Velká práce, to je roční porce 9,5 miliardy českých pracovních hodin od 5,3 milionu osob, za které bylo poskytnuto 2,1 bilionu korun. Na pětník přesně to není, ale je to jeden z mála údajů, který nám ukazuje naše skutečné postavení v Evropě. Uvedená velká čísla najdete v Konvergenčním programu ČR pro období let 2018-2021, který byl na konci dubna zpracován ministerstvem financí.
Jedná se o práci odvedenou a zaplacenou roku 2017, a od toho se pak odvíjejí – podobně, jako u dalších ukazatelů - výhledy procentního růstu v nejbližších letech. Z příslušné tabulky přitom vyčteme, že i při velmi vysokém loňském růstu reálného HDP o 4,4 % rostly náhrady zaměstnancům dvakrát rychleji (o 8,4 %), a letos tomu má být také tak.
Nadšení možná trochu zmírní nepatrná inflace, která teď činí v celém národním hospodářství včetně velkých staveb a zahraničního obchodu (deflátor HDP) méně než 1,5 procenta, ale nebuďme troškaři. Z jiného pohledu je to dokonce ještě lepší. Náhrady zaměstnancům rostou třikrát rychleji než hodinová produktivita práce. V příštích letech se tempo mzdového růstu trochu zvolní, ale stále bude dvakrát rychlejší než produktivita.
Uvedené výhledy by neměly být pouhým štábním cvičením. Při vstupu do EU roku 2004 jsme se zavázali, že přijmeme společnou měnu. Vláda správně chápe, že s holým zadkem do eura nemůžeme, proto se odhodlala ke změně trendu. Nástrojem je zvedání mezd ve veřejné sféře, na kterou musí privátní sféra reagovat. Souběžně s tím vláda nadzvedává celý systém postrkováním nejnižší příčky, minimálních mezd. V příjmové oblasti jsou to pak tyto politiky provázeny zvyšováním starobních důchodů a různých dávek.
Tento článek je uzamčen
Článek mohou odemknout uživatelé s odpovídajícím placeným předplatným, nebo přihlášení uživatelé za Prémiové body PLPřidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
