Vladimíra Bondarenková: Z popela Evropské unie se klube Fénix středoevropské spolupráce

Aktuální diskuse na sociálních sítích pomohla dotvořit úvahu, co pozitivního se může stát ve střední Evropě po rozpadu Evropské unie, který hrozí dřív, než jsme si mysleli. Koronavirová krize, stejně jako předtím migrační krize, nám narýsovaly obrysy možného volného uskupení, které stejně už de facto koordinovaně jedná, i když zatím spíš na bilaterální úrovni.

Visegrádská čtyřka plus

Zatím je tato skupina zemí nazývaná Visegrádská čtyřka (V4), případně v širší verzi V4 plus. V4 oficiálně tvoří Česká republika, Slovensko, Polsko a Maďarsko. Do V4 plus lze v zásadě řadit Slovinsko, Rakousko (to do budoucího uskupení s otazníkem, vzhledem k velké provázanosti s Německem), Rumunsko, Bulharsko, Chorvatsko. Teoreticky mohou v budoucnu spolupracovat i jiné země ze západního Balkánu, Itálie a Řecko. Speciálně obyvatelstvo těch posledních dvou zemí už má EU plné zuby.

Hledejme nový název

Název nového uskupení Visegrádská čtyřka je do budoucna neudržitelný, stejně by se musel nějak měnit s rozšířením na víc než čtyři státy, minimálně na něco jako Visegrádská asociace. Dva zajímavé nápady na nový název jsou: Středoevropská ekonomická asociace/Central European Economic Association (česky SEEA, angl. CEEA). Nebo Středoevropské ekonomické společenství/Central European Economic Community (česky SEES, angl. CEEC). Případně lze využít základů Středoevropské iniciativy (včetně orgánů a uspořádání), název doplnit a začlenit i principy z CEFTA (Středoevropské zóny volného obchodu). Odhlédněme ale od toho, co už existuje, ale příliš se neprosazuje, a řekněme si, co by se hodilo pro praktické fungování.

Základní pravidla fungování

Každá slušná mezinárodní organizace, byť volného typu, potřebuje nějaká pravidla. Ideální je postupovat podle pravidla jedna země, jeden hlas. Nejsou nutné stabilní orgány s pevným sídlem, kterým musíte platit sídlo, doživotní rentu a ještě převádět tučné roční výpalné. Určení pracovních orgánů ovšem nutné je. Je totiž nutno stanovit, kdo za danou zemi bude v hlavních oblastech jednat. Nejlepší je nechat to podle ministerstev. Ekonomické vztahy lze řešit vzájemným clearingem (tj. pravidelné vzájemné vyúčtování) pod pravidly WTO. Nebyla by žádná cla nebo tarifní omezení uvnitř. Navenek jednat dle vlastního uvážení států a případně koordinovat postupy v případě společných zájmů. Žádná společná hospodářská politika, zemědělství nebo zahraniční politika, ale spolupráce a koordinace, aby bylo všeho dostatek.

Společné podniky pro strategické výrobky

Výborné by bylo podpořit vznik společných podniků pro výrobu strategických výrobků, zejména pro léky a zdravotní potřeby. Nesmíme zapomenout obnovit soběstačnost i ve výrobě oděvů, bot, základních výrobků pro život (včetně stavebních materiálů, stavebnin a všelijakých technických výrobků). Důležité je mít vlastní chemický průmysl a elektrotechniku, pokud to lze. Zásadní věcí je zajištění energetických zdrojů, ale neměl by se klást důraz na nesmyslné větrníky nebo pole solárních panelů (dobře zabezpečená jaderná energetika je základ). Vhodná je koordinace v zemědělství, ale nezavádět žádné kvóty. Dotace ať si státy svým zemědělcům třeba dávají, ale jen ze svého a nepřehánět.

