Naše sdělovací prostředky zaznamenaly, že slovenská Národna kriminálna agentura (NAKA) zadržela a poslala do vazby několik významných policistů v čele s Tiborem Gašparem, bývalým policejním prezidentem SR a později poradcem ministra vnitra ČR Jana Hamáčka. Nechybí nikoli nevýznamná zmínka, že zásah navazuje na různé razzie, ke kterým došlo po únorových volbách. Podrobností je málo, takže se nezdá, že by šlo o událost „světodějného“ významu.
Ve skutečnosti ve Slovenské republice od března letošního roku probíhá sled policejních zásahů, v nichž se různé významné osobnosti přesvědčují, že jistota beztrestnosti jejich skutků již neplatí.
Během akcí „Hmla“ a „Búrka“ se do péče NAKA dostalo 17 významných činitelů. Je mezi nimi 13 soudců. Nejvýznamnější z nich je místopředsedkyně Nejvyššího soudu Jarmila Urbancová, která je od té doby stále ve vazbě, vzdala se soudcovského taláru a odešla do předčasného důchodu. Mimo soudců zaslouží pozornost Monika Jankovská, bývalá státní tajemnice na ministerstvu spravedlnosti.
Po sedmiměsíční přestávce pak zadula „Víchrica“, která postihla dalších 10 osob, mezi nimi 7 soudců.
Posléze přišel „Očistec“, v jehož rámci NAKA zadržela 17 osob, mezi nimi výše zmíněného bývalého policejního prezidenta Tibora Gašpara, šéfa Špeciálnej prokuratúry (orgánu pro stíhání zvlášť závažné kriminality) Dušana Kováčika, bývalého ředitele NAKA Petera Hraško, či šéfa protikorupční policie Róberta Krajmera. Zvláštností této akce je únik sdělení obvinění ze spisu na internet. Obsah odůvodnění je úděsný: korupce, vydírání, zneužívání úřední pravomoci, maření spravedlnosti a další, vše s cílem získání finančních výhod včetně přijímání úplatků.
Shodou okolností se do potíží dostala také 1. náměstkyně generálního prokurátora Júlia Kováčiková, stíhaná kvůli porušení protipandemických opatření s hrozbou trestem 4-10 let. Souvislost s Očistcem ale není zřejmá.
Je tedy zjevné, že ve Slovenské republice se po únorových volbách rozběhl kontinuální proces s neuvěřitelně hlubokými zásahy do všech složek soustavy orgánů činných v trestním řízení, o němž není známo, zda již skončil „Očistcem“ a soudními procesy, které nepochybně budou navazovat, či zda si NAKA najde ještě nějaké další oběti. V té souvislosti se vynořila otázka, zda dojde i na bývalého předsedu vlády Roberta Fica či na bývalého ministra vnitra Roberta Kaliňáka.
Zajímavé jsou reakce slovenských veřejných činitelů. Pozoruhodný je výrok předsedy Soudní rady SR (vrcholného samosprávného soudcovského orgánu) prof. Jána Mazáka, který usoudil „že soudci mlčeli v době, kdy měli mluvit, a kdyby mluvili včas, věci by nemusely dojít tak daleko.“ Jeho vyjádření souzní s názorem Andora Šándora, který soudí, že je velmi nepravděpodobné, že by si tak rozsáhlé trestné činnosti vysokých policejních a justičních činitelů včas nikdo nevšiml. Výrazně záporně se k policejním zásahům staví bývalý předseda vlády Robert Fico, který nadále považuje Tibora Gašpara za dobrého policejního prezidenta a brojí proti nerespektování presumpce neviny včetně přibírání televizních kameramanů k zatýkání významných osobností. Úsměvné je vyjádření bývalého prezidenta Andreje Kisky, který se chlubí, že to nebyla náhoda, když tvrdil, že stát ovládá mafie. A čistého vína veřejnosti nalil předseda vlády Igor Matovič vyjádřením, že zprávy o zatýkání soudců byly pro něj příjemnou četbou.
