Postačí připomenout dlouhodobé rozpaky či přímo zavrhující názory významné části naší společnosti kolem divácky stále vlídně přijímané proslulé Vávrovy husitské trilogie JAN HUS, JAN ŽIŽKA a PROTI VŠEM za mnoho jiných příkladů. Zdá se dokonce, že hrdost na národní dějiny, povědomost o jejich vrcholech i kritický odstup k jejich méně slavným momentům, událostem a souvislostem je tímto druhem současného češství vnímán jako cosi na pomezí kýče a zavrženíhodné deviace. V mnoha ohledech to platí i o nedávné premiéře koprodukčního česko-polského filmu o druhoodbojové tragédii jedné malé středočeské vesnice.

I LIDICE patří k tomu typu filmů, jejichž nesporná kvalita je prubířským kamenem ne tvůrčího štábu, ale naopak mnohem více těch, kteří se snaží o vyjádření pocitu, jejž v nich tento filmový epos (současně i další český historický velkofilm) vyvolal. Je to také současně výpověď doby, choré nedostatkem slušnosti a hodnot. Skvělý Mahlerův scénář, kompozičně i pohledově opřený zcela neobvykle o faktograficky doložené lidské osudy těch dole, o jejich nezaměnitelný pohled, radosti, naivity, úzkosti i strachy a zmary, je doplněn Nikolaevovou cudnou režií, která pateticky vyznívající scény zcivilizovává až do decentna a propůjčuje tak jejich krutému obsahu maximální možnou působivost, oproštěnou od všech vnějších, plakátově zavádějících prvků (nikoliv náhodou je odborným poradcem filmu současný přední český historik, velký znalec lidického dramatu pplk. Eduard Stehlík).

Volně řazené obrazy zmnožují tragický vrchol - vypálení malé středočeské vesnice - a vnášejí do děje pohyb a řadu neotřelých pohledů. Platí to o lidickém mikrokosmu přelomu třicátých a čtyřicátých let, o scénách v kladenských továrnách (se svébytným vrcholem v podobě Heydrichova houslového komořinového koncertu ve Španělském sále, názorném příkladu jeho neblaze proslulé politiky cukru a biče v její "sladké" verzi), ale i zvláštní vězeňskokriminální komunitě, jejíž nepopiratelné hříchy hrůzy doby relativizují a posouvají do naprosto nečekaných kontextů.
Psychologie postav, některými recenzenty kritizovaná jako povrchní a téměř neexistující, je podrobena ve svém podání hlavnímu poslání filmu, tj. úsilí o vytvoření panoramatického dějinného obrazu viděného zdola, očima těch, kteří jsou jeho ne subjekty, ale objekty. Pohybuje se proto zákonitě na rozhraní typu a individua, jsouc v mahlerovském pohledu plně podřízena tomuto výchozímu tvůrčímu záměru.