V březnu bylo české vepřové o 8,5 procenta výše než před rokem a zdražuje dvakrát rychleji než potraviny celkem (a samotné potraviny zvyšují ceny dvakrát rychleji než cenový index bez potravin). To severoněmeckém Kattendorfer Hof mluví o prasatech zcela jinak. Vlastně je mít musí, protože mají krávy. Kdo by spotřeboval 12 tisíc litrů syrovátky ročně? A krávy musí mít kvůli hnoji a jetelovinám, které jsou nezbytné pro udržování půdy v dobré kondici. Nezajímají se tedy o ceny krmiv, ale o celkový chod hospodářství, jehož finanční potřeby hradí v předstihu spotřebitelé.

Kdybychom vyhlídky českého zemědělství posuzovali podle velkovýrobců, jsme na pokraji zhroucení. Co je platné, že soustředili tisíce prasat v jakési fabrice na vepřové, aby snížili náklady, když polská nebo jiná konkurence to dokáže ještě levněji. Na čem ušetřit? Samozřejmě na lidech, udržuje se jen nejnezbytnější minimum mizerně placených pracovníků. Ostatní obyvatelé vesnice nemají z prasečáku nic, pokud nepočítáme nesnesitelný smrad a spodní vody plné karcinogenních dusičnanů. Další snížení nákladů může nabídnout dovoz lacinějších krmiv z ještě větší dálky, spolu s medikamenty, aby zvířata ten hnus půl roku přežila. Lze zkusit šetřit i na likvidaci odpadů a vyvážet co největší množství prasečí kejdy na pole, ale znamená to zvyšovat kyselost půdy a vraždit zbylé přítomné mikroorganismy.

Občas dostane přednost využití kejdy v bioplynce, která se pak dokrmuje kukuřicí, aby to bylo co nejziskovější. K monokulturní živočišné výrobě tak přidáme ještě rostlinou monokulturu. Dorazí to případně řepka. Zemědělství pak vypadá jako bezvýchodný podnik, který pomalu spotřebovává přírodní zdroje a nepadne jen díky rostoucím dotacím. Spotřebitelé vidí hlavně růst cen potravin, důsledně provázený poklesem kvality.

Bič konkurenceschopnosti

Kámen úrazu globalizovaného zemědělství spočívá v soustředění na soutěž v cenách, která tlačí na zvyšování produktivity až za hranice rozumu. Vyžaduje stále větší koncentraci půdy, větší provozy, užší specializaci, intenzívnější energetické a materiálové vstupy, větší dotace a menší ohled na vše, co by „oslabovalo konkurenceschopnost“. Tedy menší ohled na lidi, prostředí, obce, krajinu, budoucnost.

Ti, kdo v tomto systému pracují, jsou orvaní a chudí a žijí ve vylidněných vesnicích bez perspektivy. Ti, komu má ekonomický efekt této činnosti sloužit, žijí daleko, sledují jen čísla a vedlejšími důsledky takového šíleného hospodaření si nelámou hlavu. Jedinou věc, kterou si nemohou dovolit, je stagnace výroby a zisku, zaostávání za růstovými tempy konkurence. To by se okamžitě promítlo na negativním hodnocení v bankách a na poklesu ceny podniku na finančních trzích. Kdo se chce udržet, musí růst, za každou cenu. Jedině více a více znamená stejně. Žádné jiné ohledy nejsou přípustné.