Sociolog nejen o islámu: Jakmile je někdo nositelem pravdy, je to malér. Husité se prohlašovali za Boží bojovníky, jak na to přišli?

22.01.2015 4:41

POLITOLOGOVÉ Sociolog Libor Prudký se v obsáhlém rozhovoru pro ParlamentníListy.cz rozpovídal hned na několik témat, která jsou však – jak odhalil – vzájemně provázaná. Hovořil o chudobě, problému bezdomovectví a o tom, co hrozí dalším tisícům lidí, o soužití, muslimech, náboženství i toleranci a také o tom, jak nám všem chybí pocit, že někam patříme. V problému uznávání podivných hodnot vidí zásadní zádrhel.

Sociolog nejen o islámu: Jakmile je někdo nositelem pravdy, je to malér. Husité se prohlašovali za Boží bojovníky, jak na to přišli?
Foto: Hans Štembera
Popisek: Libor Prudký

Libor Prudký je sociolog. Jak sám dodává, empirický sociolog, který se zabývá především průzkumem lidských hodnot. Ví prý moc dobře, že nikdy není možné, aby jakýkoli průzkum zcela vyčerpal to které téma. I proto si s ním ParlamentníListy.cz povídaly o tom, jak hodnoty vnímat, jak se podílejí na stavu společnosti i vývoji událostí.

Co je tedy podle vašich zjištění důležité?

Jeden z těch přístupů ke společnosti, kterým se zabýváme, je zájem o to, co je pro nás důležité. Co je to, co určuje, abychom o tom mluvili, že je to pro nás dobré. To není jen etická záležitost, i když samozřejmě také. Ale je to i to, když v rodině říkáme dítěti: ‚Buď hodný‘. Co si ale pod tím představit? To může být rozdílné. Zabývat se hodnotami, tedy znamená zabývat se obsahem vztahů a interakcí, vnitřním obsahem vztahů u sociálních subjektů všeho druhu. Napsal jsem o tom i nějaké knihy.

Když jsme dali dohromady tu první knihu, s názvem Inventura hodnot, vycházeli jsme také ze všech velkých kvantitativních sociologických výzkumů, které se zabývaly hodnotami společnosti v České republice, i ve srovnání s jinými zeměmi. Dokonce tam byly výzkumy i z dob ještě před Listopadem.

K čemu vás to přivedlo?

Zjistil jsem, že hodnoty společnosti není možné interpretovat bez toho, aby byly formulovány nejen ty, které jsou platné, ale také ty, které jsou žádoucí, které jsou dobré. Tak jsme to zkusili v další knize. A i prostřednictvím těchto úvah jsem se dotkl i tématu sociálního začleňování. Otázkou totiž je, do čeho se mají lidé začlenit? Mají se a mohou změnit tak, že se resocializují? Že tudíž změní své dosavadní hodnoty? A za jaké? Čemu se mají připodobňovat, k čemu se mají zařadit, do čeho se mají začlenit? Co to vlastně je to, co by to mělo být? Kdo ten vzor určí? 

Jde téměř o filosofické otázky. Jaké odpovědi jste našel?

