Evropský parlament těsně (o devět hlasů) zvolil šéfkou Evropské komise dosavadní německou ministryni obrany Ursulu von der Leyen. Než se podíváme na její projev a plány, jak byste ji coby znalec německého prostředí obecně zhodnotil coby političku?
Von der Leyenová je konjunkturalistická politička, která kupříkladu oblažovala generalitu módními přehlídkami pro těhotné vojačky, požadovala, aby Bundeswehr naverboval více handicapovaných a aby se stal sexuálně různorodější. Není proto divu, že se za jejího ministrování bojeschopnost armády dále snížila.
Von der Leyenová se také umí dobře postarat o svoje oblíbence. Ministerstvo obrany, které řídila, vydávalo na externí poradce s přehledem nejvíce ze všech. Tímto případem se právě zabývá zvláštní parlamentní výbor.
Co od paní Von der Leyen očekávat třeba během budoucích vyjednávání v EU? Dovede být jako vyjednavačka tvrdá, nebo jde o ženu kompromisu?
Von der Leyenová je svéhlavá politička. Ženou kompromisu sice dokáže být velmi přesvědčivě, ale jen když narazí na silnější hráče. Ve své nové funkci bude muset dělat nepříjemné kompromisy častěji než jí bude milo, protože se stále více členských zemí chová podle svých národních zájmů. Navíc všechno nasvědčuje tomu, že EU bude v době jejího regentství jen stěží odvracet rozpad.
Pokud jde o její kandidátský projev, kterým si nakonec získala těsnou většinu. Hlavní prioritou Komise během příštích pěti let má být boj s klimatickou změnou tak, aby do roku 2050 byla EU uhlíkově neutrální. Tento návrh sklidil jak nadšenou chválu, tak ostrou kritiku. Co o tom soudíte?
Její projev dokládá to, co jsem právě řekl o jejím konjunkturalismu. Von der Leyenová rozumí klimatologii stejně málo jako armádě, takže od ní nelze očekávat nic jiného než moderaci (často) protichůdných zájmů národních států. Na ministerstvu obrany mohla přikazovat, protože němečtí generálové jsou zvyklí poslouchat. Od šéfů evropských vlád ale poslušnost očekávat nemůže. Tak uvidíme.
Pokud jde o klimatickou změnu, tak ta podle mého názoru možná existuje jako jeden z výkyvů dlouhodobých ukazatelů. Ale přesnost a hlavně objektivnost jejich měření je velmi nejistá. Navíc není prokázáno, že klimatickou změnu zavinil hlavně člověk a je zcela vyloučeno, že ji mohou ovlivnit opatření Německa a několika evropských států. V tomto smyslu se jedná o zcela ezoterickou politiku.
Reálný mocenský význam má klimatická změna jednak jako nástroj hysterického alarmismu, který má odvést pozornost od skutečných (a neřešených) problémů. Za druhé má být nástrojem na zvyšování daní a tudíž (morálně zdůvodněné) okrádání občanů.
Máme skutečně věřit, že chce tak razantní změny v oblasti klimatu nová předsedkyně EK prosazovat? Nešlo jen o úlitbu některým frakcím v europarlamentu, třeba socialistům, aby pro ni nakonec zvedli ruku?
Je to ještě horší. Až na opravdu naštvané německé sociální demokraty a pár odvážných jednotlivců se všechny proevropské kluby chtěly podřídit diktátu Francie a Německa. Jen naoko předstíraly kritiku, váhání a grilování von der Leynové. Evropský parlament tak opět dokázal, že není a ani nesmí být kontrolním orgánem, jak by to odpovídalo funkci parlamentu v opravdu demokratickém politickém systému.
Letošní evropské volby nepřinesly drtivou výhru euroskeptických sil, naopak uspěli Zelení a francouzský prezident Macron. Vrcholné orgány EU obsadili výhradně Západoevropané. Měli bychom se zamyslet nad tím, abychom se přidali k „západu“, přestali kverulovat a přijali euro? Jsme nevděční vůči starým zemím EU, jak někdy slýcháme?
