Jaká je podle vás úroveň svobody projevu v Česku, ať už na sociálních sítích, v médiích, v uměleckém vyjádření či jinde? Je někde větší, někde menší? Záleží na některé víc než na jiné? Kde a v čem s cenzurou prohrává?
My se ve Společnosti pro obranu svobody projevu zatím věnujeme především prostředí sociálních sítí a přes rostoucí počet cenzurních zásahů vůči našim občanům si troufám říct, že se u nás, resp. ve střední Evropě, stále těšíme větší svobodě slova než na východ nebo západ od nás.
Jsou samozřejmě témata, kde dochází k mazání příspěvků a blokaci autorů častěji než u jiných. Výčet našich kategorií asi málokoho překvapí – gender, rodina, Covid, migrace, zbraně a uniformy, EU, humor, erotika, islám, průběh voleb a další. Ať už zastáváme v těchto otázkách jakýkoli názor, není možné, aby byla zastáncům některého z postojů omezována svoboda projevu.
S obavou sledujeme, že stejná témata začínají přitahovat riziko cenzurního zásahu i mimo sociální sítě, a to dokonce snahou o kriminalizaci ze strany státních orgánů. Nicméně to, co slyšíme například od našich britských partnerů z The Free Speech Union o non-crime hate incidents, je u nás naštěstí zatím nepředstavitelné. Kéž by tomu tak zůstalo.
Má mít kdokoli právo i možnost zveřejňovat názory, které považuje z hlediska informování veřejnosti za potřebné a prospěšné? Nebo je nutné informace filtrovat, hodnotit je jako pravdivé či dezinformační a ty nepohodlné potlačovat stejně jako před rokem 1989?
Samozřejmě, že to nutné není. Naopak, je to společensky nebezpečné, protože nás to přivádí na cestu k totalitě a všudypřítomné cenzuře, kterou mnoho z nás už zažilo. Ta hranice pro svobodu projevu je jasná – je jí zákon. Ten už nyní pamatuje na přímé výhrůžky násilím, dětskou pornografii a podobně. Vše, co není ve svobodné zemi zakázané, je dovolené. A není možné, aby tuto hranici posuzovali brigádníci z Filipín nebo nějaké samozvané skupinky aktivistů bez životní zkušenosti. To přísluší jen soudu.
Společnost pro obranu svobody projevu, jejímž zakladatelem jste, iniciovala vznik petice proti omezování svobody slova na sociálních sítích. Co od zákonodárců, vlády a prezidenta, jimž je určena, očekáváte?
Naše petice, kterou podepsalo již skoro 30 tisíc lidí, obsahuje tři požadavky. Ten první se již daří plnit – i díky veřejně známým osobnostem, které nás podpořily, a zákonodárcům některých politických stran, jejichž přehled postojů jsme shromáždili zde. Svoboda slova se postupně stává mainstreamovým tématem a lidé se přestávají bát ozvat, když se je někdo snaží umlčet. To je nadějné.
Po půl roce nám už formální podpora nebo podpis petice od politiků nestačí. Soustředíme se na to, aby se do voleb stihlo přijetí legislativního opatření, které by globálním platformám uložilo povinnosti mít v České republice odpovědnou osobu s rozhodovacími pravomocemi pro průběžné řešení reklamačního procesu, na nějž mají spotřebitelé právo. Tady vedeme nerovný boj o pozornost politiků, kterou odvádí Covid nebo kauza Vrbětice.
Psali jsme:
Jak by se dalo legislativní cestou ošetřit, aby nebylo možné jen tak názory kohokoli cenzurovat?
Jednu cestu ukazuje například polský návrh zákona z prosince loňského roku. Podle něj nebudou sociální sítě moci odstranit příspěvek nebo zablokovat profil, pokud obsah neporušuje polské právo. Poškozený uživatel bude moci podat podnět k rozhodnutí soudu, který musí rozhodnout do 7 dnů. Jestliže internetová služba nesjedná nápravu, může být pokutována až do výše 1.8 milionu eur.
Podobnou cestou se vydala předchozí americká vláda, jejímž záměrem byla povinnost pro globální platformy dát uživatelům sociálních sítí možnost si vypnout filtr, který nám dnes brání vidět příspěvky a autory, které jsme si sami přihlásili. Trumpova vláda to již nestihla, ale v úsilí pokračují vlády některých států, například Floridy nebo Texasu.
