Jak hodnotíte události uplynulého roku 2024?

Politicky korektně lze tvrdit, že pro české občany to byl rok průměrný, což znamená, že byl horší než ten předchozí a lepší než ten, co nás čeká. Při pohledu do zpětného zrcátka vidím rok 2024 jako křižovatku, na které si většina zemí EU zvolila cestu směřující k velkému válečnému konfliktu. Správněji bych měla říct, že odpovědnost nesou vlády oněch zemí. A ještě přesnější by bylo: ti, pod jejichž vlivem bezvládné vlády vládnou. Jenže, když čtu diskuse pod články v českém mainstreamu, připadá mi, že po válce s Ruskem lační i většina debatérů. To ale bude tím, že lidé, kteří mainstream vnímají jako slovo boží, se chovají jako secvičený chór. Cítí se neohroženě, když z houfu hrozí pěstmi vytipovanému nepříteli. Takzvaný „démon souhlasu“ se táhne evropskými dějinami odpradávna. Příběhy lidí, kteří mu dokázali odolat, navzdory šikaně, sice krok za krokem ovlivňovaly civilizační posun (světlo spálených knih osvítilo svět – tedy starý svět), ale ukazuje se, že současné kolektivní úsilí EU směřuje k anticivilizačnímu zvratu.

Naštěstí existují výjimky (Maďarsko, Slovensko; a Srbsko coby otálející nečlen EU), které se ten posun k propasti snaží zbrzdit. Nečekaná cesta Roberta Fica za Vladimírem Putinem a informace o jejich jednání působí jako záblesk světlice na temné obloze. Potěšující je i to, že v Německu, kde budou v únoru parlamentní volby, už začíná u voličů fungovat pud sebezáchovy. To není jen reakce na snižující se životní úroveň, ale také na nezvládnutelnou migraci a hrozbu války. AfD sice zatím nemá partnera do případné vládní koalice, ale to se ještě může ve zbytkovém období do voleb změnit.

Válka na Ukrajině ovšem není jediné ohnisko, které by mohlo podnítit válečný požár celosvětového rozsahu. Co Sýrie?

Z potlesku „demokratických“ států na oslavu vítězného tažení islámských teroristů proti sekulární vládě v Sýrii rozhodně nadšená nejsem. Ostatně ten aplaus už slábne, protože tleskat vraždění křesťanů zrovna o Vánocích je přes čáru, i když vůdce „povstalců“ shodil turban i plnovous a dal si od sponzorů poslat evropsky střižené sako.

Co se týče Izraele, o jeho genocidně pojaté obraně mluvit nechci, abych nepopudila Štěpána Kotrbu. A pak je tu ještě dřímající konflikt Taiwan versus Čína (přesněji Čína versus USA). Čína, která se stává ekonomickým lídrem planety a které čeští stateční a mravně napřímení trpaslíčci svými pubertálními výlety na Taiwan dupli na kuří oko, má také své morální principy, takže noha bohatnoucího a zvídavého čínského turisty už do Čech nevstupuje a statisíce našich škodovek do Číny nevyjedou. Ale máme i zbrojní průmysl, že.

Jak vnímáte vítězství Donalda Trumpa?

Potěšilo mě, že američtí občané překonali frustraci z nehorázného průběhu minulých voleb a znovu zabojovali. Jejich odhodlání posílily i neúspěšné atentáty na Trumpa a jeho vzdorovitá reakce. Kultovní příběh o neohroženém šerifovi neztratil svou magii, což po Bidenově tragikomické „éře“ působí jako návrat ke kořenům. Nicméně odchod USA z pozice hegemona je už nevratný. Trump ho může zpomalovat, ale je otázka, zda epochální změny, které ve světě už probíhají, lze vůbec „kontrolovat“, když bezpečnostní struktura světa se stala nefunkční. Pokud válka na Ukrajině zůstane jen na bedrech EU ještě dřív, než v Německu proběhnou parlamentní volby, může rakeťák Merz skončit i v opozici. Paní Leyenová pak může do ochraptění volat po nutnosti vytvořit evropskou armádu a dotáhnout s ní to, co si amíci (ještě pod vedením Obamy) na Majdanu předplatili a Evropě zavařili. Rétorika ostatních evropských politiků včetně zahořklých představitelů Polska však bude ovlivněna pozměněným smýšlením občanů. Předzvěst už můžeme pozorovat i v českých mainstreamových médiích. Je to trapné a zábavné současně.