Rozsah zatýkání a složení souboru zatčených vyvolávají úžas, vystupňovaný obsahem obvinění. Jsou-li obvinění jen zčásti pravdivá, pobuřující je i skutečnost, že údajní pachatelé takto působili dlouhou dobu a nenašel se nikdo, kdo by je zastavil. Nadřazené orgány státní moci selhaly bez ohledu na to, že se různě střídaly. Otázka, proč se tak stalo, je neodbytná. Bylo by velmi zlé, pokud by se časem ukázalo, že příslušné nadřazené úřady neviděly, neslyšely a mlčely z důvodu vlastního prospěchu. Jisté je pouze tolik, že najednou je zde politická vůle k provedení očisty všech složek orgánů činných v trestním řízení, ovšem automaticky sloužící k upevnění moci nového politického vedení země.
Zemětřesení probíhá v našem bezprostředním sousedství. Je proto přirozené, že jeho otřesy resonují v úvahách jeho pozorovatelů na naší straně hranice. Jinak je patrně vnímají příslušníci profesí, o které se právě zajímá NAKA, jinak „zákazníci“ české justice a řadoví občané. Ti i oni asi přicházejí na otázku, zda i u nás se vskrytu dějí nepravosti, odhalované na Slovensku, a pokud ano, proč není politická vůle je odhalit a potrestat.
Je pravda, že mezi veřejností kolují pověsti o úplatnosti hlavně soudců obecně, v některých případech konkrétně o jednotlivcích. Skutečně zachycené případy jsou ale jen zcela ojedinělé. V některých případech jsou vady rozsudků nepochopitelné bez připuštění korupčního ovlivnění. Důkazy ale chybí. Je neobyčejně obtížné odhalit trestné činy korupční povahy, protože vždy jde o párové provinění, jehož odhalení může přivést do vězení jak příjemce neoprávněné výhody tak nabízejícího. Časté jsou stížnosti na poškozování občanů zneužitím moci úředních osob. Dosáhnout odvety za ně je ale téměř nemožné. Není totiž rozhodné, co si o nezákonných postupech orgánů myslí jejich oběti, ale kolegové a nadřízení pachatelů. A ti téměř vždy projeví nadřazenost nad občanskou chátrou a falešnou profesní solidaritu. Její existenci připouští i současná ministryně spravedlnosti Marie Benešová. Žehrá na ni ale občas jen výběrově, v případech, na nichž má osobní zájem. Ale v ostatních ji zásadně nevidí.
Jednou z příčin netečného chování vedení státu k nepřístojnostem orgánů trestního řízení je polistopadové politické blouznění, jež v zájmu ochrany trestního řízení před politickými zásahy s vaničkou vylily i dítě a oslabily postavení orgánů, jež mohly nezákonnostem překážet. Došlo k oslabení pozice ministra spravedlnosti, jehož politizující soudci a státní zástupci vnímají paušálně, bez ohledu na osobu držitele funkce, div ne jako škůdce, který má pouze právo je při setkání uctivě zdravit. Dále se ujalo široké pojetí soudcovské nezávislosti jako nezávislosti na zákonu a obyčejné lidské slušnosti. Stejného postavení se domáhají státní zástupci, jimž se mimo to stýská po postavení komunistického generálního prokurátora, který měl jako univerzální dozor nad zákonností a orgán blízký ÚV KSČ nadřazené postavení ve státě.
Nástroje, jimiž se občané mohou bránit proti zneužití moci k jejich škodě, hypoteticky existují, ale ve skutečnosti jsou málo účinné, protože proti obětem stojí falanga profesionálů, placených z jejich daní, zapouzdřená v systému kruhové obrany hradu, v němž si všichni navzájem kryjí boky i záda.