Ten problém začleňování je velice vážný, setkal jsem se s ním teď opět nedávno na jedné z komisí na Úřadu vlády. Vláda má chvályhodné záměry v tom, že zkouší dát do pořádku věci, které jsou dlouhodobě zanedbané. A že jich je požehnaně! Jde na to prostřednictvím zákonů. Nejsem si jist, jestli to je správná cesta, ale děje se tak. Tím pádem vznikají týmy, které se pokoušejí dát dohromady koncepční materiály pro vládu, podklady, východiska či spíš jejich návrhy. V jedné takovéto komisi, která se zabývá návrhem zákona o sociálním začleňování, (to asi opravdu prostřednictvím jednoho zákona řešit nelze) sedí sympatická sestava starostů. Ti mají za sebou zkušenost s tím sociálním začleňováním a mnohdy zkušenost, že to opravdu jde. Řada z nich je hodně fajn, a některé z nich občané opakovaně zvolili, což je důkaz toho, že si toho umějí cenit a vážit. Musím poukázat třeba na paní starostku z Obrnic Drahomíru Miklošovou. Je to ódeesačka, a přiznávám, že mi nešla dohromady většinová zkušenost s postupy ODS a jejími konkrétními kroky. S podivem jsem jí to tedy i řekl osobně. A ona se zarazila a vyhrkla: „Všichni v ODS snad nejsme nevšímaví ke skutečným sociálním problémům.“ Drobnou a letitou prací a praxí přišla sama na to, jak řešit problémy, se kterými se v Obrnicích musí vypořádávat, protože tam mají mezi obyvateli více než polovinu Romů. Pochopila ale, že když se o ně nebudeme starat, tak se budeme muset později starat sami o sebe, a navíc způsobem, který nám bude velmi nemilý. To není záležitost, že bychom jim jednostranně pomáhali, že se budeme starat o etnikum, aby přežilo. Nejde o multikulturnost samu o sobě. A už vůbec ne za každou cenu. Nene, my se potřebujeme postarat sami o to, abychom byli schopni zvládnout tu jinakost, proměnlivost a otevřenost. A to se nenaučíme jinak než spoluprací s těmi jinými. V tom je kořen celé této problematiky.

To, o čem mluvíte, je též spojené s otázkou bezdomovectví, chudoby. Byl jste také jedním z organizátorů konsensuální konference o bezdomovectví, která se vloni u nás poprvé konala. Jak jste spokojený s tím, co přinesla?

Chvilku bude trvat, než se ukáže, co přinesla. To je proces. Znám to i z jiných zkušeností. Vzpomínám si, že asi před třemi, možná třemi a půl lety, se mně stala zvláštní věc. Z pražského magistrátu mi zavolali, jestli bych nepřišel pomoci připravit novou koncepci práce s bezdomovci v Praze. A to prosím na základě knihy, kterou jsem měl na starosti. To se člověku, který učí na vysoké škole, nestane, že by někdo něco přečetl, z toho, co vydá. Knížky se tam totiž často vydávají hlavně proto, že jsou za to body, ne proto, že by je někdo četl. Ten systém hodnocení vědy je často vlastně proti samotnému vědeckému poznávání a zkoumání. Ale vrátím se k tématu. Zprvu jsem pochyboval, jestli tam na magistrátu vůbec k něčemu budu. Ale záhy se ukázalo, že ano. Dala se dohromady pětice lidí, ohromně fajn lidí, kteří se bezdomovectvím zabývají. Kontakt s nimi byl povzbuzující. Doporučoval bych ho každému. Jsou to lidé, kteří obětavě pomáhají, i když se na tom nedá zbohatnout. Možná dokonce proto jsou tak fajn, že v práci s bezdomovci nejde o osobní prospěch. Oni sami mají pocit, že dělají něco, co má smysl, a to je velmi vzácné. Tak tam došlo k tomu, že jsme udělali první pražskou koncepci o bezdomovectví a jeho řešení. Tehdy ji město přijalo, i když se mezi tím změnil primátor. Ale začalo se na tom pracovat.

