Ministr Chalupa: Největším znečišťovatelem není jenom průmysl, ale i doprava a domácnosti

Vážený pane předsedo, vážené paní senátorky, vážení páni senátoři, dovolte, abych vám předložil návrh komplexní novely zákona o ovzduší, o ochraně ovzduší a na začátek řekl několik úvodních vět.

Víte, těžko lze pohledat v oblasti práva životního prostředí zákon, který by byl tak důležitý, jako je ochrana ovzduší. Také proto, že v ochraně ovzduší a ve stavu a kvalitě ovzduší má Česká republika pravděpodobně největší problémy z hlediska stavu a péče o životní prostředí v České republice. Slyšíme debaty na téma správy biodiverzity přírody atd., ale zdaleka ten problém není tak silný a tak významný, jako v kvalitě ovzduší.

Samozřejmě v oblastech, které jsou. Když se podíváme na celkovou imisní situaci v ČR za posledních 20 let, nepochybně platí teze, že došlo k výraznému zlepšení. Že došlo k výraznému zlepšení zejména u oxidu síry, že se zlepšily ostatní látky, ale pravdou je, že prach, zejména pak prach, zůstává problémem řady měst.

Já jsem si pro zajímavost nechal vytáhnout údaje o stavu regulací a upozornění v nejhůře zatížené oblasti České republiky, v Moravskoslezském kraji, a to dvou jeho regionech. Ostravsko-Karvinsku a Třinecku. A ty údaje za poslední tři topné sezóny ukazují jeden velmi důležitý faktor. Pravdou je, že v České republice dochází k poklesu jednotlivých látek, které znečišťují životní prostředí. Pravdo ale také je, že když se podíváte na srovnání těch 3 topných sezón a jejich dopadu na životní prostředí v konkrétních regionech ČR a pravděpodobně není pochyb o tom, že Ostravsko-Karvinsko a Třinecko patří k těm nejhůře zatíženým v České republice, byť je pravdou, že obdobná situace se dnes také objevuje v řadě míst severních Čech, a co je překvapivé, v oblasti prachu v podstatě v celé řadě větších měst nebo větších aglomerací v ČR.

Vývoj ukazuje, že postupně se dochází ke změně podmínek v tom, že jestli ještě před 2 – 3 lety stačilo vyhlášení upozornění a samým důsledkem pak již se nemusela vyhlašovat regulace ve skoro polovině případů, poslední dvě topné sezóny ukazují, že v podstatě žádný stav upozornění se neobešel bez následného vyhlášení regulace, a ta letošní zima ukazuje, že dokonce regulace přicházela v méně dnech, spíše v hodinách, od stavu, který byl.

Hodnotit letošní zimu zatím ještě není možné. Ještě nejsme na konci. Ale rozhodně lze říci, že není z nejlepších. Vím, že debata, která se vede ve veřejném prostoru o tomto zákonu, vlastně celé první čtvrtletí letošního roku, tak se soustředí na poplatky. A já zde musím říci, že byť o poplatcích budu hovořit, že tohle není zákon o poplatcích. Že to není poplatkový zákon, a že poplatky jsou významnou částí tohoto zákona, ale ne jedinou.

Často bývá mnohými tvrzeno, že největší problém ovzduší, resp. jediný problém ovzduší, jsou vlivy průmyslu. ČR je nepochybně průmyslovou zemí, ale zkrátka celkový údaje za celou Českou republiku nepotvrzuje tento údaj. Je to jeden ze 3 významných vlivů, spolu s vytápěním domácností a spolu s dopravou. V každém jednotlivém městě a v každé jednotlivé obci v České republice je to jinak.

V Ostravě jako takové, městě a jejích přilehlých oblastech, je nepochybně význam průmyslu s významným náskokem největším znečišťovatelem ve srovnání s druhými zdroji. Na druhou stranu i v Moravskoslezském kraji existují místa, kde podíl vytápění domácností je stejný nebo dokonce výrazně vyšší, než je podíl průmyslu. A takto by se dalo pokračovat po celém území. Proto mi dovolte, abych při popisu tohoto zákona se zaměřil na tři jednotlivé složky a ke každé z nich uvedl, co se domníváme, že by mohlo pomoci.

