Rusko žádá projednání hrozby použití špinavé bomby Ukrajinou na Radě bezpečnosti OSN. Ukrajina tvrdí, že ruské tvrzení je známkou toho, že sama Moskva takový útok plánuje a obviní z něj Ukrajinu. Spojenci NATO ruské obvinění odmítají. Co je podle vás cílem hrozeb o použití zbraně, která způsobí radioaktivní zamoření? Myslíte si, že strachu a paniky není nikdy dost?

Jaderný věk – to je věk jaderného odstrašování. „Odstrašení“ je pojem charakterizující politiku, která pomocí hrozeb použití nukleární zbraně zastrašuje potenciálního či faktického protivníka, nutí ho, aby nejednal způsobem, který se mu jeví jako vhodný – nutí ho, aby se pod hrozbou jaderného napadení zřekl nějakého jednání. Hrozba jaderného úderu je pak zohledněna ve všech rovinách zahraniční politiky. Tedy jak v oblasti vojenských činů, tak i diplomacie.

To zní hrozivě. Proč to státy dělají?

Především – funguje to. Vzájemné jaderné vydírání odrazuje jaderné mocnosti od nerozvážných skutků. I když dlužno dodat, že už během studené války se objevila teze, že nevíme, zda válka mezi jadernými mocnostmi nevypukla, protože měly nukleární zbraně – anebo přestože měly nukleární zbraně. V každém případě nukleární velmoci mezi sebou napřímo neválčí, používají prostředníky. I Pákistán a Indie se zklidnily, když si otestovaly jaderné nálože. Nebo jinak: Trapná prohlášení českých ministrů týkajících se Ruska, které vlastní přibližně šest tisíc jaderných náloží, jsou možná jen proto, že Česko nemá odpovědnost, kterou mají nukleární mocnosti. Pojem odpovědnosti je zde důležitý: Aby politika odstrašení fungovala jako základ míru, musí na obou stranách konfliktu stát lidé se schopností racionálně vyhodnotit situaci. Třeba pochopit, že během kubánské raketové krize před šedesáti lety předmět sporu nestál za to, aby si Spojené státy a Sovětský svaz vyměnily jaderné údery.

Zní to hrozivě především proto, že požadavek racionality je velkou slabinou tohoto balancování na pokraji války: Rozumní státníci a vojáci jsou nedostatkové zboží.