Kdo mi nevěří, nechť si zkusí podat podnět ke kárnému řízení např. se soudcem, který rozhodl, že odsouzený nemá nárok na obnovu procesu, když se zjistilo, že za jeho nespáchaný trestný čin byl odsouzen skutečný pachatel. Určitě se najde někdo, kdo rozhodne, že pochybení soudce bylo výkonem jeho nezávislého rozhodování, za které nesmí být kárán. Když pak v marných pokusech o vyvolání kárného řízení vyprší tříletá procesní lhůta a postižený podá trestní oznámení, nejblížší státní zastupitelství jednání soudce posvětí. Bude-li si postižený stěžovat nadřízenému orgánu, může se obrátit výš a výš, přes Nejvyšší státní zastupitelství až na ministerstvo, ale nakonec se dočká jen toho, že mu přestanou odpovídat. Na začátku byl neoprávněně zbaven osobní svobody, čímž mohla být naplněna skutková podstata trestného činu. Pak mu budou orgány bránit v nápravě protiprávního zásahu do práva na osobní svobodu, a když si nápravu nakonec přece jen po letech vynutí, dostanete pár korun odškodnění a tím to skončí. Pokud by v průběhu svého boje za spravedlnost se rozhodl namítnout podjatost nositele jeho utrpení, se zlou se potáže. V trestním řízení rozhodují napadení o námitkách podjatosti sami o sobě. Podjatost je pro většinu z nich sprosté slovo a chovají se podle toho. Ti nejotrlejší se k podnětu na vyloučení pro podjatost ani nevyjádří. Lidé, kteří deset let šlapali po nezadatelných právech nespravedlivě odsouzeného, zůstanou na svých místech, budou mít nadále právo beztrestně škodit, nedostanou ani výtku, případné trestní oznámení se po zásahu státního zastupitelství založí ad acta na nějaké policejní služebně.
Příkladů k doložení těchto úvah bych mohl uvést celou řadu. Některé jsem popsal v článcích nebo v knize Škůdci v taláru. Znova je zde uvádět by bylo nošením dříví do lesa, neboť případní čtenáři tohoto článku znají své vlastní příběhy a jsou jich stovky.
Ale přece jen se o jednom případu zmíním, protože na něm je dobře viditelný jak sklon orgánů činných v trestním řízení k účelovému zneužívání moci, tak nedotknutelnost škůdců. Mám na mysli případ nevinných žen Aleny Vitáskové a Michaely Schneidrové, „přifařených“ k procesu kvůli údajně neoprávněně vylákaným licencím na provoz fotovoltaických elektráren. Definitivního zproštění obžaloby státního zástupce Radka Mezlíka se dočkaly zhruba po osmi letech pronásledování. Senátem Aleše Novotného byly původně obě odsouzeny na 8,5 roku ztráty svobody. Atmosféru, příznivou ukládání drakonických trestů navodil Radek Mezlík lží o tom, že v době převzetí zařízení fotovoltaických elektráren do vlastnictví investora tyto nebyly ani zčásti dokončeny. Souběžně s nimi byl u téhož soudu stíhán předchůdce Michaely Schneidrové ve funkci za naprosto stejný domnělý prohřešek. Vysloužil si podmíněný trest a nakonec byl také zproštěn. Alenu Vitáskovou zprostil obžaloby odvolací soud a ani dovolání Pavla Zemana v její neprospěch na tom nic nezměnilo. Michaela Schneidrová tolik štěstí neměla. Musela nastoupit do věznice. Po sedmi měsících ji vyprostil Nejvyšší soud ČR, který jí sice vrátil svobodu, ale ponechal postavení obžalované. Vrátila se na svobodu, ale dostala se do tísnivé existenční situace, neboť jako obžalovaná neměla nárok na jakoukoli pomoc od státu, ani se dlouho nemohla uplatnit na trhu práce. Když ji pak po zásahu Nejvyššího soudu ČR senát Aleše Novotného zprostil obžaloby, státní zástupce Radek Mezlík se odvoláním proti rozsudku zasloužil o prodloužení její tísnivé situace o plných sedm měsíců, jako by nestačilo, že je spolupachatelem jejího strádání ve věznici. Jistě věděl, že odvolací soud, vázaný právním názorem Nejvyššího soudu ČR, odvolání zamítne. Přesto neodolal pokušení nevinnou ženu ještě jednou potýrat. Mohl si to beztrestně dovolit, protože kruh jeho ochránců usoudil, že pouze uplatnil právo odvolat se proti rozsudku, s nímž nesouhlasil. A chrání ho lidé skutečně vlivní od vrchního státního zástupce v Olomouci Ivo Ištvana až po ministryni spravedlnosti Marii Benešovou.