Průmysl. V průmyslu, a já se následně potom zmíním samostatně k otázce poplatků, ale k průmyslu mi dovolte uvést několik věcí, které nový zákon zavádí a které považujeme za velmi důležité. Snad dvě z nich nejdůležitější.

Za prvé princip kompenzačních opatření. My jsme se to již v minulém roce snažili prosazovat v rámci vlastního výkonu činnosti, zejména při povolovacím procesu EJA, a dnes nám to zákon umožní. Tedy režim, který v oblastech, které tak jako tak jsou zatíženy zhoršenou situací v oblasti životního prostředí, těch oblastí v ČR je několik, je jednoduché je definovat, a věřte, že nebude spor o to, je najít. Tak, aby v okamžiku, kdy má dojít k umístění nového zdroje, tak aby se tak mohlo stát vždy a jen pouze, pokud dojde k jeho kompenzaci, tzn., že bude nový zdroj vždy nahrazen buď uzavřením starého, anebo snížením emisí těch stávajících tak, aby nedošlo k celkovému nárůstu imisní hladiny.

Druhým případem je individuální přístup, který zákon umožňuje. Individuální přístup neznamená, že by měl někdo mít výhodu, ale spíš, jak jsem o tom hovořil, aspekt na specifickou situaci ve specifických místech, které jsou mnohem menší než kraje, a dokonce než okresy. Aby v rámci nich byla možná úzká spolupráce státní správy i samosprávy, definovat v některých případech i přísnější limity, protože zkrátka v tom daném místě ta situace je horší, než třeba o údolí nebo o pár kilometrů dál.

A třetí záležitostí na druhou stranu, a ten zákon se o to snaží ve všech svých parametrech, je snížení administrativní zátěže. Pokud dochází k plnění limitů, pokud dochází k jednotlivým opatřením, pak zákon spojuji mnohá řízení v jedno, tak aby jednotlivé zprovoznění nebo změna provozu neprocházela 8 – 10 řízeními, ale aby byla koncentrována na 2 – 3. To neznamená, že by se méně věcí posuzovalo, ale fakticky se bude méně papírovat a vytvářet menší administrativní zátěž.

Druhou oblastí je doprava. Víme, že v České republice problém dopravy, zejména velkých měst jako Praha, je tím největším vlivem na životní prostředí. V Praze nebo v Brně to není průmysl. To je z velké části doprava, která vliv na kvalitu životního prostředí.

Jen pro vaši představu, jistě si vzpomenete na ten letošní rok, to čtrnáctidenní období arktických mrazů, a možná že vás překvapí, že místem, které individuálně vykázalo nejvyšší naměřenou koncentraci prachu, nebylo žádné místo z Moravskoslezského kraje, ale jedna křižovatka ve Veleslavíně, sice momentální, ale vlivem dopravy. Proto také tento zákon se snaží zavést institut, který dnes pionýrsky byl zaveden v zemích, jako byla Itálie, Rakousko, Německo,a dnes platí skoro v polovině evropských zemí ve víc než stovce měst, a to je princip nízkoemisních zón.

Princip nízkoemisních zón a sama podstata toho, jak ji definuje zákon, je založena na principu, že v tomto ohledu nesmí být okleštěna práva samospráv. Podstatou tohoto zákona je říci, toto by měly být základní principy, jak ty nízkoemisní zóny mají fungovat, a bude na jednotlivých samosprávách, zda jednak řeknou, že mají nebo nemají zájem na svém území tento princip aplikovat při podmínkách, že existuje objízdná trasa, protože jinak to nemá smysl, a za druhé, za jakých parametrů, pro koho, jakým způsobem, v jakém rozsahu, velikosti, času, limitu, kdo bude, nebude, bude mít automaticky a kdo ne automaticky výjimku. Platí pouze teze obvyklá ve všech zemích, které se zavedly, že princip 4. emisní třída a výš znamená automaticky vjezd, všechno ostatní znamená nějakou formu výjimky, a je na obcích a municipalitách, aby tak řekly.

