1. Děkuji za další pozvání na Vaši besedu. Byl jsem zde již mnohokrát a i mnozí z Vás toho byli účastni. Mám strach, že už Vám nemám co nového říci. To, čeho jsme svědky, je pořád stejné, ne-li horší. Tento můj výrok není přihlášením se ani k Milionům chvilek, ani k TOP 09, ani k České televizi.

2. V těchto dnech jsem dokončil malou knížku k 30. výročí pádu komunismu. Několik mých přátel četlo její rukopis, byl mezi nimi i Dušan Tříska. Většině se to líbilo, ale věčný rebel Dušan mi napsal, že je to defenzivní, defétistické, pesimistické. Snažil jsem se po jeho slovech do textu něco optimistického dodat, ale moc se mi to nedařilo – já nemohu vytvářet falešné iluze. Celý svůj život bojuji s Wunschdenken, s wishful thinking a musím a chci v tom pokračovat i teď.

3. Nevidím šanci na změnu – abych použil ekonomickou terminologii – in the short run, ale ani in the medium run. Keynes k tomu dodával, že in the long run, we are all dead. To příliš optimistické není. V této knížce dnešní éru přirovnávám k éře Havlíčka a Masaryka, kteří doporučovali drobnou práci, spolkaření, vzdělávání se, nikoli revoluci. Zdá se mi, že jsme v podobné fázi. Revolucionáři nebo naivkové mezi námi to slyšet nechtějí.

4. Bylo by hlavně třeba, aby to takto jasně cítila a pochopila i celá naše politická scéna. Ta bojuje proti Babišovi a Zemanovi, vytváří permanentní, ale zcela povrchní střety, nechce se zabývat podstatou. Nechce ocenit, co zrovna tito dva v zásadních tématech dnešní doby dělají správně, nebo alespoň lépe než ti druzí. Mám na mysli masovou migraci, genderistický atak na rodinu a na přirozenou podstatu člověka, likvidaci národního státu evropeizací a globalizací, zelenou ideologii klimatického alarmismu atd. To jsou věci, o které dnes jde. Mimořádně nešťastné je, že Babiš nemá žádného vážného soupeře, žádného protihráče.