Je potěšitelné, že ruští „patrioti“ neobvinili okamžitě Putina ze selhání, když se mu nepodařilo dosáhnout totální porážky ukrajinských jednotek na Donbasu v lednu a únoru, nebo kvůli konzultacím Moskvy s Merkelovou a Hollandem.

Avšak stále jsou nedočkaví vítězství. Ty nejradikálnější jsou přesvědčeni, že Putin přece jen „vydá Novorusko“. A umírnění se obávají, že jakmile bude podepsáno další příměří (pokud se tak stane), kvůli potřebě přeskupit a dovybavit novoruskou armádu (což mohlo být učiněno bez přerušení vojenských operací), přizpůsobí se novým okolnostem na mezinárodní frontě a připraví se na nové diplomatické bitvy.

Čas pro válku, čas pro kompromis

Ve skutečnosti, navzdory veškeré pozornosti, kterou političtí či vojenští diletanti (Talleyrandové a Bonapartové internetu) věnují situaci na Donbasu a Ukrajině obecně, je to pouze jedno z bojišť na globální frontě: výsledek války je rozhodován nikoliv na doněckém letišti, či v horách u Debalceva, ale v kancelářích na Starém náměstí (v sídle ruské prezidentské administrativy, pozn. red.) a Smolenském náměstí (kde sídlí ruské ministerstvo zahraničí, pozn. red.), v kancelářích v Paříži, Bruselu a Berlíně. Protože vojenské akce jsou pouze jednou z mnoha součástí politického sporu.

Bezpochyby jeho nejkrutější a nejzazší podmnožinou, která s sebou nese velké riziko. Přesto nic válkou nezačíná, ani nekončí. Válka je pouze přechodným krokem, který znamená nemožnost kompromisu. Jejím účelem je vytvořit nové podmínky, ve kterých je kompromis možný, nebo ukázat, že není žádného potřeba, neboť jedna strana konfliktu zmizela. Když je čas kompromisu, když boje skončí a jednotky se vrátí do kasáren a generálové začnou psát své paměti a připravovat se na další válku, pak je výsledek konfrontace určován politiky a diplomaty u jednacího stolu.

Kdy to skončí?

Politická rozhodnutí nejsou často obecnou populací nebo armádou chápána. Například během prusko-rakouské války v r. 1866 pruský kancléř Otto von Bismarck (později kancléř Německé říše) ignoroval neustálé žádosti krále Wilhelma I (budoucího německého císaře) a požadavky pruských generálů na obsazení Vídně – a měl naprostou pravdu. Tím, že město neobsadil, urychlil sjednání míru podle pruských podmínek a tím také zajistil, že se Rakousko-Uhersko navždy (tedy alespoň do svého rozpadu v r. 1918) stalo podřízeným partnerem Pruska a později Německé říše.