Já budu, jestli tomu dobře rozumím, v rámci rozpravy reagovat na pozměňující návrhy. Nicméně tady mi dovolte zmínit jednu věc. Ministerstvo v tomto ohledu není dogmatické k otázce, zda má být postavení občana, žijícího v obci, která zavádí nízkoemisní zóny automaticky znamenající právo, anebo jestli to je na věci samospráv. Vím, že o tom tady bude diskuse a musím říci, že jsme připraveni na obě varianty, protože si myslíme, že to je věcí těch samospráv, ale na druhou stranu velmi silně vnímáme rozdílnost postavení kohokoli jiného a občana s trvalým pobytem jako kategorie sui generis.

Musím říci, že jsme si zpracovali pro Moravskoslezský kraj studii proveditelnosti, která říká již předem, pokud bychom tento princip přijali: bylo by to možné realizovat a v kolika místech? Realizovali jsme studii proveditelnosti na 16 městech Moravskoslezského kraje, která mají víc než 10 000 obyvatel, a z těch 16 míst se ukazuje, že zhruba ve 4 -5 je možné ve velkých městech zavedení nízkoemisních zón v podstatě automaticky, pokud by to byla vůle jednotlivých samospráv. Ve dvou je to možné pouze při realizaci větších nebo menších, nicméně dopravních opatření, a v těch ostatních to možné není.

A možná že v tomto smyslu bude zajímavé sledovat přípravu prvního města v ČR, Klimkovic, pár km od Ostravy, lázeňského města, které připravuje a pravděpodobně z hlediska stavu projednání v jednotlivých orgánech obce by mělo být prvním místem v ČR, které by se pokusilo tento systém realizovat, a uvidíme také na něm, jakým způsobem a jaké efekty to přinese.

Věřím ale, že toto právo dát obcím – pomáhá. A jako bývalý starosta tvrdím, že nikdo jiný – zase na druhou stranu – není schopen posoudit, jestli to má anebo nemá smysl v tom konkrétním místě, než právě ta konkrétní obec. A neměl by to být stát, který by měl obcím diktovat, že to musí udělat, nebo nesmí udělat.

Toto má být právem obce.

No, a tou třetí záležitostí jsou domácnosti. Jak víte, a koneckonců, i tady v Senátu se tady o tom několikrát hovořilo při předchozích debatách o ovzduší, otázka způsobu spalování v českých domácnostech je téma, které má nepochybný vliv na kvalitu ovzduší v ČR. Podle ČSÚ v celé ČR existuje zhruba 650 tisíc domácností, které doma topí tuhými palivy. Podíváte-li se na krajské rozlišení, a já jsem si tu práci dal, tak zjistíte zajímavý údaj, že totiž pokud na jedné straně zaneseme pět krajů, řekněme, s nejnižším průměrným příjmem a porovnáme je s 5 kraji, u nichž podíl domácností topících tuhými palivy je největší, tak zjistíte, že se ani v jednom případě nepřekrývají. Tradiční pocit, že např. 55 tisíc domácností v Moravskoslezském kraji, které topí tuhými palivy, je nějaký extrém v ČR, tak vás ubezpečuji, že kraje, jako např. jižní Čechy či Vysočina, které mají výrazný podíl tuhých paliv, nebo jako zdrojů tepla pro domácnosti, mají na počet obyvatel čísla až dvojnásobná. Přesto je pravda, že existují regiony, u kterých je problém větší. A existují regiony, u kterých je problém menší.

Také kvůli způsobu a konfiguraci terénu a ostatním záležitostem s tím spojených.

