Analytička: Lůza, plebejci, burani? Kavárna používá prezidenta k zakrytí naší bídy. Zeman lidem připadá jako z masa a kostí. Kýč a pokrytectví „pravdy a lásky" unavuje

19.11.2014 12:51

POLITOLOGOVÉ Do debat o oslavách pětadvacátého výročí pádu komunismu v Čechách, které zejména v Praze nabyly formy protestu proti prezidentu Zemanovi, se zapojila i česko-finská politoložka Veronika Sušová-Salminenová. Ta míní, že způsob oslavy tohoto svátku v hlavním městě je vypovídajícím příznakem stavu společnosti i stavu české demokracie.

Analytička: Lůza, plebejci, burani? Kavárna používá prezidenta k zakrytí naší bídy. Zeman lidem připadá jako z masa a kostí. Kýč a pokrytectví „pravdy a lásky" unavuje
Foto: Hans Štembera
Popisek: Prezident Miloš Zeman

Oslavy pětadvacátého výročí sametové revoluce, kterou zřejmě odstartoval zásah policie proti demonstrantům na Národní třídě 17. listopadu 1989, se zejména v Praze nesly v duchu protestu proti činům a slovům prezidenta Miloše Zemana. Nejprve několikatisícový dav vystavil hlavě státu červenou kartu. Největší ohlas však sklidila demonstrace na pražském Albertově, kde prezident ve společnosti hlav států Slovenska, Polska, Maďarska a Německa odhaloval pamětní desku. Zde totiž někteří demonstrující zasypali českou hlavu státu vajíčky a dalšími potravinami, přičemž akce nabyla mezinárodního rázu, když vyšlo najevo, že zbloudilá skořápka zasáhla do spánku německého prezidenta Joachima Gaucka.

Těchto událostí si ve svém nejnovějším příspěvku na stránkách ParlamentníchListů.cz všímá i česko-finská politoložka Veronika Sušová-Salminen. Podle ní se letošní oslavy 17. listopadu konaly ve stínu dlouhodobější krize české demokracie a naplno odhalily rostoucí deziluzi české společnosti, což výmluvně dokládá zejména epizoda na pražském Albertově. „Nebylo to vlastně nic překvapivého, protože česká demokracie se rychle scvrkává v něco jen o málo víc než politické fandění. Nic se ale neděje bez příčiny a mimo kontext,“ míní politoložka.  

Prezident Zeman podle Sušové-Salminenové opravdu nevyhovuje českým kulturně-politickým představám o prezidentovi. Češi totiž prý očekávají někoho úctyhodného v duchu zažitých monarchistických tradic a Zemanova lidovost je dráždí, jelikož jim připomíná sebe samé – „obyčejného Čecha“. Navíc vybočuje z řady, když říká věci, na nichž nepanuje obecný konsenzus, a jelikož je kariérní politik, autority prvního porevolučního prezidenta taktéž nemůže dosáhnout.

Zeman prostě podle politoložky představuje polistopadovou kontinuitu a s ní všechno negativní i pozitivní posledního čtvrtstoletí. A „pražská kavárna“, která se stylizuje do role „strážce“ polistopadové demokracie a snaží se o to určovat, co je a co není ideologicky přijatelné, údajně sehrála svoji roli v současné hluboké krizi české demokracie, z čehož ale doposud nevyvodila důsledky. Místo toho zaujímá konzervující a obrannou pózu bez reflexe.

Miloš Zeman se zatím stává víc a víc „prezidentem deziluze“, který mnoha lidem připadá víc jako člověk z masa a kostí, než kýče „pražské kavárny“ a jejího od reality se vzdalujícího vyprávění o „pravdě a lásce“, které je v české společnosti po 25 letech jako šafránu. Podle Sušové-Salminenové pokrytectví unavuje a není hodnotou, na které může stát stabilní společnost.

