešel na azorský ostrov Sao Miguel. Kniha je volným pokračováním románu „Ne, pane ministře“ a také nabízí nefiltrované vhledy do české diplomacie, někdy humorné, jindy hořké. A svědectví, jak složitá je cesta z obleku diplomata do montérek azorského zahradníka. Na té cestě Martin objevuje nejen drsnost azorské přírody, ale také rozplétá záhadný osud majitele starého domu, jenž koupil. Včetně příběhů špionáže a obchodu s drogami.
Kniha autora, emeritního českého diplomata, skutečně žijícího na Azorských ostrovech, a tudíž jen velmi zřídka se vyskytujícího ve staré vlasti, vychází právě v nakladatelství Bondy a bude mít hned dvě veřejné prezentace: Tu první ve středu 4.6. v 19 hodin v oblíbené "knihovinárně" Božská lahvice (Bílkova 6,Praha 1), a druhou hned den poté, ve čtvrtek 5.6. v 17 hodin ve Slovenském domě, Soukenická 3, Praha 1, a to v rámci již čtvrtého Literárního salonu, který pořádají společně čtyři spisovatelské organizace: Unie českých spisovatelů, Obec spisovatelů ČR, Klub českých a slovenských spisovatelů a Slovak-centrum PEN. Abychom vás navnadili, předkládáme vám malý předkrm, autorův úvod do knihy 200 klíčů od Atlantidy.
V přízemní chodbě Alcatrazu
Tak tady mě vidíte! To jsem já – ten chlap s šedivejma fousama, co drží krabici od banánů a vychází z vysokejch dveří palácový místnosti v přízemí. Právě opouštím cosi, čemu se tady říká diplomatická šatna. Jenže v Černínským paláci nevěřte nikomu a ničemu na první pohled nebo poslech. Totiž, ta diplomatická šatna, to není žádná šatna! Je to skládka lidí – nebo jinak řečeno – čekárna pro diplomaty, pro který se nenašlo systemizovaný místo, nebo se někomu znelíbili. Obvykle se tady čeká rok. Pak následuje odchod z Alcatrazu anebo se najde nějaký místo v jeho struktuře. Tak jednoduchý to je: nula nebo jednička.
No prostě, ten člověk v košili bez kravaty jsem já a odnáším si krabici s pár mejma věcma do skutečný kanceláře ve druhým patře. Ten, co mi otvírá dveře, to je Pepa Zamazal, bejvalej obchodní rada v mnoha zemích. Má docela dobrej smysl pro humor, takovou směs českýho lidovýho cynismu a hlubokejch znalostí poměrů v naší zemi a taky tady v Alcatrazu. Pro toho nejspíš skončí čekání v diplomatický šatně nuceným odchodem pro nezájem systému o něj. Na konci toho součtu jeho čekání v šatně tuším hořkou nulu.
Henry Miller říkával, že podle toho, jak se vychýlí kyvadlo doby, tak se z lidí stávají bohové nebo hovna. Tady, v tom paláci, se ten proces dá pozorovat zblízka jako v laboratoři.
Já už jsem taky počítal s odchodem, ale pak mi nabídli místo, který bylo těžký odmítnout kvůli nostalgii. V Odboru americkejch států, kde jsem v roce 1993 tady v Alcatrazu začínal, půl roku po rozdělení federace a vzniku Český republiky. A vsugeroval jsem si, že v tý nabídce je nějaká symbolika. Že z teritoriálního odboru bude po roce nebo dvou důstojnější odcházení než přes smetiště diplomatický šatny. Ale asi je to blbost. Houby symbolika, stejně jako nebyla žádná symbolika v tom, že moje poslední diplomatický přidělení mě zavedlo zpátky na začátek – do Brasília. Tam jsem odjel poprvé coby diplomat na moji první štaci v roce 1994 a pět let jsem se tam v terénu učil řemeslo. Ta druhá Brasília, po čtvrt století, to nebyla žádná symbolická derniéra v kulisách premiéry, pouze další útěk před byrokratama a deprivantama z Alcatrazu do Jižní Ameriky, jejíž prostředí mi bylo srozumitelný. Symbolika?