Veřejný prostor posledního půlroku okupuje debata nad tím, zda a jakým způsobem provalit tzv. – v Ústavě garantované – právo na soukromí. Zdá má či nemá být tento vstup tímto zákonem řešen či nemá. Já jsem mnohokrát v té věci vystupoval. Musím říci, že zákon toto ustanovení nenavrhuje. Nenavrhuje ne proto, že bych nebyl přesvědčen, že něco takového by mohlo v extrémních případech pomoci. Těmi extrémním případy totiž není samotné spalování tuhých paliv v domácnostech, které samy o sobě mají vliv na kvalitu ovzduší v ČR, ale spalování odpadu. Zase na druhou stranu, byť tento problém u nás je, tak nepřeceňujme případ, že z 600 tisíc domácností všichni doma spalují odpadky. To zkrátka není pravda. Těchto případů je velmi málo. Pravda je, že individuální vlivy jsou větší než jiné.

Tento zákon to neobsahuje také proto, že v PS mezi mými kolegy je velká obava, a já musím říct, že jí rozumím, o to, zda zásah do soukromí, který by byl takto definován, by nevedl k tomu, že namísto postihování neslušných, by na to doplatili slušní. A toto žádný zákon umožňovat nesmí.

Na druhou stranu i dnes existují právní nástroje, jak tuto situaci řešit. Pravda je, že dokonalé nejsou a že v mnoha ohledech vyžadují použití možná opatření nesystémových, aplikací jiných právních předpisů, zejména v oblasti odpadového hospodářství či obecního zřízení jako takového, ale tento princip v zákoně není. Co v zákoně je, je otázka způsobu a kvality uvádění jednotlivých kotlů na trh. V zákoně se jasně uvádí, že od roku 2014 v ČR nebude možné na trh uvádět kotle, které mají nižší než třetí emisní třídu. A v roce 2018 kotle, které mají nižší než třetí emisní třídu.

Zároveň se v zákoně uvádí, že nejpozději do 10 let od nabytí účinnosti tohoto zákona, přičemž předpokládáme, že by tak bylo 1. září 2022, tedy 10 let po letošním září, tak by všechny české domácnosti měly vyměnit své domácí kotle, topeniště, které jsou součástí akumulačního systému. Jednoduše řečeno, jsou napojeny na radiátory. Není to krb. Tak, aby je napojily, resp. aby je obnovily na třídu, která bude třetí a vyšší. Je nepochybné, že to bude znamenat náklad pro české domácnosti.

Na druhou stranu, prosím, berme to tak, že pokud dnes porovnáte nejjednodušší kotel v domácnosti, který je zapojen na tento akumulační systém a zároveň ho srovnáte s kotlem třetí třídy, pak zjistíte, že množství paliva, které musíte ročně spálit, vám klesne o třetinu. V některých případech o víc. Fakticky tedy ušetříte. Na druhou stranu množství vypouštěných škodlivých látek do ovzduší – prachu, ale také benzopyrenu, který má největší vliv na zdraví místních obyvatel, a zejména dětí, tak klesna skoro o polovinu; v případě vytápění uhlím.

Proto také běží, a připravujeme dále pokračování dotačních programů, protože nepochybně tento proces samotný musí stát také na určité formě podpory a motivace. Pilotně zkoušíme tento program v Moravskoslezském kraji. Jsem přesvědčen o tom, že zabere stejným způsobem, jak o něj byl zájem v rámci programu Zelená úsporám. S tím rozdílem, že zatímco v Moravskoslezském kraji tzv. kotlíková dotace je zaměřena na výměnu kotlů, nicméně uhelných, nebo kombinace uhlí-dřevo, v případě Zelené úspory to bylo pouze na biomasu. Buď jak buď, v obou případech počet zájemců byl obrovský a pomohlo se tady řadě domácností.

V této souvislosti druhým opatřením, které v případě domácností nesmím opomenout zmínit, a které je také nepochybně předmětem diskuse, je v zákoně uvedená povinnost provádět pravidelné revize. Povinnost zavést první revizi by byla do konce roku 2016, tzn. nejméně 4 roky by všechny domácnosti měly v ČR čas na to, aby se na první revizi připravily. Následně by revize byly prováděny co dva roky.