Tamní senát schválil v dubnu zákon zakazující globálním platformám s alespoň 100 miliony uživatelů blokovat, mazat nebo jinak diskriminovat uživatele na základě jejich politických postojů. Opatření požaduje po sociálních sítích, aby „zveřejnily svá pravidla zasahování do obsahu, publikovaly zprávy o blokovaném obsahu a vytvořily odvolací proces pro každou položku odstraňovaného obsahu“.
Návrh zákona skupiny poslanců v čele s Václavem Klausem mladším, aby bylo omezování svobody projevu na veřejných sociálních sítích trestným činem, prošel v Poslanecké sněmovně prvním čtením. Ostře se proti němu ale vymezil pirátský poslanec Tomáš Martínek. Myslíte si, že by bez hrozby nějakou sankcí provozovatelé nebo správci s mazáním pro ně nepohodlných příspěvků přestali?
To je naprosto naivní očekávat. Oficiální reakce jedné z našich parlamentních stran zmiňuje „potřebu se nejdříve snažit o vzájemný dialog a porozumění, které může vyústit k vzniku společného memoranda“. Nechávám na laskavém čtenáři, ať posoudí, zda je to míněno vážně.
Výše pokuty musí být taková, aby měla odstrašující účinek. Vzhledem k tomu, že má citelně zasáhnout korporace, jejichž hodnoty se odhadují na stovky miliard USD, je pokuta v řádu desítek milionů korun tím nejmenším, o čemž lze v tomto kontextu uvažovat.
Co říkáte častým námitkám zastánců mazání a regulace příspěvků na sociálních sítích, že jejich provozovateli jsou soukromé společnosti, které si mohou nastavit vlastní pravidla a uživatelé jsou povinni je respektovat? Připodobňuje se to k hospodě, odkud je ten, co se v ní chová nepatřičně, napadá hosty slovně i jinak, vypoklonkován.
To není moc vhodné přirovnání. Vhodnější je paralela s telekomunikačním operátorem nebo soukromou poštovní službou, která také nemůže zasahovat do přepravovaného obsahu a přerušovat hovory nebo nedoručovat balíčky jen kvůli politickým nesympatiím vůči adresátovi.
Globální platformy mají dominantní postavení na svých trzích. Na to pamatuje zákon o hospodářské soutěži či jeho obdoby v jiných zemích a podle něj dochází v různých oborech po celém světě k regulaci a ochraně spotřebitele. Vzpomeňme například rozdělení firmy AT&T nebo opatření vůči Microsoftu.
Problém je totiž zneužívání dominantní pozice na šikanu svých zákazníků a diskriminaci konkurence. V případě globálních sociálních sítí a vyhledávače je to mnohem nebezpečnější, neboť dochází ke skrytému ovlivňování veřejného mínění a politické soutěže, což může vyústit k ovlivnění výsledku voleb. Je důležitější zachování demokracie nebo absolutní nadvláda globální korporace, která u nás navíc neplatí skoro žádné daně?
Nevoláme po legislativních opatřeních, které budou firmy stát extra náklady. Chceme vrátit uživatelům právo návratu k předchozímu stavu – než některé vlády donutily korporace k masovým zásahům do obsahu pod hrozbami drastických sankcí. Nová cenzurní pravidla pak platformy vynucují i na uživatelích v jiných zemích, kde to vlády nepožadují, resp. si to ani neuvědomují. Právě takovým zásahům do podnikání chceme v Česku zamezit a cenzurní povinnost z firem sejmout.
Ing. Tomáš Martínek
Zmínil jste absolutní nadvládu globální korporace. Dá se nějak zamezit obrovské moci a vlivu technologických gigantů, kteří mohou ovlivňovat nejen myšlení uživatelů svých sítí, ale následně i volby v té které zemi? Nebo už na ně žádné páky vlády ani nikdo jiný nemá?
Jeden vtip říká, že bychom už mohli volby zrušit a nechat o vládě rozhodnout sešlost vedení firem jako Facebook, Twitter, Google, Amazon a Apple. Než se vtip stane realitou, myslím, že máme ještě čas přesvědčit demokraticky zvolené vlády, aby si nenechaly přerůst moc těchto gigantů přes hlavu. Jejich vedení se spasitelskými komplexy totiž žádnými volbami nemáme šanci vyměnit.
