Nedávné znásilnění šestnáctileté dívky v Lukavci u Terezína Abdallahem I. D. a následná diskuse pomohly poodhalit procesy a jevy, které s případem více či méně souvisí a jež by možná jinak zůstaly skryty. Jedním z nich je právě podoba veřejné debaty o tomto nechutném činu, respektive některé její aspekty. Byli jsme svědky místy až zuřivého odsouzení nikoli samotného kriminálního aktu, ale toho, že o něm média informují a že se o něm hovoří na sociálních sítích. V neposlední řadě jsme nevěřícně pozorovali snahy o relativizaci zločinu. 

Popírání vede k novému tmářství

Komplexnější příčiny a kořeny výše zmíněných projevů by asi nejlépe demaskovali odborníci z oblasti sociologie a psychologie (či psychiatrie), nicméně už nyní můžeme konstatovat, že se zde projevuje jakýsi „syndrom popírání“. Ten spočívá v obhajobě vlastních názorů a postojů (v tomto případě na nelegální migraci a tzv. multikulturalismus)  a také v neochotě přiznat omyl a chybu až do pověstných hořkých konců. Zároveň jsou zcela určitě přítomny i hlasy, které tyto činy (ke kterým v souvislosti s nelegální migrací, islamizací a afrikanizací společnosti dochází v západní Evropě už, bohužel, běžně a teď se pomalu přesouvají i na východ) přímo omlouvají a považují je za nutný (a neškodný) doprovodný jev jinak skvělých trendů.

Důležitým fragmentem této diskuse je otázka odpovědnosti za to, co se na poli v Lukavci stalo, respektive její záměrné zastírání a popírání. V této souvislosti se například objevuje „argument“, že v Česku ročně dojde k 12 000 znásilněním, tak proč vůbec o zločinu v Lukavci veřejně mluvit. Ač se to na první pohled možná nezdá, v této rovině se už dotýkáme oblasti základních funkcí státu, mezi něž bezesporu patří ochrana bezpečí jeho obyvatel, zejména pak zajištění maximální prevence a minimalizace (vše)možných potenciálních rizik.