Otakar Foltýn stále tvrdí, že použitím slova „svině“ nepochybil. Měl by se za to nakonec omluvit?Anketa
Symbolika je hrouda sebeklamů, kterou si uplácáme z našich potrhanejch vzpomínek, připálenýho peří, nesplněnejch přání a z touhy hledat v našich životech nějakej smysl. Nemá to skoro nic společnýho s tím, kdo nebo co vlastně jsme. Ale já si tehdy na chvíli namluvil, že můj návrat na místo začátků nějakou symboliku možná má.
Jo, ten Alcatraz, to musím vysvětlit. Už nějakou dobu se mezi zkušenejma staršíma diplomatama rozšířil zvyk říkat našemu paláci Alcatraz. Docela se to ujalo. Někteří kolegové sice namítají, že to není přesný, protože z diplomacie lze – na rozdíl od vězení v Alcatrazu – kdykoliv svobodně odejít. Ale mně se zdá, že to srovnání má svůj skrytej význam. Teoreticky je sice možný kdykoliv odejít z paláce naší diplomacie hlavním vchodem a už se nikdy nevrátit. Ale hodně lidí to nedokázalo a nedokáže, i když v tý práci nejsou šťastní. To vězení má neviditelný ale pevný zdi složený ze strachu o živobytí, a hlavně z pofiderního dojmu jakýsi světácký výjimečnosti. A z naděje na přízeň správců systému, na vzestup a na nějakou šťavnatou, výnosnou příští štaci v zahraničí.
Odcházení z paláců diplomacie není snadný, když se někomu přestane dařit. A z některejch i docela poctivejch a nehloupejch lidí, kteří z nějakých důvodů upadli do nepřízně a uvázli v čekání, se po mnohokrát opakovaným zklamání nadějí na postup a na výjezd do zahraničí stanou Piedras Cansadas. Podle legendy peruánskejch Inků měly velký balvany, který se měly stát součástí nějaký důležitý stavby, schopnost pohybovat se samy od sebe k vytčenýmu cíli. Ale některejm z těch kamenů nepřálo štěstí a cestou se unavily, a už neměly sílu pokračovat. Zůstaly trčet u cesty jako zbyteční svědkové svýho neúspěchu. A z diplomatů, kteří měli smůlu a upadli v nemilost v očích vrchnosti, se stanou časem takový unavený balvany, Piedras Cansadas. Už nemají sílu jít dál a zůstávají na místě. Na chodbách paláců s hořkostí pozorujou svý úspěšnější kolegyně a kolegy. Ti, co jedou na vlně úspěchu a přízně správců systému, se jim vyhejbají, aby si nezadali. A Piedras Cansadas to cítí, bolí je to, ale přesto nemají v sobě dost vůle sejít k hlavnímu východu, hodit identifikační kartu policajtovi a začít jinej život.
Takže – pokud vás diplomacie přitahuje a považujete ji za něco důstojnýho nebo romantickýho, tak vás musím hned na začátku důrazně varovat. V Černínu neboli v Alcatrazu ani v dalších palácích, co patří Ministerstvu zahraničních věcí, se žádná skutečná diplomacie poslední dobou nedělá. Není to žádoucí. Noty tradičně přicházejí ze zahraničí, od loutkovodičů, kterejm zrovna momentálně podlíháme. Tady se to jen překládá do češtiny, i když i tohle už upadá pod vlivem bruselskýho newspeaku. Ne, že by tady nebyli lidi, co by dokázali dělat skutečně naši diplomacii. Jsou tu, v palácích různě poschovávaní. Odhaduju, že jich je asi tak čtvrtina z celkovýho počtu diplomatů. Ale, protože jsou chytří, tak vědí, že po naší vlastní národní diplomacii není poptávka, a kdyby zkoušeli něco nezávislýho navrhovat, upadli by do podezření a zhoršili si naděje na postup. A tak radši melou tu řezanku cizích zájmů, která se od nich požaduje. I když nevěří tomu, co dělají. Bojí se a současně vyhlížejí lepší časy a příští výjezd do zahraničí. Přijdou v naší zemi ty lepší časy – nebo je to jako s blanickejma rytířema?
