Vážený pane předsedo, delegáti, delegátky, vzácní hosté.

Dovolte, abych vám představila vzdělávací politiku TOP 09 od MŠ až po vysoké školství s přesahem do vědy, výzkumu a inovací. Ve svých materiálech máte dokument, který obsahuje měřitelná kritéria a také jednotlivé konkrétní opatření. Já se budu věnovat pouze těm, ve kterých bychom chtěli změnu současného systému. Dříve než se zahledíme do budoucnosti, měli bychom si odpovědět základní otázku, jaké je naše školství. Občas slýcháme, že je nemocné, upadající. Naše školství je takové, jaká je česká společnost. Trpí všemi neduhy, kterými trpí naše společnost. Těmi jsou především nekoncepčnost, nedostatek morálních vzorů a nedostatek disciplíny. Od poloviny 90. let nemá Česká republika jasnou vizi, kam chce jako země směřovat, čeho chceme dosáhnout, v čem se chceme profilovat, co a jak nás bude v budoucích 20, 30 letech živit. Není divu, že se tato nekoncepčnost projevila i ve vzdělávací politice. Vminulosti jsme činili řadu kroků, které vypadaly v daném okamžiku a situaci rozumně a logicky. S osdtupem času se tyto kroky jeví jako přešlapy nebo minimálně jdeme po cestě, kterou už není radno v ní pokračovat. Je to tím, že podobně jako naše země ani školství nemělo jasný cíl a výsledkem toho je, že nejsou spojeni ani učitelé, nejsou spokojeni ani náročnější studenti a není spojená veřejnost, která je zmatená skandály a různými nekoncepčními kroky, táže se komu a čemu máme věřit. Ve školství stejně jako ve společnosti chybí morální autority, vzory, kterými bychom mohli poměřovat svoje kroky. Stýskáme si, že přibývá ve školství nekázně a agresivity. Ale naše děti nejsou horší než jsme my, jejich rodiče. Jenom jsme my dospělí vyměnili třídu za kancelář, dílnu a školní brašnu možná za volant auta. Pokud chceme, aby nastala změna, musíme žádat nejdříve změnu od dospělých a teprve potom od dětí. Přesně v tomto pořadí. Měli bychom si vytýčit takový základní rámec, základní východiska toho, v čem se chceme ve vzdělávací politice pohybovat. Vzdělání chápejme jako hodnotu, ze které mají užitek ti, kterým se vzdělání dostalo, ale i ti, kteří na něj z nejrůznějších důvodů nedosáhli. Přijměme s plnou odpovědností fakt, že rodiče jsou primárně zodpovědni za vzdělání svých dětí. To je názor, který je latentně ve společnosti přítomen, ale je třeba to připomínat. Rodiče jsou partnery ve vzdělání a bez nich není možné připravit děti dobře do života. Bylo už tu vícekrát řečeno, že naše země není bohatá na rostlinné či nerostné suroviny, ale jsme bohatí tím, co máme v našich lidech. Rozvíjejme talenty, starejme se o ně a pečujme i o ty, kteří jsou znevýhodnění, například transparentními podmínkami v inkluzivním vzdělávání. Trh práce bude vyžadovat flexibilitu lidí a celoživotní vzdělávání. Když srovnáme, jaké jsou podmínky v České republice a jak rozvinuté je celoživotní vzdělání v Evropě, tak oproti nejlepšímu Finsku jsme asi na třetinovém počtu. V této sféře máme skutečně co dohánět. Mějme na paměti, že stát prostřednictvím vzdělání poskytuje veřejnou službu a také garantuje její kvalitu. U toho posledního bodu, který znamená stanovení kritérií pro výběr prioritních oborů, bych se ráda zastavila. Musím učinit jednu poznámku, kterou považuji za zásadní. V České republice jsou dva takové základní názorové proudy, jak by mělo vzdělávání vypadat. Ten první, liberální, představuje názorový proud, který se pěstuje a prosadil se od začátku 90. let. Spočívá v tom, že nezařazujeme strategické plánování do vzdělání, zcela svobodně přistupujeme ke vzdělání jako k jakékoliv jiné komoditě, pěstujeme obecnou vzdělanost v naději, že budeme-li potřebovat odborníky, specialisty, můžeme je rekvalifikovat, případně je můžeme dovézt ze zahraničí. Co se stalo díky tomuto přístupu velmi liberálnímu? Česká republika se z hlediska konkurence propadla na 37. místo a nemůžeme být spojeni ani s úrovní vzdělání. Druhý trend a názorový proud, kterého jsem zastáncem, připomíná nutnost, abychom vzali vzdělání jako prioritu, se kterou budeme pracovat a nakládat s ní tak, abychom byli schopni stanovit cestu, po které chceme jít, zařadili všechny prvky strategického plánování a vytýčili kritéria pro definování oborů, ve kterých se jako země chceme profilovat. Myslím si, že je to docela důležité speciálně v této souvislosti, o které byla řeč, z hlediska demografického vývoje. Dospělosti dosahuje generace, která je v historii země početně nejslabší. Bude na této generaci, aby zajistila nejen ekonomický chod země, ale také technicky a technologicky o tuto zemi se postarala. Domnívám se, že přepustit klíčová hospodářství, klíčové odvětví hospodářství a veřejné služby jako je zdravotnictví a školství, dovezeným odborníkům, by byl hazard s budoucností. Právě proto, že tato generace je početně nejslabší, právě proto bude potřebovat velmi promyšlenou vzdělávací politiku. Jaká jsou kritéria úspěchu pro to, abychom mohli takto koncipovaný potenciál uplatnit? Především je to komplexní přístup, který se musí projevit nejenom v dobře navazujících školských zákonech, ale například také v zákonech o rodině, imigračních zákonech, v ochraně duševního vlastnictví a v celé řadě organizačních a legislativních norem. Nemělo by nám vadit, že budou postupně nabíhat s různou rychlostí, protože pokud známe cíl, tak se budou jednotlivé nitky potkávat a nemůže se nám stát, že bychom je neprotli. Školství má extrémně dlouhou setrvačnost. Změny, které začne obvykle jedna politická garnitura, sklízí jejich výsledky už ta další. Možná i to je důvod, proč řada úředníků na ministerstvu i ministr nemají chuť a odvahu činit kroky, které přinesou plody až ve vzdálenějším období. Je třeba, abychom získali společenskou podporu pro to, co chceme změnit, protože bez tohoto společenského přijetí budeme narážet na bariéry a nepochopení. Měli bychom si stanovit jednoznačně cíl a kritéria, kterými budeme poměřovat, jak se nám práce daří a případně je podle aktuální situace také korigovat.

SLEDUJTE Sněm TOP 09 a Kongres ODS