U Klause na Zámečku asi hulí trávu či berou psychedelické drogy... Jinak si totiž nedokážu vysvětlit „Stanovisko IVK ke dni 16. 5. 2016: Proč oslavujeme Karla IV“. V něm jeho autor Jiří Weigl totiž praví: „ A vůbec nejde o to, že historický Karel IV. jako středověký monarcha se asi nepovažoval ani za Čecha, ani za Němce či Francouze a už vůbec ne za Evropana, jak se ho dnes pokoušejí líčit někteří eurofanatici.“

Karel IV. se za Čecha považoval. Například historik Petr Bahník praví: „ jak jinak, než jako samozřejmému přihlášení se k češství, bychom měli rozumět pasážím Karlova vlastního životopisu Vita Caroli, v nichž informuje čtenáře o tom, že ačkoli během výchovy ve Francii „řeč českou zcela jsme zapomněli“, „brzo jsme se jí zase naučili, jako každý jiný Čech.“ (A zmiňuje dále, že z milosti Boží naučil se také mnohým jiným jazykům, například němčině). Ještě jasněji Karel o své jazykové a národní identitě hovoří v dopise srbskému carovi Štěpánu Dušanovi Silnému z 19. února 1355, kde píše doslova, že je oba spojuje „společenství urozeného jazyka slovanského“. Jazykovou odlišností českého království od ostatních částí říše zdůvodňuje žádost o povýšení pražského biskupství na arcibiskupství a s tím spjaté vyvázání z podřízenosti arcibiskupům mohučským. Zřizuje církevní instituce, u nichž si vymiňuje jejich obsazování výhradně kleriky „národa českého“. S Karlovým jazykově definovaným vlastenectvím souvisí i jeho programové přihlášení se ke staroslověnské tradici spojené s ideou přenesení královské koruny Velké Moravy na český přemyslovský stát (idea takzvaného translatio regni). Demonstrací toho bylo i založení Emauzského kláštera v Praze roku 1347 a jeho osazení slovanskými mnichy, takzvanými Glagoláši. A tak dále. Dokladů je tu mnoho. Doporučuji k této tématice příslušné oddíly knihy Duchovní tvář Karla IV. historika Zdeňka Kalisty.“

Duchovní tvář Karla IV. historika Zdeňka Kalisty

„Karel IV. o sobě napsal, že je Čech ve svém vlastním životopise, když popisoval, jak se po svém návratu do vlasti v roce 1333 musel znovu učit svůj mateřský český jazyk, který za dlouhého pobytu v cizině zapomněl, protože byl odvezen jako sedmileté dítě. Doslova pak říká, že se brzy naučil česky mluvit i psát „jako každý jiný Čech“. Ve střední Evropě už ve čtrnáctém století byla národnost stejně jako dnes otázkou osobní volby. Při této příležitosti je vhodné připomenout, že v posledním článku své Zlaté buly z roku 1356 vyžadoval, aby se děti světských říšských kurfiřtů (volitelů římského krále – pozn.red.) kromě rodné němčiny povinně naučily česky, češtinu tak povýšil na diplomatický jazyk,“ říká zase Jaroslav Bašta.