Oběti justičních přehmatů nejsou významnou voličskou skupinou, proto nikoho nezajímají. Je to jeden z důvodů, proč se neuplatňuje politická vůle čelit selhávání justičních orgánů, bez ohledu na to, kdo je právě u moci. A lidé, kteří mají jistotu beztrestnosti, si nelámou hlavu se skutečností, že chyby v jejich práci přinášejí jejich obětem zbytečné utrpení. Výskyt vadných rozhodnutí se proto může zvyšovat.
Až potud jsem pojednával o justičním bezpráví, páchaném v trestních procesech běžných občanů. Avšak bez ohledu na střídání politických reprezentací chybí i politická vůle k vyšetření a případnému potrestání zneužití nástrojů trestního práva k politickým účelům. Tak v rámci úsilí o potlačení mocenského vlivu nenáviděné strany Věci veřejné došlo ke kriminalizaci a svržení policejního prezidenta Petra Lessyho, dosazeného „véčkařským“ ministrem vnitra Radkem Johnem proti vůli předsedy vlády Petra Nečase. Petr Lessy dosáhl pravomocného zproštění nezávislým soudem, čímž byli jeho likvidátoři usvědčeni z účelového protiprávního jednání. Ředitel GIBS Ivan Bílek sice nakonec přišel o funkci, ale až v souvislosti s kauzou Vidkun. Ministr vnitra Jan Kubice, jenž propustil Petra Lessyho ze služby v policejním sboru a tím jej automaticky zbavil funkce, se vytratil z veřejného života, ale k odpovědnosti povolán nebyl. Do tažení proti Věcem veřejným zapadá i kriminalizace předsedy strany a ministra dopravy Víta Bárty s použitím proradných provokatérů. Když jej v on-line vedeném procesu nakonec soudce Jan Šott s nechutí zprostil obžaloby a přišel čas na vyvolání trestního stíhání provokatérů, policie a dozorová státní zástupkyně se nepodřídili rozhodnutí odvolacího a Nejvyššího soudu a pachatelům poskytli neprůstřelnou ochranu. Dále se stále mlčky přechází přes monstrózní policejní akci z noci z 13. na 14. června 2013, namířenou proti vládě Petra Nečase, navenek řízenou místně nepříslušnými olomouckými žalobci, která svými politickými následky nabyla povahy puče.
Nehrozí nebezpečí, že by současná vláda v čele s premiérem, který má dobrý důvod vycházet se státním zastupitelstvím v klidu a míru, začala zkoumat, zda se v České republice neděje nic podobného tomu, kvůli čemu vypuklo slovenské zemětřesení. A neobávám se, že by se jinak chovala vláda, ustavená po příštích parlamentních volbách bez Andreje Babiše z představitelů dnešní opozice.
Ale slovenský příklad ukazuje, že nelze úplně vyloučit možnost, že se odněkud vynoří dosud opomíjený outsider, neuznávající nemrav politické korektnosti a nepustí z řetězu policisty, nespokojené se současnými poměry ve státě obecně a v orgánech činných v trestním řízení zvlášť. V tomto směru je slovenské zemětřesení varováním, nad kterým by se měli včas sebekriticky zamyslet všichni policisté, státní zástupci, soudci, ale i ministerští úředníci, kteří nemají úplně čisté svědomí. Není jich úplně málo a určitě je mezi nimi pár takových, kterým by ozdravná kůra se vzduchem, cezeným mřížemi, náramně prospěla.
Zdeněk Jemelík
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
