Politolog Jiří Pehe se zamyslel nad tím, zda Češi v roce 1989 skutečně toužili po svobodě. Došel k názoru, že takové přání rozhodně nebylo hnacím motorem změn – Češi se prostě a jednoduše chtěli mít lépe. Tento fakt prý zatím, na rozdíl od svých oponentů, pochopili Andrej Babiš s Milošem Zemanem a nyní z toho těží. Souhlasíte?

Zkusím na tu otázku odpovědět z jiného konce. Revoluce, na rozdíl od puče, je vždycky o dalekosáhlé změně ve společnosti, která se promítne do celé řady segmentů. U revoluce nejde jen o výměnu politického establishmentu, ale především o změnu politického systému, ekonomického systému, o proměnu sociální struktury a tak dále. A těmto rozsáhlým změnám je vždycky potřeba, dát nějaký ideový náboj, nějaký étos – „děláme to pro demokracii, pro svobodu“. To je ta ideová část. Ta jistě platí, ale reálně zpravidla hraje v motivech lidí daleko menší úlohu, než se nahlas přiznává.

Daleko větší roli, i když skrytě, hraje „materiální“ motiv. Protože každý od nového systému logicky čeká, že se v něm bude mít lépe než v tom starém. To ale naráží na objektivní překážku: těch, kteří se ekonomického profitu dočkají, bude vždy daleko méně než těch, kteří v něj doufali – tím spíše, že ve svobodné společnosti má každý svou vlastní ekonomickou úroveň ve svých vlastních rukách a záleží jen na jejich píli, šikovnosti a štěstí, jak se s tím popasují.

A tak se po každé revoluci časem dostavuje deziluze a zklamání z vývoje, které se často obrací proti těm, kdo změny vyvolali. Ne nadarmo se proto hovoří o tom, že revoluce požírají svoje vlastní děti. Ale abych byla fér, tak je potřeba říct, že tohle není nic typicky českého. To je obecný průvodní jev naprosté většiny revolucí. Stačí se třeba podívat na to, jak dopadla svého času velkolepá oranžová revoluce na Ukrajině, či další revoluce, které od té doby proběhly…