Nebuďme pouhou montovnou

Důležitá je kontrola kvality výroby. Je třeba odmítnout praxi, kdy stačí (jako v EU tzv. prohlášení shody), že výrobce jen prohlásí, že jeho výrobky jsou kvalitní a ohromně bezpečné. Návrat technických norem by nebyl špatný (dnes stále existují, ale jsou nepovinné). U strategických výrobků by měla dostat přednost výroba na území daného státu, případně v rámci sdružení. Rozhodně by se neměla přesouvat výroba do Asie. Nabízí se obdobné řešení, které zvolil americký prezident Trump – zdanění výroby (resp. i subdodávek) mimo ČR. Naše země ať už není pouhou montovnou, kdy zisky odplývají do zahraničí. Úsilí soustřeďme na dokončení celého výrobku, který by se prodal až poté.

Zahraniční obchod i mimo Evropu

V oblasti zahraničního obchodu je nejlepším řešením se vzájemně se podpořit a případně rozvinout přeshraniční spolupráci na větších projektech. Pokud budeme dodávat mimo Evropu, ať už v rámci Eurasie nebo třeba do Latinské Ameriky, případně Afriky, může to přinést významné úspory nákladů. Trhy mimo EU jsou často dost uzavřené a dostat se tam není jen tak. Bude tedy potřeba jak politická, tak administrativní podpora zahraničního obchodu.

Nepřijímat hovory z Bruselu?

Je jasné, že kdybychom teď úplně sami vystoupili z EU, tak to pro nás krátkodobě nemusí být ekonomicky jednoduché, o to důležitější je se na takovou situaci dobře připravit. Evropská unie přestává fungovat. Nedávno jsem předvídala na Facebooku, že některé členské státy se orgánům EU mohou přestat hlásit na ty jejich konferenční hovory nahrazující jednání Rady EU v Bruselu. To už se evidentně potichu děje. Jinak by média v minulém týdnu nepranýřovala ministryni Schillerovou jak to, že se neúčastní (posílá jen náměstka, který nemůže napřímo slíbit totéž jako ministryně), což bylo dovedně skryto za to, že prý málo umí anglicky. Také jsem uvažovala, že se některé státy se budou zdráhat poslat členské poplatky, nejdříve ty nejpostiženější koronavirem, kterým ostatní moc nepomohli. To už se vlastně také trochu děje ve formě snížení příspěvků do Bruselu vzhledem ke snížení ekonomických příjmů dané země (tj. něco pošlou, ale ne tolik jako jindy). Třeba ČR v roce 2018 do Bruselu oficiálně poslala 1,72 miliardy eur a nyní se jedná o to, kdo pokryje výpadek po vystoupení Velké Británie, kolik se utratí na environmentální Green New Deal a ještě Francie s Německem začaly vybírat na země EU nejpostiženější koronavirem. To jsou i Francie s Německem, pokud dobře zvolí kritéria počtu nakažených osob, plus Itálie se Španělskem. EU nás tedy letos a v dalších letech nepřestane finančně ždímat, což se nemusí líbit jak u nás, tak v jiných státech, které se snažily, a teď po nich ostatní chtějí jen peníze nebo je k tomu ještě šikanují (hlavně státy V4). Takže proces rozpadu EU zevnitř už stejně probíhá. K tomu přičtěme naštvanost jižních zemí eurozóny, které si už všimla i agentura Bloomberg, a vážně varovala (finanční) svět, že rozpad eurozóny je jedním z reálných scénářů, se kterým je nutné počítat.

Teče jim do bot

Evropská unie, hlavně její loutkovodiči Německo s Francií, se hystericky snaží ovládnout proces otevření zavřených hranic, což znamená, že jim trochu teče do bot. Mezitím rychle vybrat co nejvíc peněz a ještě ostatní poučovat (prostřednictvím orgánů EU, které ovládají), co si mají myslet, jaké mají mít evropské hodnoty a jak chápat právní stát. Ostatní státy, respektive jejich vedení, je buď nábožně naslouchají nebo na ně nenápadně kašlou a dělají si věci po svém (viz Maďarsko, Polsko, občas Rakousko), z čehož oni „hysterčí“ ještě víc. Ale můžou si za to sami. My se musíme připravit na situaci, kdyby se vše zhroutilo ještě dřív, než si myslíme. Celonárodní soudržnost České republiky v době koronavirové krize nám dává naději, že to zvládneme. Bez ztráty kytičky.

Autorkou článku je JUDr. Vladimíra Bondarenková, specialistka na mezinárodní a evropské právo.