Analýza Veroniky Sušové-Salminen:

Pondělní oslavy 17. listopadu proběhly v atmosféře, která by se dala jedním slovem shrnout jako rostoucí deziluze přikrytá ritualizovanými oslavami počátku dnešního politického režimu v České republice. Každý režim má svoje rituály a svá výročí, které mají mimo připomínání také upevňovat jeho vnitřní ideologický profil. Nejinak je tomu také v českém kontextu. Letošní oslavy se konaly nicméně ve stínu dlouhodobější krize české demokracie. Upadají tradiční politické strany, snižuje se volební i jiná participace občanů v politickém rozhodování, společenské zájmy nejsou v politice dostatečně zastoupeny, naděje se vkládá do apolitických hnutí, která redefinují politiku na manažerský výkon, dál ale roste nedůvěra v demokratickou politiku obecně kvůli míře korupce, která se s ní spojuje atp. Pokud je 17. listopad svátkem české demokracie, potom jsou otázky o její kvalitě zcela namístě. Nestojíme na místě v roce 1989, ale jsme o 25 let později v roce 2014. Rituály bez obsahu byly jednou ze specialit minulého režimu, ke kterým bychom se neměli vracet.

Příznakem stavu společnosti i stavu české demokracie byl i způsob oslavy tohoto svátku v hlavním městě Praze. Ten do jisté míry vyvrcholil fanouškovským, ale pramálo demokratickým, házením vajíček a bučením na prezidenta Zemana v přítomnosti středoevropských hlav států, které tam společně s ním přišly odhalit památník 17. listopadu na Albertově. „Demokracie znamená diskuzi," pravil otec československého státu Tomáš Garrigue Masaryk a obrátil se v pondělí znova v hrobě.  

Vedle rituálních a rétorických (a vesměs monotónních) oslav v médiích, u památníků a v proslovech politiků tak byl svátek využit k vyjádření postojů části občanů k práci a především osobě českého prezidenta. Sešla se tak demonstrace, která si sice chtěla s prezidentem „promluvit“, ale na druhou stranu mu vystavila podobně jako sudí ve fotbale už rovnou bez diskuze červenou kartu. A následovala další demonstrace, která svůj názor vyjádřila bučením a házením vajíček na řečnícího prezidenta. Nebylo to vlastně nic překvapivého, protože česká demokracie se rychle scvrkává v něco jen o málo víc než politické fandění. Nic se ale neděje bez příčiny a mimo kontext.

Zeman versus očekávání

Prezident Zeman upřímně řečeno opravdu nevyhovuje českým kulturně-politickým představám o prezidentovi a naráží na jistý konzervativismus, neochotu změny. Nesplňuje esteticko-formální požadavky – není dost elegantní, nepotrpí si na to, jak vypadá a opakovaně se dopustil ceremoniálních lapsů (viz jeho vrávorání u korunovační komnaty). Češi v tomto ohledu spíše očekávají někoho obecně úctyhodného (důstojného) v duchu hluboce zažitých monarchistických tradic. Zemanova - do značné míry stylizovaná a provokující - lidovost (často stavěná na odiv) dráždí, protože prostě formou připomíná „obyčejného Čecha“.

Prezident Zeman pak nesplňuje ani požadavky formalistického konsenzu daného prezidentskou autoritou. Prezident v Česku by totiž měl říkat obecně přijatelné věci a nikoliv vybočovat z řady nebo dokonce provokovat, jak to dělá někde Zeman. Odtud jde potom i falešná argumentace, že Zeman rozděluje společnost, kterou opakují většinou ti, kdo si osobují právo na to určit, co je (ideologicky) přijatelné. Názorové dělení by mělo být normální součástí demokracie a samy názory by neměly rozdělovat. Tady jde o víc. Jde o jeden z projevů pokračujícího sociálního (a tím také politického) štěpení české společnosti.

Očekávání charismatu je potom další kritérium, ve kterém Zeman neobstojí. Jako kariérní politik s minulostí nikdy nemůže dosáhnout Havlovy porevoluční autority, kterou si nyní přisvojil odumírající transformační narativ (ustálené vypravování) jako ne příliš férovou zbraň proti Zemanovi. Havel nastupoval jako politická tabula rasa s aurou disidenta - národního vykupitele, protože byl prezidentem přelomu. Nikdo takový už ale nebude. Demokracie se po 25 letech proměnila prostě v rutinu a české polistopadová politická „třída“ vygenerovala Zemana na post prezidenta.

