Je připomínkou naší tisícileté tradice a zároveň naší přináležitosti k západní civilizaci. Je pevným bodem naší identity. Říká nám, že jsme Češi a zároveň, že jsme Evropané.

Zatímco 28. říjen je oslavou naší republikánské tradice, vyjádřením kontinuity republikánského zřízení, 28. září odkazuje ke starším a hlubším zdrojům naší státní existence. Symbolicky řečeno, bez Svatého Václava by nebylo října 1918. Neexistovalo by totiž silné národní povědomí, vědomí vlastní identity a touha, aby tyto hodnoty opět nabyly formální vyjádření v samostatném státě. Nebo přinejmenším by toto formální vyjádření nebylo tak přirozené.

Díky svatováclavské tradici není náš stát státem umělým. Není státem vzniklým z administrativního rozhodnutí či v důsledku nějakého dějinného otřesu. Nevznikl ad hoc, díky šťastné či nešťastné náhodě. Má své přirozené staleté hranice, a to nejen hranice geografické, ale zejména hranice kulturní, hranice, které definují každý starý evropský národ. Myslím tím samozřejmě národ ve smyslu politickém, národ lidí, kteří se identifikují s českou kotlinou, s její historií a se všemi etniky a kulturními vlivy, které ji formovaly.