Rumunsko se verdiktu MMF vzpírá: „Pokud jim v této složité chvíli nepomůžeme, mohou se ocitnout v situaci, kdy je znovu ovládnou proruské politické síly, stejně jako před 70 lety, což je podle mého naším základním úkolem,“ prohlásil rumunský premiér Viktor Ponta při oznámení půjčky ve výši 500 milionů eur. „Myslím, že je velmi důležité poskytnout proevropské vládě v Kišinevě doušek vzduchu.“ Komentáře na moldavských sociálních sítích ale podobným proklamacím nevěří: „Basescu sliboval 100 milionů, ale nedal, Ponta sliboval nejdřív 150 a potom i 500 milionů, protože věděl, že mu to MMF nedovolí. Copak někdo takovým cikánským mýtům a legendám ještě věří?“

Zmíněných 150 milionů eur, což je suma, která beztak „nic neřeší“, mělo Rumunsko Moldově poskytnout na pět let při úroku 1,5 procenta. „Velmi jsme na úvěrovou smlouvu s Bukureští spoléhali, ale MMF nikomu nedovoluje půjčovat Moldově bez jeho souhlasu. Rumunům také řekli ne. Ocitli jsme se ve velmi hloupé situaci, kterou navíc prohlubuje politická nestabilita,“ konstatuje Mihai Ghimpu, lídr jedné z koaličních stran. 

Moldova se zmítá v politické krizi fakticky už od loňských parlamentních voleb, které se proměnily v bojiště, na němž se nedlouho po ukrajinském Majdanuznovu střetly Západ s Ruskem. Nálady v Moldově se během několika let prozápadních vlád výrazně změnily, a například vstup do EU už nepodporuje 70 procent Moldavanů, jako ještě v roce 2009, ale „pouhých“ 40 procent, zatímco adekvátně roste počet těch, kdo se obracejí s nadějí k Rusku. Hlasování (proto?) už od samého počátku provázely „podivnosti“. Oficiálně 700 tisíc – a odhadem až milion -- Moldavanů, kteří pracují v Rusku a posílají domů miliony, by podle všeho hlasovali pro proruské strany, a tak Moldova po celém Rusku pro své občany otevřela jen pět hlasovacích míst, přičemž jedno z nich až v Novosibirsku, kam přišlo odevzdat hlas 37 lidí, zatímco na desítky tisíc oprávněných voličů v Moskvě nezbyl prostor. Dokonce i Evropská unie si pak stěžovala, že byla dva dny před hlasováním z voleb vyloučena strana Patria, a to kvůli obvinění, že „dostává peníze ze zahraničí“. Její lídr Renato Usatyj nadělal miliony v Rusku a obchodoval s ruskými státními železnicemi. Patria přitom mohla podle průzkumů získat až 18 procent „proruských“ hlasů, místo toho ale Usatyj raději do Ruska rovnou uprchl. 

Ústavní soud posléze odmítl stížnosti na neregulérnost hlasování a výsledky potvrdil – zvítězili sice na Rusko orientovaní socialisté, ale získali jen pětinu hlasů, nedokázali vládu sestavit ani s (liberálními) komunisty, a tak moc v zemi znovu opanovaly „proevropské“ strany. Naopak proruská orientace následně převládla v březnových volbách v autonomní Gagauzii, což s ohledem na problém Ruskem podporovaného Podněstřínebo separatistického hnutí v Besarábii vyvolává spekulace o tom, že kromě Ukrajiny čeká „federalizace“ právě i Moldovu.

Totální krize

Moldova až dosud využívala daňové na celní zvýhodnění v obchodu s Ruskem, nicméně tato praxe končí podpisem asociační dohody s EU – podle plánu by Moldova měla do roku 2017 získat statut kandidátského státu a v roce 2020 by se měla stát plnoprávným členem Unie. Rusko – stejně jako v případě Ukrajiny – bude reagovat zrušením obchodních výhod, přičemž už loni vyvinulo na Kišiněv nátlak, když moldavskou zemědělskou produkci, hlavní segment vývozu, přiřadilo do svého potravinového embarga proti zemím, které podpořily unijní protiruské sankce. To vše jen prohloubilo ekonomickou krizi v zemi, jejíž zadluženost ve srovnání s HDP v posledních letech neustále roste. 

K tomu, slovy šéfa Rady Evropy Thorbjorna Jaglanda, se Moldova zdá být „prokletá“: „Korupce je nadále endemitní a stát je plně v rukou oligarchů, zatímco trestuhodně nízké mzdy nutí stovky tisíc Moldavanů jít si hledat lepší život v zahraničí. (…) Mnozí stále hledají řešení v Bruselu, zatímco další věří, že prosperita je v Euroasijské ekonomické unii vedené Ruskem. Oba tábory přitom ale spojuje silný vztek vůči zkorumpovaným elitám. Zeptejte se průměrného Moldavana, jak se mu život měnil za vlád různých stran, a nejčastěji uslyšíte, že nijak,“ shrnuje Jagland, podle něhož je Moldova potenciálním dalším ohniskem napětí v Evropě.   

Když se letos v srpnu – pět let po první moldavské „barevné“ revoluci -- provalil skandál s miliardou dolarů, které byly za přímé účasti nejvyšších vládních činitelů „vyvedeny“ ze tří moldavských bank, pohár trpělivosti Moldavanů přetekl. 

Související: Moldova, EU a loupež 21. století 
Zatímco se nový premiér Valeriu Strelec už půl roku po volebním vítězství proevropských stran pokoušel „restartovat“ vztahy s Ruskem a oživit tak vyhlídky na uchování obchodních vazeb, na centrálním náměstí v Kišiněvu se začaly scházet tisíce demonstrantů (na počátku září jich podle některých zdrojů bylo až 100 tisíc), kteří požadovali demisi politických elit. Vláda nejprve shromáždění zkoušela zakazovat, ale bezúspěšně – a jakmile prezident Nicolae Timofti rezignaci odmítl, na náměstí vyrostlo protestní stanové město. Následovaly srážky s policií a zatýkání a i ukrajinská média ve vývoji událostí uviděla nápadnoupodobnost s kyjevským Majdanem, ovšem s jediným rozdílem – akce namířená proti prozápadní vládě nepřilákala do centra Kišiněva žádné západní politiky a západní mediální mainstream zůstal v poměrném klidu. Bez ohledu na to, že už v půli září v moldavských médiích objevily zprávy o tom, že policie dostala neveřejný rozkaz začít do demonstrantů střílet.