Vím, že se vedla diskuse, jestli 2 roky není příliš krátká doba, jestli by nestačilo delší období. Jestli to není zbytečný náklad pro domácnosti. Dnešní cena jedné revize je kolem 800 – 1000 Kč, pokud je prováděna náhodným způsobem. Byla debata nad tím, kdo má provádět revize.

V tomto ohledu jsme odmítli představu, že by to měl provádět určitý specifický subjekt, např. kominíci, protože nechceme vytvořit monopol, a tím pádem tlak na rostoucí cenu. Ale naopak chceme, aby systém byl natolik otevřený, že konkurenčním prostředím způsob i cenu revizí dostane naopak dolů. Opakováním revize pak logicky dolů, protože znamená mnohem menší náklad.

Cílem těchto revizí není kontrolovat, nebo dávat informaci o tom, kdo pálí doma odpadky. To není podstata revizí. Podstata revizí v mnoha případech, a naše běžící informační kampaň v Moravskoslezském kraji to ukazuje velmi jasně; stejným způsobem jako studie, které se prováděly na univerzitách v Ostravě. Ukazují, že problém v řadě případů totiž není na jedné straně pálení odpadků. To problém sám o sobě je. Ale jsou to extrémní případy, ty ostravské rakety, které se jako odstrašující případy často ukazují. Problém je ale také v tom, že řada domácností neví, jakým způsobem efektivně topit. A důsledek je, že způsobem, kterým topí, ve skutečnosti vytváří tak velké ztráty, sobě větší náklady a fatální vlivy na ovzduší.

Proto také mají být revize otevřeny, tak aby je mohli provádět revizní technici. Osoby, které jsou osobami praxe, nikoliv teorie, a byly schopny lidem poradit.
Otázkou, o které se určitě musíme bavit, je otázka poplatků. Myslím, že všichni co tu sedíte, už vedli a slyšeli debaty na téma, zda to je či není likvidační pro český průmysl. Jakým způsobem jsou poplatky systémovým opatřením, zda jsou součástí jenom českého práva. Já vím velmi dobře, že otázka poplatkové povinnosti, která je tradiční součástí českého práva posledních 20 let, je otázka, která sebou nese mnoho problémů. Problém není černý a bílý. Je pravda, že český průmysl může namítat a také tak činí, že dopady tohoto jsou na jedné straně významné finančně, ale také symbolicky. I třeba proto, že od příštího roku začne nové třetí období obchodování s emisními jednotkami, tentokrát v systému aukcí, což může – nikdo to neumí v tuto chvíli odhadnout, znamenat pro český průmysl náklady, které v tuhle chvíli nejméně odhaduji na 80 až 100 miliard.

Ale může to být i víc za to období, záleží na tom, jak se bude vyvíjet cena. Proti tomu argumenty říkají, že toto se týká emise skleníkových plynů, zatímco my se tady bavíme o emisích základních látek.

Naší snahou v tomto zákoně a v návrhu tak, jak ho projednala vláda nebylo vytáhnout z českého průmyslu co nejvíce peněz. V tom podstata nespočívá. To, že ten vládní návrh – a já se přimlouvám pro úpravu, která by vedla k růstové trajektorii, maximálně se blížící té představě, kterou jsme měli na vládě, že ten návrh znamená jednotkový nárůst jednotek pro jednotlivé látky, zase na druhé straně znamená věci jiné. Například je zpoplatněno dvacet látek. My navrhujeme, aby látek, kterých se to bude dotýkat byly jenom čtyři. To neznamená, že by těch 16 nebylo škodlivých, ale znamená to, že jejich vliv na ovzduší není takový jako u těch zbývajících čtyř a že fakticky v mnoha ohledech znamenaly byrokracii, administrativní, ale i finanční zátěž pro jednotlivé subjekty, i stát a pro obce s rozšířenou působností bez reálného vlivu na kvalitu ovzduší.