Je mi to jasné, co tím chcete říct. Ta cesta je prostě dlouhá…

Ano, je to tak, ale je třeba na ni nastoupit co nejdřív – ovšem efektivně. Když se vrátím k těm svým bývalým zkušenostem, mohu vzpomenout také to, že svého času i Nečasova vláda měla udělat koncepci bezdomovectví za ČR. Tak se dal dohromady tým, v němž tři jsme byli z těch, co jsme pracovali na té Praze. A Ministerstvo práce a sociálních věcí (MPSV) to svolalo a po různých peripetiích se ukázalo, že to sice myslí ti lidé s tím záměrem vážně, ale nemají na to ani korunu. A takových historek jsem zažil víc. Člověk nesmí ztrácet trpělivost. Stalo se, že se povedlo v rámci toho úsilí, že se spojilo několik lidí, kterým ten problém i dál ležel na srdci, ministerstvo pro ně později našlo nějaké peníze v rámci evropských peněz. A během čtyř, pěti měsíců jsme potom v té šestici, co zůstala, udělali základ, asi osmisetstránkový materiál, který charakterizuje stav bezdomovectví v ČR, včetně služeb, počtů, podle regionů, včetně obsazenosti a podob služeb, prostředků, organizovanosti. Též včetně nákladů, organizací i dobrých příkladů z praxe a také včetně výhledů do budoucnosti, nutné legislativní změny atd. Z toho pak do půl roku vznikla koncepce práce s bezdomovci v naší republice. Také proto, že se na Ministerstvu práce a sociálních věcí našlo pár pracovitých, obětavých a znalých lidí! V té bylo řečeno, že se má udělat konsensuální konference, na kterou jste se ptala. Od ní se očekávalo, že zaručí, aby se tento problém dostal do mnohem širšího povědomí. Mezitím už další vláda koncepci přijala, a tak tato koncepce platí.

Nečasova vláda ale postupovala zvláštním způsobem. V konkrétních některých krocích šetřila, jak se dalo, dělala restriktivní opatření, a aby to tak nevypadalo, tak zpracovávala koncepce a strategie. Pak přišla tato vláda, co ji nyní máme, a ukázalo se, že je zpracováno víc než 110 koncepčních materiálů o rozvoji této společnosti. Přitom vůbec mezi sebou nepasují. Většinou šlo o „splnění úkolu“ zadaného především vládou, ale jen proto, aby se mohlo odfajfkovat, že je splněno. Bez vztahu ke skutečnosti.

Ale když se vrátím k té konsensuální první konferenci o bezdomovectví – výsledek se dá čekat v několika rovinách. Samotná konsensuální konference se ukázala jako dobrý přístup ke zpracovávání komplexních problémů. A takové jsou sociální problémy skoro všechny. Naše konference byla první v ČR. Zkušenost Ilji Hradeckého, emeritního šéfa občanského sdružení Naděje, ze spolupráce na podobné konferenci v Bruselu, se ukázala jako zásadní. Pokud vím, chce MPSV podobně přistupovat i k dalším tématům. To by bylo zřejmě velmi přínosné. Řada možností řešení vyplyne také z toho, že vyjde publikace, která bude pro všechny účastníky i aktéry konference. Výstupní text, který vyjde do konce ledna, ukáže, jak je to komplexní problém. Hledání a nacházení řešení této složité a aktuální problematiky bylo vlastně hlavním cílem konference.

Mnoho lidí si stále myslí, že nikoli, že se to týká jen těch, co většinou dokonce dobrovolně volí tuto cestu. Asi jste se setkal s takovými názory, že?

Ano, v Česku je představa bohužel o bezdomovci jen taková, že jde o smrdutého opilého člověka, který se někde povaluje. Ale to je přitom jen špička celého toho ledovce. Těch největších zoufalců. Samozřejmě jsou. Ale ten problém, to vymezení je daleko větší. Když se vezme podle mezinárodní kategorizace, tak se to týká v naší zemi možná až přitom takových pěti až sedmi procent populace. Minimálně to věčné nebezpečí, že se bezdomovci stanou. Nejdůležitější je tedy prevence, protože největším podílem celého problému jsou potenciální bezdomovci. A ti jsou podle ETHOS (mezinárodně platná definice bezdomovectví) právě lidé, kteří jsou akutně ohroženi ztrátou ve vztahu k bydlení. Jenomže to nikdo neví, o kolik lidí se jedná. Přitom k tomu mají blízko. Neví se u nás ani to, jak vypadají dluhy na bydlení, ví se jen, že je jich strašně moc. Neví se, kolik jich opravdu je, jaká je jejich struktura. Dluhy jsou totiž různé. Některé z lumpáckých exekucí, z darebáckého postupu vlastníků bydlení, anebo ze zanedbání samotných bydlících lidí. Ale neví se to, ani z hlediska rozsahu, struktury, z hlediska rozmnožení příjmových možností. A tedy ani z hlediska přímého ohrožení ztráty bydlení.