Úspěch Zelených nevidím. Ve Francii dosáhli 12,7 procent, Macronova strana ale 22,4 procent a Le Penova zvítězila nad oběma s více jak 24 procenty. Přesně viděno uspěli jenom němečtí Zelení. Jenom v Německu se zelená politika může opírat o vpravdě klimakteriální hysterii části společnosti. Jinde o zelené politice mluví vládci, média a salonní levice, ale většina společnosti je spíše netečná nebo odmítavá.
Pokud jde o potrestanou neposlušnost Višegrádu, tak bychom si měli uvědomit, že Západoevropané vládli EU, i když měl Polák Tusk vysokou pozici. K němu se ještě vrátím. Takže při nedávném obsazování vrcholných orgánů prostě přestala Francie a Německo, byť i jen předstírat, cosi jako rovnoprávnost východoevropských členů.
Tu ale stejně západní mocnosti nikdy nemyslely vážně. Také Tusk byl vybrán proto, že v jeho názorech a chování nebylo prakticky nic specificky národního nebo východního. Takže ti Východoevropané, kteří „nekverulují“ a jsou za to odměněni vysokým úřadem, nejsou ani pro své země ani pro východoevropské členy EU nijak užiteční. Jakýpak význam má to, že politik ze střední- a východní Evropy dostane vysokou pozici, když ji poslušně vykonává tak jako by byl Západoevropan. A jestli by mělo být cenou za vysoké posty v EU třeba převzetí eura, tak vám musím říci, že by to nevyrovnala ani pozice evropského císaře.
Fotogalerie: - Žaloba na prezidenta
Proto bylo ze strany Višegrádu správné a zároveň jedině dosažitelné aspoň potrestat Timmermanse tím, že byl zmražen na svém dosavadním postu. To ale nebylo „nevítězství“, jak jsem zahlédl v jednom českém komentáři. Tento vzdor byla jediná alternativa k prohloubení a urychlení další demontáže národní suverenity Višegrádu.
A konečně toto: Mluvit o naší „nevděčnosti“ za finanční podporu ze strany starých zemí je prostě lež. Platby z podpůrných fondů dostávaly a dostávají i dnes také země jako Řecko a Portugalsko. A to proto, že tyto platby nejsou odměnou za sebevraždu eurem anebo za přijímání tzv. uprchlíků nebo prostě za poslušnost vůči Berlínu a Paříži. Finanční příspěvky, které dosud dostáváme, jsou součástí rozvojových programů EU pro chudší členy. A přežije-li EU svůj rozpad, tak se nás tyto platby od určitého vývojového stupně naší ekonomiky přestanou týkat.
Když ale někdo, jako třeba bývalý šéf německých sociálních demokratů Gabriel anebo právě Timmermans, přesto takhle neseriózně argumentuje a moralizuje o solidaritě a naší nevděčnosti, tak se dá stejně demagogicky připomenout, co nám Západ dluží za to, že nás po II. světové válce nechal na pospas Sovětskému svazu a i v roce 1968 jenom ustrašeně přihlížel.
Mluvili jsme o klimatu. Před prázdninami delší čas každý pátek probíhaly tzv. klimatické stávky ve školách. Jde o zneužití dětí pro politický aktivismus, nebo o naši ostudu, že tak vážný problém musí brát do rukou dospívající? Bylo letošní horké počasí argumentem pro to, abychom čistili náš průmysl od uhlíkové stopy a omezovali sami sebe, třeba i ve spotřebě masa?
Média, zejména v Německu, tyto stávky účelově nafukují, protože si přejí vládu Zelených.
Pro děti, které se stávek zúčastňují, se jedná o ukojení potřeby heroismu a výraz přesvědčení o vlastní historické výlučnosti. To jsme v jiných souvislostech a jinými prostředky dělali v jejich věku také a budou to do skonání světa dělat všechny děti v končící pubertě. Zpochybnění autority rodičů a státu je pro každou generaci důležitým rituálem v rámci jejího přechodu do dospělosti.