Takže ten, co nese tu krabici od banánů okolo busty Jana Masaryka pod klenbou vysoký chodby starý budovy paláce směrem k dost hnusný Janákově přístavbě, jsem já. Kaminský. Martin Kaminský. Kdo jste četli knihu „Ne, pane ministře“, tak už mě znáte a možná si myslíte, že jsem něco mezi tvrdohlavým koumákem a rebelem. No, budiž. Snad bych dodal, že bejvaly doby, kdy jsem tady tomu tyjátru v Alcatrazu skoro věřil a hrál jsem to divadlo vážně. Dokonce jsem párkrát stál na křižovatce směrem k vzestupu. Ale pak se to vždycky nějak podělalo. Ne, nejsem žádnej ušlechtilej disident. Jen nesnáším některý způsoby chování správců systémů bez ohledu na doby, směry a názvy těch systémů. A oni mají fakt dobrej čich na tenhle druh nepokornejch jedinců se smyslem pro humor. A ti, co ho nemaj, zase mají dobrý práskače, co jim to donesou.
A taky jsem si to párkrát pokazil sám, to musím uznat. Ale nemyslete si, že jsem zhrzenej. Ukřivděný plačky já nemůžu vystát! V širším smyslu jsem byl úspěšnej člověk. Když se ovšem nepočítají pocity, jaký jsem měl během tý služby… Umím svoje řemeslo docela dobře a pracoval jsem díky němu na Kubě, v Brazílii, ve Venezuele, v Portugalsku, v Chile a pak znovu v Brazílii. V tý Brazílii jsem dokonce úhrnem prožil devět let. A nebylo to špatný.
Tohle není zpověď ukřivděnýho člověka. Lidi, co stavěj na odiv svoji ukřivděnost, jsou svýho druhu citoví vyděrači. Požadujou něco, co jim uniklo, na co nedosáhli, cosi často převyšující jejich schopnosti. Ukřivděnost je prosycená závistí. Ale člověk revoltující, to je jinej živočišnej druh – povstává a vzbouří se, protože brání to, co je jeho podstatou. Nežádá něco, co zatím nevlastní nebo dokonce ani to, o co byl připraven. Chce jen dosáhnout uznání vůči tomu, čím je.
Ale dost filozofování. Tady v Alcatrazu je přehršle bizarních věcí, co si zasluhujou vyprávění. Tady na každým kroku narážíte na příklady Brandoliniho zákona, kterej říká, že když se někde zahnízdí bulšit, je zapotřebí energie o řád vyšší, aby ho vystrnadila.
Teďka zrovna míjím hlavní vchod, kudy vcházejí diplomati a zaměstnanci. Naproti je stanoviště policie, která kontroluje, jestli se shodujou obličeje příchozích s fotkou, co se jim promítne na displej v jejich budce, když dotyčnej přiloží ke čtečce elektronickou kartu. Směrem do foyer Alcatrazu je velká obrazovka. Slyším, že se na ní stále ještě promítá to děsný kýčovitý video Czechia has marvellous people. Jo, to je ta sračka, co se ji nedařilo přehrát během návštěvy tý mamutí delegace předsedy našeho Senátu v Chile. Pokud jste četli knihu „Ne, pane ministře“, tak si vybavíte, co všechno jsem s tím kýčem vytrpěl. Zdá se mi neuvěřitelný, že tohle připitomělý video tu straší tolik let. Svět okolo se změnil k nepoznání, ale na obrazovce ve foyer Alcatrazu se pořád někdo snaží dokázat, že jsme národ úžasňáků prostřednictvím záběrů na americko-německý klavíry Steinway a německý traktory.