Něco se ale snad ví za tu dobu, kdy ten problém je i u nás?

Například se ví, že právě výše popsaná cesta vede k bezdomovectví nejrychleji, je nejrozsáhlejší a nejvíc roste. Stejně jako samotné počty bezdomovců. Takže i to viditelné je velmi vážné. Je nutné aspoň malinko změnit náhled, který vedl k této skutečnosti. A ještě podstatnější fakt je, upozornil na něj Jan Keller v jedné své knížce, co vyšla vloni (Posvícení bezdomovců), že bezdomovectví je vrchol stavu bezdomoví, stavu anomie, nepřináležitosti, stavu bez identity. A ten je typický pro celou postmoderní společnost. My jsme totiž většinou bezdomovci.

Počkejte, to snad ne…

Ale ano. Jsme lidé, kteří se necítí identifikovaní s domovy. Ten problém absence pocitu bezpečí, uvolněnosti, který je spojený s tím domovem, je velmi řídký…Je stále něčím nahrazován. Tady sedíme v chrámu komerce a konzumu (místo, kde jsme dělali tento rozhovor bylo jedno velké pražské nákupní centrum). Sem chodí na víkend celé rodiny, aby viděly, jak to má v životě vypadat a být. Tedy je jim to tu tak představováno. Tady tedy nacházejí projevy toho, jak to má nyní být správné, ukázky toho, k čemu se mají připodobňovat. To ale není druh smyslu, druh identity, který by jim přinásel jiný než neosobní, a tudíž neobohacující zdroj existence.

Tím jsme opět u těch hodnot…

A to je samozřejmě s tím spojený také velmi vážný problém. V roce 1990 napsal jistý lord Ralph Dahrendorf (liberální sociální myslitel světového jména) knížku „Úvahy o revoluci v Evropě“. Tam velice krásně charakterizuje prostor, možnosti a postupy, které přicházejí v úvahu při startu poté, co dojde ke transformaci v postkomunistických společnostech. To není jen obrázek postkomunistické společnosti. To je promítnutí stavu postmoderní doby do situace, v které jsme. Dahrendorf říká, že když se budou postkomunistické společnosti vyvíjet k něčemu, co je systém, například kapitalismus či socialismus, bude to vývoj předem ztracený. Systém má totiž v sobě tendenci se uzavřít, to je jeho základní charakteristika. Jediná cesta, která je, je tedy podle Dahrendorfa (a nejen podle něho: i u nás je řada textů, které se s tímto přístupem shodují, například práce M. Petruska, hvězdy české sociologie) cesta k otevřené společnosti. Jenomže to je vlastně i k uzoufání. Ta cesta totiž nemá žádnou cílovou podobu. A bez finality často lidstvo neumí přežít. Jenomže když to neuděláme, a tu cestu k otevřené společnosti nenajdeme, nepřežijeme taky. Podle Dahrendorfa je k tomu nezbytné naplnit trojí čas.

Trojí čas? Tomu nerozumím… Můžete to blíže objasnit?

