Pozornější čtenáři a posluchači médií si jistě všimli, jak se v poslední době množí případy, kdy je ohroženo čerpání finančních prostředků z fondů Evropské unie. Jde o miliardy, které mohou naší zemi v době krize pomoci udržet například rozvoj infrastruktury či ekologické projekty, zachovat pracovní místa v regionech, kde se tyto realizují, zvyšovat konkurenceschopnost výrobků i vzdělanost lidí a tím jejich hodnotu na trhu. Je to vážné, ale v něčem (byť to zní kacířsky) vítané – myslím, že by se uvažování o kauzách, jako jsou čističky vod a omezené možnosti čerpání evropských peněz kvůli nevýhodným či příliš dlouhodobým smlouvám měst a obcí se soukromými provozovateli, nebo nevyhovující a tedy pro získání peněz diskvalifikující nastavení administrativy a dohledu Operačního programu Vzdělání pro konkurenceschopnost, nemělo nést jen v účetnickém duchu.

To, že Česká republika přichází a může dál přicházet o desítky miliard, na které má díky členství v Evropské unii nárok, je jen jednou stranou problému. Tou druhou jsou důvody, proč se tak děje. Po osmi letech v Unii totiž už dávno nejde jen o nezkušenost nebo nepřipravenost. Brusel příliš často vyhodnocuje přístup české strany jako nečitelný, s nedostatečnou kontrolou, či dokonce přímo umožňující zneužívání evropských prostředků. Tyto podněty se ale dostávají k médiím velmi málo a dojde-li k „úniku“ takové informace, většinou ji viníci relativizují tím, že za problémy může právě přebujelá bruselská administrativa, nebo předchůdci v jejich vlastních křeslech. A katarze nepřichází, natož náprava …

Nedávno jsem se v jednom z rozhovorů na půdě Evropského parlamentu dostala k dopisu, který píše generální ředitelství komisaře pro regionální politiku českému ministerstvu pro místní rozvoj s tím, že dokonce panují velké obavy, zda nejsou peníze na podporu a mediální osvětu operačních programů zneužívány kraji na začínající předvolební kampaň! Pokud se toto podezření prokáže – a strážci evropských fondů již slibují kontrolní výpravu – přijdeme nejen o další prostředky, jejichž potřebu umocňuje globální ekonomická krize, ale i o důvěru. Nejen europolitiků a euroúředníků, ale v důsledku také evropského soukromého sektoru a potenciálních investorů. Vždyť kdo by stál o partnera, o němž ví, že čachruje s cizími penězi?