Za druhé, aby se zvedla částka, minimální částka, od které se poplatková povinnost odvíjí – posledních 20 let je to 500 korun a takto dosud platilo v České republice skoro 4,5 tisíce subjektů, bylo zatíženo nějakou poplatkovou povinností, v extrémních případech v řádech milionů u těch největších znečišťovatelů. Ale v některých případech v objemu několika tisíc korun, kdy vlastní správa, výpočet, náklady na evidenci byly větší než poplatek sám.

A za třetí aby došlo k tomu, že zákon bude obsahovat větší motivaci. Výbor pro životní prostředí a regionální rozvoj této komory předkládá a bude pan kolega Šebek předkládat návrh a já ho teď nechci blíže komentovat, vyjádřím se k němu později. Ale chci říci, že jsme hluboce přesvědčeni, že otázka vhodné kombinace poplatků a motivace je něco, co má smysl a co není útokem na český průmysl, ale snahou ho na jednu stranu podpořit, motivovat a na druhou stranu si uvědomit, že vliv na kvalitu životního prostředí v České republice tu zkrátka je. A že ten problém v České republice máme. A že v Moravskoslezském kraji máme problém s kvalitou ovzduší, že máme problém z hlediska nemocnosti dětí s množstvím výskytu astmatu, bronchitid a ostatních onemocnění, které zejména v některých částech České republiky jsou zkrátka vyšší, v některých případech o hodně, než v případech čistších oblastí České republiky. Tak to zkrátka je a musíme se pokusit, podle mého názoru, s tím něco udělat.

Často jsem dostal dotaz, protože jsem v posledních týdnech mluvil s celou řadou z vás v tomto Senátu, tak jsem dostával dotaz, k čemu slouží tyto poplatky. Návrh, který je uveden obsahuje klíč pro rozdělení – 25 % kraje v místě, kde poplatky byly zaplaceny, tedy kde došlo k samotné zátěži na životní prostředí, 10 % na podporu a využití v rámci rozvoje o sítě kontrolních, resp. měřících stanic v rámci Českého hydrometeorologického ústavu a 65 % Fond životního prostředí.

Vím, že řada mých kolegů argumentovala tím, že podstatou je, aby se zajistily prostředky pro státní fond. Já toto musím odmítnout, o to nejde. To není ta podstata. Podstata je princip "pollution space" – něco, co je součástí českého práva posledních 20 let. A pokud by to mělo být zdrojem státního fondu, tak vím a mnozí z vás se mě na to ptali, zda je pravda, že v době některých mých předchůdců docházelo k tomu, že tyto částky byly používány na akce, které s životním prostředím občas a s ovzduším vůbec nesouvisely.

Já jsem si vyjel a nechal vytáhnout tabulku všech příjemců částek, které ročně v těch prvních 90. letech se pohybovaly skoro u 700 milionů a postupně klesaly, klesají nadále. A musím říci, že i když pravdou je, že existují některé položky, které já jako ministr bych neplatil a o jejichž smyslu bych pochyboval a pochybuji, tak ve velké většině případů se jedná a bude jednat i do budoucna o věci, které pomáhají životnímu prostředí v ČR. A pokud jde o agentu tohoto ministerstva, tak naší představou je, aby to byly prostředky, které pomáhají životnímu prostředí a ovzduší v ČR a byly zaměřeny na programy, které jsou spojeny s ovzduším právě v těch oblastech, které z hlediska ovzduší trpí ze všech nejvíc a na skupiny obyvatel, které jsou nejohroženější, a to jsou děti.

Dámy a pánové, pane předsedo. Omlouvám se, že moje úvodní slovo bylo tak dlouhé, paní místopředsedkyně, nebývá to u mě zvykem, ale věřím, že tento zákon je opravdu důležitý a moc vás prosím o podporu tohoto zákona i o hledání rozumného a smysluplného řešení v oblasti poplatků, ale také dalších věcí, které jsou předmětem různých pozměňovacích návrhů na jednotlivých výborech i individuálně v horní komoře Parlamentu uplatněny. Děkuji pěkně.