V konzumních společnostech se ale věc hodně komplikuje. Vzpurná mládež společnosti blahobytu má totiž výraznou narcistní poruchu. Ta vznikla proto, že dostávali všechno zcela automaticky a že je rodiče chválili za průměrné výkony, protože je chtěli „pozitivně“ motivovat. Vládnoucí pedagogická doktrina západních konzumních společností neuznává tvrdé známky a mnohdy ani známky vůbec. Děti jsou považovány za rovnocenné svým zastrašeným učitelům, se kterými diskutují úplně o všem, aniž by byli v čemkoliv dostatečně kompetentní. Chybějící důkazy svých schopností, převzetí zodpovědnosti a uznání vlastní nedokonalosti, tedy to, co patří ke zralé osobnosti, to vše se neměli kde naučit. A proto je tato dětinská mládež opojena svou „všemocností“. Zážitky vlastního selhání je čekají až v dospělém věku. Dnes ještě žádají a dostávají, což upevňuje jejich narcistní osobnost. Ale mnozí z této generace selžou a budou se muset se selháním vyrovnávat v realném životě, až již nebude jejich jimi okouzlených a všechno financujících rodičů.
Pěkným důkazem jejich narcismu je to, že je vůbec nenapadne, aby svůj „boj“ za budoucnost přeložili na víkend, tedy na dobu, když již své povinnosti splnili. Ale víkend je tu přece pro zábavu; have a fun.
Fotogalerie: - Klima teď, škola později
V rámci demonstrací Milionu chvilek zaznělo obvinění, že prezident Zeman je, pokud jde o jeho „čínskou politiku“, ve vleku Petra Kellnera. Že napomáhá jeho byznysu v Číně tím, jak formuluje svou vstřícnou politiku vůči Číně. Je Zemanův vztah vůči Číně korektní? Zaprodává nás, nebo se snaží o dobré vztahy s mocností budoucnosti? A co lidská práva v Číně? Má pravdu Tomáš Sedláček, když říká, že „s kým obchodujeme, tomu se dříve nebo později budeme podobat“?
Petr Kellner je tak velký hráč, že mu český prezident pomáhat nemusí a vlastně už ani pomoci nemůže. Navíc obecně platí, že se investice musí rentovat pro obě strany. A je jasné, že náš malý trh není pro Číňany moc atraktivní a proto zde jen málo investují. Ale hlavně se nemohu zbavit dojmu, že pan prezident svou „China connection“ záměrně a trochu zlomyslně nafukuje, protože ví, že to část českých vzdělanců rozčiluje. A ti mu také vždycky znovu naletí. A lidská práva v Číně? Skutečně silní obchodní partneři Pekingu při svých návštěvách rituálně zmíní lidská práva, ale obě strany přitom vědí, že obchod je důležitější.
Pan Sedláček argumentuje dosti bizarně a (což je u ekonoma zvláště pozoruhodné) zcela neekonomicky. Podle jednoho ze základních teoremů nauky o světovém obchodu totiž dochází k zbožní výměně mezi národy tehdy, když každá z obchodujících stran má něco jiného, co se s tím, co má druhá strana, vzájemně doplňuje. Tedy ti, kteří jsou si stále podobnější, by podle básnické metafory pana Sedláčka spolu stále méně obchodovali a stále více konkurovali. O to myslím podnikatelům moc nejde.
Ale i z politologického pohledu je Sedláčkovo přirovnání zcela mimo. Západní země po desetiletí obchodovaly se Sovětským svazem a přesto v nich nezačali vládnout komunisté. Trošku křečovitě, ale již spíše by se dalo říci, že se Sovětský svaz začal podobat západním zemím. Takže přeneseno na Čínu by náš obchod s Pekingem subverzivně infikoval Čínu demokracií. Geniální tah.
Jak vnímáte mnohatýdenní politickou krizi, která de facto začala už jmenováním Marie Benešové ministryní spravedlnosti, což spustilo demonstrace, a pokračuje v dalších rovinách spory kolem ministerstva kultury? Co to o vládnoucí garnituře, ale nejen o ní, vypovídá? A co říkáte na roli prezidenta Miloše Zemana v současné politické situaci?
