Dvě hlavní opoziční strany dokonce místo voleb doporučily sympatizantům, aby raději vyrazili do lesa na houby. Výsledek parlamentních voleb byl tak předem dán a znamenal jasné vítězství pro strany spojené s vládou běloruského prezidenta Alexandra Lukašenka, kterému se často dostává nelichotivého označení „poslední diktátor v?Evropě“. Výstižně celou situaci vystihl člen pozorovatelské mise OBSE Matteo Meccaci, když upozornil na fakt, že volby v žádném případě nelze považovat za svobodné, neboť v Bělorusku neexistuje, aby odpůrci současného režimu mohli byť jen svobodně projevit svůj názor. Už od posledních prezidentských voleb ze sklonku roku 2010, kdy státní aparát brutálně potlačil pouliční vystoupení a pozavíral čelní představitele opozice, je prostor pro alternativní názory pramalý. Nabízí se otázka, jak se k celé situaci postaví Evropská unie, která s Běloruskem sdílí dlouhou hranici, a má tak pochopitelně zájem na stabilizaci blízkého sousedství? Přestože je populární se trefovat do Unie téměř za cokoli, v případě Běloruska si Brusel kritiku zaslouží zcela oprávněně.

Přes svoji nepopiratelnou ekonomickou a politickou váhu bohužel totiž Evropská unie svým přešlapáváním na místě a celkovou bezradností Lukašenkovi a jeho snahám o upevnění vlastní pozice značně nahrává.

Vzpomeňme tak například situaci před několika lety, kdy běloruský prezident pod tlakem zhoršující se ekonomické krize v zemi a komplikovaných vztahů se svým hlavním spojencem - Ruskem - byl nucen usilovat o sblížení s EU. Pod slibem větší otevřenosti se Lukašenkovi dostalo z Bruselu příslibu ekonomické pomoci, jakož i možnosti zapojení do iniciativy Východního partnerství, která si klade za cíl stabilizovat země na východní hranici EU. Rozčarování na sebe však nenechalo dlouho čekat, když Lukašenkův režim neváhal sáhnout k násilí proti vlastním občanům demonstrujícím proti zfalšovaní prezidentských voleb před dvěma lety. Unie se nechala zvábit vidinou zásadních politických změn, a o to větší bylo následné zklamání.