Jak je možné, že veřejný prostor ovládla progresivistická ideologie s typickými narativy, že migrace je ryze přínosná věc, že ženy a menšiny jsou něco víc než většina, že manželství by mělo být pro všechny, a tudíž adopce také, že inkluze na školách je báječná věc, že bydlení zdarma a hned po škole je základní lidské právo, na které by měl mít právo každý student, a podobně? Čím to, že vyvlastňování, cenzura či rovnost se bere jako něco normálního a běžného, a kdo má na to jiný názor, ať je raději zticha, protože jinak škodí?
To je výborná otázka, o níž by se mělo dnes a denně v médiích debatovat. Bohužel, nic takového nevidíme. Souvisí to s tzv. frankfurtskou školou a dlouhým pochodem institucemi. To je ale téma na hodinovou přednášku. Podpora svobody slova by mohla přivést pod jednu střechu klasické liberály, konzervativce i tradiční socialisty zleva doprava. Není mnoho jiných témat, kde by se všichni tito mohli spojit – za přežití základní podmínky demokracie a plurality, proti novým formám totality. Doufáme, že si to uvědomí i podnikatelé, kteří někdy – například přes mediální agentury – financují progresivistickou agendu médií a politických neziskovek, přestože sami vyznávají hodnoty stojící jasně proti boření základů naší civilizace.
Jakou roli v českém mediálním prostředí hrají politická neziskovka NELEŽ, Nadační fond nezávislé žurnalistiky či firma Semantic Visions, která zkoumá weby díky algoritmům vytvořených na základě svých vlastních kritérií? Dodává jim na důvěryhodnosti i to, že dostávají často prostor v České televizi?
Jejich skutečnou roli začínáme postupně zkoumat, protože nás o to žádá stále více čtenářů. Až budeme mít ověřené informace, rádi se o poznatky podělíme. Abychom se vyhnuli chybě, kterou tyto organizace samy dělají při posuzování jiných, chceme se s jejich zástupci sejít a získat odpovědi na naše otázky přímo od nich.
Politická neziskovka NELEŽ sestavila seznam 19 webů, které zařadila mezi dezinformační, a přesvědčila velké i menší společnosti včetně takových firem jako Glóbus, T-mobile, KB, Českou spořitelnu, aby na těchto webech neinzerovaly. Bojují tímto zmíněné společnosti zprostředkovaně také s dezinformacemi, nebo se spíš spolupodílejí na narušení svobodného prostoru? Nestojí nakonec navzdory možná ušlechtilým záměrům na straně těch, kdo se bojí názorů lidí, že jim chtějí znemožnit přístup k jiným než jen oficiálním informacím?
Je třeba si uvědomit, že pod vzletnými slovy o boji s „fake news“, které tyto organizace používají, jde o snahu vyřadit konkurenty z tržní soutěže o inzertní rozpočty. Vedle toho může také jít o ovlivňování politické soutěže přes subjekty, které nejsou regulovány tak jako politické strany či hnutí. Nepodceňuji dezinformační kampaně, které se používají na všech stranách geopolitického soupeření. Nicméně to je doména bezpečnostních služeb a nepřísluší – převážně progresivistickým – neziskovkám, aby své hodnotové oponenty nálepkovaly těmito termíny. Pokud na různých seznamech bez jasné metodiky stavějí veřejnoprávní média, je to neprofesionální.
Reportáž o kauze Budišov, po níž skončila nynější eurokomisařka Věra Jourová neprávem ve vězení. Článek o tehdejším předsedovi ČSSD Jiřím Paroubkovi a novinářem vymyšleném jeho spojení s nákupem obrněnců pandur. Kauza o muži s ricinem. Nepravdivě informování o konfliktu v Gruzii. To je jen pár příkladů manipulace s veřejným míněním. Máte vlastní vysvětlení pro to, proč jsou i tak jejich autoři dlouhodobě mainstreamem respektovaní jako etalon novinářské objektivity, přestože se prokázalo, že lživě informovali, a to i opakovaně?
Neznám tyto kauzy tak dobře, abych si je troufal podrobně hodnotit. Nicméně napadají mě jiné případy, kde novináři mainstreamových médií fatálně selhali. Připomeňme třeba migrační krizi, mimochodem stále trvá, brexit, americké volby nebo informování o situaci na Blízkém východě. Právě v těchto dnech můžeme na palestinsko-izraelském příkladu sledovat manipulace v přímém přenosu. A ty největší manipulátory v oněch seznamech nenajdeme.
Psali jsme:
autor: Jiří Hroník