Připadá mi, že nenávist části inteligence vůči Miloši Zemanovi zatemňuje pohled i těm pozorovatelům, kteří vlastně mají na víc. Vnímám sice, že se prezident republiky někdy chová nestandardně, ale vadí mi povrchnost a nepromyšlenost kritiky za každou cenu. Aby mohli vést svatou válku proti prezidentovi, tak idealizují a absolutizují demokratické procedury. A tak je chci upozornit aspoň na dvě podstatné věci:
1.demokracie není mašina na „správnou“ politiku, nýbrž „pouze“ určitá metodika pro vyvažování různých, často protiřečivých, někdy i málo „voňavých“ zájmů všech zúčastněných, protože
2. i formálně demokraticky zvolení politici nevyhnutelně vyvinou sklon používat svou moc především ve vlastní prospěch a na úkor společnosti.
Kritici prezidenta ale nechtějí vidět, že i formálně demokraticky přijatá opatření mohou s odvoláním na vědecké poznatky, morálku, právo, solidaritu, matku přírodu anebo ekonomickou nutnost ohrožovat svobodu všech a protiřečit přání většiny. Většina z těch, kteří se zúčastnili demonstrací Milionu chvilek, si nejspíše vůbec neuvědomila toto: Dnes je reprezentativní demokracie ohrožena mnohem více než jednotlivci něčím úplně jiným. Je totiž na nejlepší cestě stát se elektronickou diktaturou pro uskutečnění státem určeného dobra, obětí svévolných funkcionářů a zájmových skupin.
Toto zjištění neomluvá konkrétní politické kroky prezidenta republiky, ale upozorňuje na to, že mimo do sebe zahleděnou část české veřejnosti existuje podstatně závažnější riziko než úlety a šarvártky naší politické kasty. Když se totiž v důsledku „boje proti Zemanovi a Babišovi“ vytvoří dojem, že formálně demokratická rozhodnutí jsou jedině a automaticky správná, tak se Česká republika zařadí mezi ty země, které ve jménu tzv. liberální demokracie směřují k technokratické diktatuře moudré a morální menšiny nad zbytkem společnosti.
Karel Gott letos oslavil 80. narozeniny. Jeho kritici jej označují za symbol normalizace, prázdný symbol, ztělesnění konformity a méně či více přiznané spolupráce s komunistickým režimem. Jsou tyto výtky postaveny na dobrých základech? Čeho je Karel Gott symbolem? Čechů odmítajících se s komunismem vyrovnat, nebo symbolem smíření se s pochmurnou realitou? Není to i tak, že lidé v Gottovi do jisté míry poznávají svůj vlastní osud, protože konformní s režimem byla většina obyvatel?
Karel Gott chtěl za každou cenu zpívat a to je při jeho nadání do značné míry pochopitelné. Na druhé straně se mohl rozhodnout veřejně režimu oponovat a skončit v undergroundu nebo odejít do ciziny a odtamtud kritizovat režim a dávat našim lidem naději na změnu. To bych mu byl poradil já. Rozhodl se jinak, ale pak bych se na jeho místě ani teď politicky nevyjadřoval. To by byl dobrý styl.
O čem svědčí fakt, že letošní Gottovo jubileum přitáhlo tolik hlasité kritiky těch, kteří ho z různých důvodů nemají rádi? Jako příklad uveďme Jakuba Jandu, o půl století mladšího ředitele neziskové organizace Evropské hodnoty, který napsal: „Karel Gott je sice kulturní legendou, ale když veřejně propaguje ty nejhnusnější konspirační teorie, tak dělá pro české extremisty a ruské destabilizační zájmy více práce než Aeronet a ‚Parlamentní‘ listy dohromady. Je to smutný konec.“
Nemyslím si, že lidé poslouchají Gottovy politické názory, protože je zajímá spíše jeho zpěv. Obecně za kritikou Karla Gotta vidím starou dobře známou malou českou závist těch, kteří nejsou tak nadaní a ve svém životě nejsou tak úspěšní jako byl on.
A konkrétně pan Janda? Na můj vkus se vyjadřuje moc dramaticky. Jako by chtěl silnými slovy posílit svůj hlas a vyfutrovat svou názorovou pozici, jejíž slabost si on sám určitě uvědomuje. A mluvit o „smutném konci“ je podle mého názoru nevkusné, když každý ví o zdravotním stavu Karla Gotta. Za sebe mu přeji hodně zdraví.
Psali jsme:
Redakci PL můžete podpořit i zakoupením předplatného. Předplatitelům nezobrazujeme reklamy.
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
autor: Radim Panenka