Zeman a „pražská kavárna“

Zeman představuje polistopadovou kontinuitu a s ní všechno negativní i pozitivní posledního čtvrtstoletí. Když použiju zjednodušující pojem „pražské kavárny“, je tato jistě různorodá skupina do značné míry rovněž spojená s polistopadovou politikou a nese za ni svůj díl odpovědnosti. Například úroveň médií se promítá do úrovně politiků, politické diskuze a (ne)demokratického étosu. „Kavárna“ se stylizuje do role „strážce“ polistopadové demokracie a snaží se o to určovat, co je a co není ideologicky přijatelné, ale nevyvodila doposud důsledky ze své role v současné hluboké krizi české demokracie. Místo toho má konzervující a obrannou pózu bez reflexe. Tu jí simuluje Miloš Zeman a jeho kritizování. Mnoho lidí dnes vede do „Zemanova tábora“ zjevné pokrytectví „pražské kavárny“, což se ale tito rozhodli samozřejmě nevnímat. Řeči o „lůze“ a „plebejcích“, „buranech“ či „rozezlených levičácích“ a „komunistech“ jsou přece tak pohodlným pokračováním polistopadového statu quo a pro mnoho lidí představují také pohodlnou snobskou pózu s pocitem toho „být na straně dobra“.

Stejně tak nelze očekávat, že by si právě „pražská kavárna“ ve své věži ze slonoviny uvědomila, jak moc to byla její černočerná protizemanovská volební kampaň, co přispělo k tomu, že je Zeman dnes prezidentem. Zeman a „pražská kavárna“ jsou spojené nádoby víc, než by se hodilo.

Deformovaná debata o symbolech, která nemá řešení

Kontext, ve kterém se současný prezident Zeman dlouhodobě nachází, vykazuje celou řadu prvků deformace. O Zemanovi se nedá mluvit bez přehnaných emocí, bez ustavičného formalizujícího moralizování, bez srovnávání s bývalým prezidentským rivalem Schwarzenbergem, s implicitním, ale všudypřítomným srovnáváním s Havlem a s estetizujícím hlediskem. Pokud bychom přitom srovnali dnešní obraz Havla a obraz Zemanův, zjistíme, že Zeman je do značné míry líčen jako antipól mýtizovaného Havla, který plnil kulturně-politická očekávání.

Ani jeden tento obraz ale neodpovídá realitě z masa a kostí. Debata o Zemanovi je nyní tak deformovaná, že nemá vlastně žádné řešení a ani vyústění, ale zato dokonale zahlcuje celý mediální prostor na úkor jiných témat. Zdá se, že pro ČR je prostě nejdůležitější, kdo je prezidentem a jak „špatně“ vypadá, „špatně“ mluví a „špatně“ vykonává tento úřad. Přitom se tu vlastně mluví hlavně o symbolech a jejich významech, nikoliv o reálných problémech české společnosti.

Jak ponížit Zemana a jeho voliče?

Odhalení památníku na Albertově bylo aktem, který měl mít obecný smysl a prezident Zeman na něm byl přítomen nejenom jako Miloš Zeman, ale především jako prezident státu u příležitosti státního svátku. Bohužel došlo k tomu, že si tento oficiální ceremoniál v podstatě svým křiklounstvím přisvojila určitá skupina lidí a využila ho k další a emotivně zasazené kritice a faktickému mezinárodnímu ponížení (protože prvky toho demonstrace na Albertově měla) prezidenta Zemana a s tím i jeho voličů. Svátek „lásky a pravdy“, kterou někteří tak rádi skloňují, se tu proměnil ve faktický projev nenávisti k jednomu muži s hysterickými prvky mediálního lynče.

Nicméně zdání klame. Zdá se, že se Miloš Zeman, který má jistě řadu chyb jako všichni jeho předchůdci, stává paradoxně stále víc a víc „prezidentem deziluze“, jenž mnoha lidem připadá jako víc člověk z masa a kostí než kýče a různá simulakra (tj. imitace reality) tzv. pražské kavárny a jejího od reality vzdalujícího se vyprávění o „pravdě a lásce“, kterých je v české společnosti po 25 letech jako šafránu. Pokrytectví unavuje a není hodnotou, na které může stát stabilní společnost. 

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: vss

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Sýrie: Zločiny USA, o kterých se mlčí. V EU vládnou nuly. Kurdové? Mám své informace, svědčí Martin Koller

10:44 Sýrie: Zločiny USA, o kterých se mlčí. V EU vládnou nuly. Kurdové? Mám své informace, svědčí Martin Koller

Turecký vojenský útok proti kurdským enklávám v Sýrii opět ilustrativně ukázal, že německá euromarxi…