Jak tak jdu z historický části paláce směrem ke strohý a ohyzdný Janákově přístavbě, potkávám spěchající mladý lidi. Na můj vkus z nich vyzařuje příliš mnoho ambicí a málo pochybností. Teď se tomu říká, že mají správnej drajv a pevnej narativ. Ale mám podezření, že významná část z nich jsou jen Talking Heads, mluvící hlavy pro reprodukování hesel momentálních držitelů moci a jejich zahraničních sponzorů. Vzpomínka na skupinu Talking Heads mě vede k jejich nejznámější písni. Nutí mě to provokativně těm mládežníkům do kroku nahlas zpívat song Davida Byrna: We‘re on a road to nowhere, come on inside. Takin‘ that ride to nowhere, we‘ll take that ride… Kolikátá verze „Road to Nowhere“ už to je? Kolikátá verze nastupující nezkušený generace s velkou vizí nekompromisního Dobra, na jehož adresu není dovoleno klást otázky, a kde vznešený cíle světí prostředky.
Autoři dystopickejch románů A. Huxley a G. Orwell měli předchůdce, kterej je v ledasčem převyšuje. J. I. Zamjatin vydal v roce 1920 román MY. Je to obraz společnosti, kde vládne Jednotný stát a v jeho čele stojí Dobroditel. Občané Jednotného státu nemají jména, jsou označeni jen kombinací písmene a čísla a slaví povinně Den Jednomyslnosti. A jejich hlavním úkolem je činit dobro a stavět obří letadlo INTEGRÁL, s jehož pomocí bude dopraven k dosud necivilizovaným barbarům „těžký náklad nevyhnutelného štěstí“.
Lháři, ti lžou jen ostatním. Vlajkonoši pokroku a inkvizitoři dobra i sami sobě. A všechno se ještě zhoršilo od tý doby, co začala ta zbytečná válka na Východě. Jeden kolega mi šeptem na záchodě řekl, že se mu v týhle době zdá, že diplomati jsou už u nás zbyteční, že těch pět frází, co dokola píšeme do podkladů, by líp zvládla umělá inteligence. Ale já si myslím, že skutečnost je ještě horší. Umělá inteligence je pro ty účely moc složitá, rozvětvená a tím nespolehlivá, takže v konci konců pár fanatiků a pár patolízalů, co mají jednoduchý vidění světa, je spolehlivější mašina na výrobu podkladů pro ministra Amébu a jeho náměstky.
Améba – tak se říká v paláci našemu mladýmu tlustýmu ministrovi. Někdy taky Buchtík nebo Knedlíček… Významný části zkušenejch diplomatů je jasný, že tenhle ideologickej aktivista nikdy nepochopil podstatu starýho řemesla zvanýho zahraniční politika. Ale musej platit složenky a počítají s tím, že Améba půjde za chvíli k čertu a oni pojedou na další štaci do zahraničí, takže nahlas nic neříkají. Ale na chodbách se špitá, že tenhle radikální mladík by nemohl v paláci dělat ani toho nejníž postavenýho referenta v diplomatickým odboru. A je to skutečnost, protože bez vysoký školy nikdo diplomatem bejt nemůže. Jen ministrem.
Kdosi mi na chodbě šeptem vyprávěl vtip, že ministr Améba je pro naši zemi užitečnej jako deštník v ponorce. Ze zdvořilosti jsem se konspirativně tiše zasmál, ale pak mi došlo, že to srovnání není přesný. Deštník v ponorce je jenom zbytečnej, ale fanatičtí aktivisti bez rozhledu a bez sebereflexe jsou nebezpeční pro svůj národ.