Vysvětlím, jak to Dahdendorf chápe. První je čas právníků. To je tak šest měsíců – za tu dobu se dá napsat nová ústava. Pak je na pořadí čas politiků a ekonomů. To je šest let – Dahdrendorf pracuje se šestkami – za něž lze předělat základy ekonomiky a politiky. A pak je čas třetí, dlouhý 60 let, kdy se z nevolníků budou stávat občané a kdy dojde k té hodnotové změně ve společnosti. Kdy ten problém sebereflexe a přináležitosti dostane novou kvalitu. Musím ale ještě v souvislosti s Dahrendorfem zmínit další věci, co jsou důležité. Například to, že dokud to nebude celé, tedy všechny ty časy, není nic jistého. Transformace nebude završena. Druhý fakt, který je třeba brát v potaz, je ten, že když se něco špatně začne, tak se celý proces prodlouží. A to se tu stalo. Od roku 1992 v České republice existuje postup, kterému já říkám ve veliké zkratce nějak tak, jak to formuloval Klaus. Tedy: Pojďte se mnou, budete z toho mít výhody. Pak též: Starejte se sami o sebe. A třetí věc je: Měřte všechno, co je důležité, penězi. A k tomu říkejte, že jste pravicoví. Tomu každý rozuměl, poněvadž to byly jen malinko otočené „stejné gatě“ toho, nač jsme byli zvyklí dřív za bolševika. Takže to zabralo. Jenomže mezi tím úplně zakrněla a byla vyloučena ta dimenze, která vede k občanství – a k otevřenosti té společnosti.

Máme tedy před sebou ještě dlouhou dobu? 

Ano, to určitě. Navíc je otázka, zda se to vůbec povede. Protože to je špatně založené. A to je problém, který se rozvádí v dalším textu, který bych rád připomněl. Navazuje na Böckenfördeho paradox – byl to německý ústavní právník, předseda ústavního soudu, velmi respektovaná osobnost. Ten napsal knihu, ve které charakterizuje podobu paradoxu. A uvádí tam, že demokratické svobody – politické, ekonomické, jsou nereprodukovatelné samy ze sebe. Teprve když do nich vstoupí zakořeněný člověk – člověk, který je neanomický, který je tedy identifikován někde je doma, tak teprve tehdy lze garantovat, že budou fungovat! Vzpomínaný Dahrendorf na něj navazuje a uvádí příklady, které to potvrzují. Třeba Německo za 2. světové války. Od roku 1944 bylo jasné, že válku prohraje. A přesto ty odcizené anomické masy šlapaly dál až do toho svého zničení. Pro ně bylo to, že jsou identifikovaní s tou fikcí, zásadnější. Mám empirické důkazy o tom, že pro většinu lidí v této zemi je mnohem jednodušší přizpůsobit nové nabídky hodnot starým vnitřním zážitkům a přijatým hodnotám, než je měnit. Je to pochopitelné, protože změnit přijatou hodnotovou strukturu je skoro nemožné.

Myslíte, že lidé opravdu nechtějí nebo nejsou ochotni ty své hodnoty měnit, přizpůsobit?

Změnit hodnoty znamená totiž změnit sám sebe. To je tak výjimečné, že se s tím vůbec nedá počítat. Ale něco jiného je dlouhodobý resocializační alespoň z části cílený proces. Pozvolný proces učení se novým hodnotám. Zapomněli jsme přitom i na to, že svoboda je dispozice. Ale když se jí – té svobodě – nenaučíme, tak nevíme, jak s ní zacházet.

Takže podle vás máme v pojetí svobody velké mezery, rozumím tomu správně?

To, jak se v naší zemi zachází se svobodou a jak se ta svoboda učí, to není svoboda, ale anarchie. Lidé si představují, že jim nikdo nemá do ničeho co mluvit. Je to představa, že si mohou dělat, co chtějí, ale to je nonsens. Svoboda má některá práva a pravidla. Například to, že musíte mít přece vždy šanci z něčeho vybírat. Když jakýkoli Kim v KLDR dá jen jednu variantu – jakápak je tam svoboda v případě výběru? Nemáte na ni nárok.

Ale ti lidé přesto možná dokonce věří, že jsou svobodní. Koneckonců stačí připomenout Orwellův román 1984…  

Samozřejmě. Lidé mají dokonce usnadněný život, nemusejí se rozhodovat, někdo to udělal za ně. To má i svoji jistou tradici.

