Nejen v posledních týdnech – a nejen v souvislosti s personální výměnou na pozici ministra spravedlnosti – jsme svědky záplavy mediálních hodnocení počínání prezidenta republiky Miloše Zemana, zdánlivě pouze z čistě odborného, ústavněprávního pohledu. Výsledky těchto soudů jsou prakticky totožné: prezident republiky prý nedodržuje ústavu, pohybuje se opakovaně mimo její rámec, měl by být příslušným způsobem sankcionován. Pokud se ovšem budeme držet striktně politické reality a ústavního textu, respektive jeho logického a systematického výkladu, tak zjistíme, že drtivá většina těchto odsudků má pohříchu politický, nikoli odborný a věcný charakter. To je sice legitimní, ale bylo by dobré vše otevřeně přiznat a neschovávat se za „expertní“ pohledy a stanoviska.

Bez zbytečného odkladu? To koná

Co se týká posledního dění na ministerstvu kultury, je z pohledu české ústavy situace následující: Prezident odvolá člena vlády, jestliže to navrhne její předseda. To znamená, že tato záležitost je kompetenčně jasná, rozhodující je projev vůle premiéra, prezident zde nemá prostor pro vlastní úvahu a vlastní postup, jestliže je postoj premiéra v dané věci neměnný a trvalý. Vše samozřejmě neznamená, že prezident nemůže věc komentovat, konzultovat, komunikovat se zainteresovanými ústavními činiteli a jinými politickými partnery. Lhůta, ve které má prezident odvolání provést, není nikterak stanovena. Přistoupíme-li na převažující výklad ústavních právníků, že se tak má stát „bez zbytečného odkladu“, je jasné, že prezident v tomto případě z mezí ústavy absolutně nevybočil. Je aktivní, jedná s jednotlivými politickými aktéry, přednáší svá stanoviska, dokonce kvůli tomu několikrát přerušil svou dovolenou. A, koneckonců, již (po cca dvou měsících od vznesení požadavku) exministra Staňka odvolal.

V zájmu všeho lidu proti korupci

Za zmínku ovšem zcela jistě stojí i obsahový a meritorní základ věci. Je jím nesouhlas prezidenta s odvoláním člena vlády, který má být z funkce odstraněn zejména proto, že razantně vystupoval proti nehospodárnému (a možná i korupčnímu a nezákonnému) chování šéfů některých ministerstvu podřízených institucí – včetně příslušných personálních opatření. Stalo se tak zcela v duchu prezidentského slibu, že bude svůj úřad zastávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.

Kompetenční žaloba? A proč jako?

V souvislosti s odvoláním exministra Staňka stojí za zaznamenání i teze, která se postupem doby stala mantrou a kterou bezmyšlenkovitě opakoval snad každý veřejně vystupující kritik prezidenta Zemana: Od premiéra Babiše se požaduje, aby ve věci podal na prezidenta tzv. kompetenční žalobu, respektive aby vyvolal kompetenční spor před Ústavním soudem. Přitom se jedná o zcela nesmyslnou výzvu bez jakéhokoli reálného základu. Kompetenční žaloba je nástroj ústavního, respektive správního soudnictví, který se používá v situacích, kdy se dva (či více) ústavní nebo správní orgány přou o to, kterému z nich náleží právo v dané záležitosti konat a rozhodovat (anebo nechce konat a rozhodovat žádný z nich). Soud v takovém případě rozhoduje o tom, kterému orgánu daná kompetence náleží, kdo je jejím nositelem a vykonavatelem. V případě odvolání člena vlády je věc zcela jasná. Jde totiž o kompetenci prezidenta republiky a žádný soud by nic jiného než toto nemohl konstatovat, což znamená, že bychom byli v identické situaci jako před projednáním takové kompetenční žaloby. Pokud by v této věci mohl být vyvolán relevantní soudní spor, pak snad jedině tzv. žaloba pro nečinnost (nečinnostní žaloba resp. žaloba pro nečinnost).