Ještě k těm pěti frázím, co ministrův kindermanagement dokola požaduje do podkladů pro jednání. Pro tuhle námezdní činnost je zapotřebí specifickej druh byrokratů, prodavačů Velkýho Zjednodušení, co nemají zkušenosti ze světa, a hlavně nemají žádný jizvy z tvrdý praxe v terénu. Jizvy svědčí o nasazování vlastní kůže a nabádají člověka k úvahám a k pochybnostem... Vždycky, když tohle vidím a slyším, musím si vzpomenout na Pathemata Mathemata. Je to starořeckej výraz pro učení prostřednictvím vlastního potu, šrámů a jizev. Zdá se mi, že žijeme nebezpečnou dobu, ve který ty nejsilnější slova a rozkazy přicházejí od jelimanů, co nikdy nedostali po hubě ani v hospodský rvačce a trpěj falešným dojmem, že celej ten bratrovražednej oheň ve světě, do kterýho foukají, je něco jako hra v jejich tabletu.
V časech, kdy žil Bernard z Chartres, lidé z nastupujících generace věřili, že vděčí za mnoho těm předchozím. Takhle to tehdy vnímali: Jsme jako trpaslíci na ramenou obrů. Náš pohled může obsáhnout více a vidí dále než jejich. Ovšem ne proto, že by náš zrak byl pronikavější nebo naše výška větší, nýbrž proto, že nás nese a vyzvedává mohutná postava obrů, kteří tu byli před námi. Když pozoruju lidi, co nám vládnou, a ty kterejm zas oni slouží, tak mi z toho vychází, že ti současní trpaslíci se jen touží uvelebit vysoko a pohodlně ve svojí jednomysli a malosti. Chtějí mít moc a kontrolu, aby jim nikdo neodmlouval. Ani minulost… Umberto Eco byl ohledně vývoje světa optimistou, věřil, že „možná v mlhách již obcházejí obři, o kterých prozatím nic nevíme, připraveni posadit se na ramena nás, trpaslíků“. Zní to hezky, ale zkušenosti mi napovídají, že se spíš věci vyvíjejí podle asijskýho přísloví: Když malí lidi začnou vrhat dlouhý stíny, znamená to, že nad náma zapadá slunce.
Teď projdu v druhým patře dlouhou chodbu v Janákově přístavbě a pak ještě dojdu na konec kratší chodby – a tam už budu v Odboru americkejch států. V cele 260 si složím krabici a pak začnu obvyklej proces jednání o heslech a přístupech do počítačů. Tu kancelář si z minulosti pamatuju. Obrácená na západ, do vnitrobloku, bez záclon, bez klimatizace. Inu, Janákova přístavba. Už léta jsem přesvědčenej, že kalvinisticky strohá architektura tý přístavby, kde je většina kanceláří, nevyjádřila jen estetickej názor architekta, ale Eda Beneš si ten návrh vybral, protože byl v souladu s jeho charakterem, s jeho usilovnou pracovitostí bez empatie, bez šarmu a espritu.
V létě v kanceláři číslo 260 bejvá horko k udušení, její okna vedou západním směrem. Ale teď je podzim, takže to půjde vydržet. A na začátku léta si nejspíš udělám dlouhou dovolenou a podívám se na Azory. Musím ověřit, jestli se má dcera Eliška zbláznila, když se tam odstěhovala se svým partnerem. No, uvidíme… Teď hlavně přečkat ten podzim a zimu a tu hysterii ze zbytečný války.
Jestli bude ten azorskej ostrov Sao Miguel dobrý místo k žití, kde lidi ještě dělají normální věci, tak prostě zase uteču. Měl jsem sice předsevzetí už dožít tady, kde jsem se narodil, ale taky mám náramně dlouhou praxi v odcházení jinam. Ty útěky možná ve mně byly naprogramovaný odjakživa. Takže nepotřebuju dlouhou dobu k tomu, abych zabalil kufr a odešel, když zjistím, že nenacházím dost důvodů zůstávat.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