V některých částech světa a kontinentech nesporně…

Ano, například tato pravidla dávat do souvislosti třeba s Orientem se nedá, i když i tam se snahy objevují. Víte, já si totiž nedokážu představit, co svoboda, tak jak o ní hovoříme, může udělat se zemí, v které máte například dva a půl tisíce let stejný systém výběru elit. A to se v Číně děje a stalo. Měli donedávna způsob výběru elit stejný, podle Konfucia, včetně toho, že musel vždy ten nový uchazeč umět složit báseň. Patřilo to k tomu a fungovalo to od roku 400 před naším letopočtem.

Takže zřejmě tam bude asi ještě třeba hledat dlouho cestu, podle toho, co říkáte, i když v Číně vidí téměř celý svět velké naděje. Ovšem jak jsme na tom s tou svobodou nebo cestě za ní, tady v euroatlantické populaci?

V našem současném civilizačním a kulturním prostředí musí být výběr. Musíme vědět, jak vybírat, a to znamená, že musíme s tím být také obeznámeni. Umět rozpoznat varianty. Také je nutná rovnost přístupu. Jestli někdo má stranickou legitimaci, je žena, muž nebo Rom, to by mělo být jedno. Nejde o rovnost tak, že bychom měli být všichni stejní, vůbec ne. Jde o rovnost mezi mnou a přístupem k těm šancím. Nesmí mezi tím být jiná překážka než moje vlastní nedovednost. Když to tak je a já něco vyberu, pak si za to též můžu. Princip odpovědnosti jako součást svobody! Když si z těch šancí vyberu jednu, tak ji též musím vrátit, abych nesnižoval možnosti výběru pro ostatní. A to je zase princip solidarity. To vše se prolíná i do problematiky hledání řešení chudoby a bezdomovectví. Jenomže zkuste to říct našim milým neokonzervativcům!

Přitom velicí světoví autoři již od Kanta potvrzují, že to tak opravdu je. Cíl je souhrnem prostředků, které jsou použity k jeho dosažení. Ne, že účel světí prostředky. Není tedy možné, že získám svobodu, když uteču před právníky. To nejde. Nemohu pak předpokládat, že nebudou zloději a zločinci převažovat.

Výběr a hodnoty se nyní často řeší i v souvislosti s otázkami kolem cizinců, kteří migrují do Evropy z jiných zemí. Po teroristických činech ve Francii se také hledá cesta, jak pojmout jejich práva na svobody. Co s tím?

Především je třeba říci, že problém úplného odsudku multikulturalismu není dobrý. Cílem toho, oč se má usilovat, je to, co vede k otevírání společnosti. A to je záležitost dvou – jednoho, kdo ji otevírá, a druhého, kdo ji zavírá. Vždycky tam musí být protiváha, se kterou se hledá rovnovážný stav. A to je komplikované. Problém anomie, o kterém se tu zmiňuji již opakovaně, je vlastní ale bohužel víc významné části populace našeho civilizačního okruhu, netýká se tolik muslimů, v souvislosti s nimi nyní ty otázky padají nejčastěji. Ti mají velmi výrazně zakořeněný pocit domova i díky svému náboženství. Náboženství není totiž jen blud, jak jsme se učili za bolševika. Náboženství je také projevem přesahu sebe sama, našeho ega. A odpovědnosti vůči něčemu, co mě přesahuje. Že tu nejsem náhodou. To je dar. Jak s tím darem budu zacházet, to je velká zodpovědnost. To berou různá náboženství různě. A taky mají různá stadia vývoje.

Ano, poukazuje se na to, že islám se nachází ve stadiu, které má naše civilizace několik staletí za sebou. Myslíte, že tomu tak opravdu je a že v tom je taky část problému?

