„Nemohl jsem přehlédnout, že po sedmdesáti letech, od roku 1953, se princ Charles, dnes už Karel III., dočkal své korunovace se vší slávou, polní trávou, která jeho posvěcení ve Westminsterské katedrále provázela,“ komentuje události posledních dnů politolog Zdeněk Zbořil.

„Nezapomněl jsem přitom na jeho dva předchůdce, Karla I. a Karla II. To byli sice Stuartovci, nedotčeni krví sasko-koburgsko-gothskou, ale ani tito dva to neměli se svým úřadem snadné. Prvního Karla popravili v roce 1649 a anglický parlament tím jen potvrdil úsilí evropských monarchomachů, kteří věnovali velké úsilí vymyslet důvody, proč může být vladař z boží milosti zbaven moci. Jeho osud pak ještě následovali francouzský Ludvík XVI. a ruský car a samoděržavec Mikuláš II., pokrevně spojený britskou královnou Viktorií, který byl ruskými revolucionáři zavražděn s celou blízkou rodinou. Proti tomu byl osud anglického Karla II. a jeho několikaleté vyhnanství ve Francii a Španělsku skromnou epizodou, kterou si kompenzoval svým absolutismem v duchu Leviathana svého učitele Thomase Hobbese. Podobná byla i čekací karanténa Karla III., zostřená příběhem Lady Diany, princezny z Walesu,“ dodává.

Doktor Zbořil vysvětluje, proč připomíná historii. „Vzpomínám těchto osudů aristokratických autorit jen proto, abychom si uvědomili, co všechno a mimo jiné je součástí ‚evropských hodnot‘, na které dnes někteří evropští politici tak zaujatě a jednostranně přísahají. Pro evropské televizní společnosti to byly události nad cokoliv jiného, které navíc pomáhaly odsunout ve svých vysíláních skutečné evropské problémy někam do stínu.“