Když si vezmete pohled na vznik a dobu trvání islámu, tak muslimové se skutečně nacházejí zhruba v našem stadiu středověku. Časově. Ale mají mnohem větší možnosti pro ty jejich svaté války, než čas středověku v Evropě tehdy nabízel. Mají navíc vnitřně obrovskou sílu proti nám. Ten problém je velmi komplikovaný, protože do jaké míry můžeme bránit naši civilizaci. A co vlastně bráníme? Bráníme skutečně faktické svobody? Bráníme skutečně faktickou humanizaci lidí? Když historici poukazují na to, že byla nejrůznější etnika námi dříve vyčerpávaná, vykořisťovaná, a na druhé straně my jsme si vytvářeli pomyšlení, že to je pro nás (i pro ně) ta nejsprávnější cesta. Jakmile je někdo nositel pravdy, je to malér.

Přesto se tak děje doteď…

Ano, vleče se to už z minulosti. U nás dle mého největší hřích udělali například Husité, když se prohlašovali za Boží bojovníky. Jak na to přišli? Kdo si je vyvolil? Chápu, proč se do toho pustili, ale základem byla vlastně pýcha. A stejně to mají i muslimové. Řeší se tak závislosti, co s tím nesouvisí, ale jsou logické a jsou na stole. Ten problém domluvy je komplikovaný a není to výmluva. Jakékoli zjednodušení, a to při vší úctě k obětem, které jsou strašné a nedávají smysl, je i třeba to, jak reagovala Evropa nějakým pětimilionovým nákladem Charlie Hebdo. Lze nesouhlasit, musí se bránit životy a zdraví, ale nesmí se urážet. Přitom jen málokdo si možná všímá věty, která nad tím obrázkem byla napsána. Vše odpuštěno. To je totiž jediná cesta a není jiné řešení. Musíme si navzájem říkat, co čím myslíme, a snažit se o to, hledat si odpuštění.

Můžeme hledat odpuštění, snažit se o komunikaci mezi náboženstvími, jenomže to je asi taky hodně nadlouho, zatímco se nyní vytváří tlak ve společnosti, aby se vše začalo řešit rychle. Pokud vám rozumím správně, ta změna musí vycházet vždy jen z každého jedince?

Všude se hledá ta neanomická existence, která by přinášela smysl. Právě pro tu identitu, o které jsem mluvil. Je to obtížné, složité, ale nezbývá než zakopat všechny zbraně. Nejde totiž o to lidi předělávat. Stejný problém je přitom v Česku též s Romy. Oni prostě mají své tradice. Když holka v patnácti letech přijde domů s dítětem, tak rodina jásá, že je další dítě v rodině. A co dál? O tom nepřemýšlejí, říkají si, že to zvládnou, když mají osm dětí, zvládnou i další. Ne kvůli sociálním dávkám, ale kvůli jejich pýše. Je to samozřejmě různé, ale vyskytuje se to. Ale jakým právem my chceme říkat, že to je špatně? Komu? Co jim nabídneme místo toho? Jak to, že se nepodařilo doteď přesvědčit Cikány o tom, že pro ně vzdělání má smysl? No protože se jim to zatím nikdy nevyplatilo. Usilujme tedy o to, abychom byli schopni se navzájem poznat a spoluexistovat. Abychom si nepřekáželi, neubližovali. To není záležitost etnická. Hlavní problém spočívá v pocitu přináležitosti někam a k něčemu, co nám přináší naplňování, smysl. Ten musíme hledat a podporovat. 

 

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: Alena Hechtová

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Kocábe, ne. Pamětník nestrpěl „kecy“ o Havlovi a roku 1989: Bylo to jinak

12:01 Kocábe, ne. Pamětník nestrpěl „kecy“ o Havlovi a roku 1989: Bylo to jinak

Michaelu Kocábovi se zastesklo po slávě, tak začal šířit své verze převzetí moci od komunistů v roce…