Politolog Jiří Pehe se zamyslel nad tím, zda Češi v roce 1989 skutečně toužili po svobodě. Došel k názoru, že takové přání rozhodně nebylo hnacím motorem změn – Češi se prostě a jednoduše chtěli mít lépe. Tento fakt prý zatím, na rozdíl od svých oponentů, pochopili Andrej Babiš s Milošem Zemanem a nyní z toho těží. Souhlasíte?
Zkusím na tu otázku odpovědět z jiného konce. Revoluce, na rozdíl od puče, je vždycky o dalekosáhlé změně ve společnosti, která se promítne do celé řady segmentů. U revoluce nejde jen o výměnu politického establishmentu, ale především o změnu politického systému, ekonomického systému, o proměnu sociální struktury a tak dále. A těmto rozsáhlým změnám je vždycky potřeba, dát nějaký ideový náboj, nějaký étos – „děláme to pro demokracii, pro svobodu“. To je ta ideová část. Ta jistě platí, ale reálně zpravidla hraje v motivech lidí daleko menší úlohu, než se nahlas přiznává.
Daleko větší roli, i když skrytě, hraje „materiální“ motiv. Protože každý od nového systému logicky čeká, že se v něm bude mít lépe než v tom starém. To ale naráží na objektivní překážku: těch, kteří se ekonomického profitu dočkají, bude vždy daleko méně než těch, kteří v něj doufali – tím spíše, že ve svobodné společnosti má každý svou vlastní ekonomickou úroveň ve svých vlastních rukách a záleží jen na jejich píli, šikovnosti a štěstí, jak se s tím popasují.
A tak se po každé revoluci časem dostavuje deziluze a zklamání z vývoje, které se často obrací proti těm, kdo změny vyvolali. Ne nadarmo se proto hovoří o tom, že revoluce požírají svoje vlastní děti. Ale abych byla fér, tak je potřeba říct, že tohle není nic typicky českého. To je obecný průvodní jev naprosté většiny revolucí. Stačí se třeba podívat na to, jak dopadla svého času velkolepá oranžová revoluce na Ukrajině, či další revoluce, které od té doby proběhly…
Proč bere zhruba polovina národa Babiše jako určitého zachránce a vykupitele od toho, co zde bylo předtím? Jsou připraveni omluvit zločiny vlády KSČ, Babišovo údajné estébáctví, jeho členství v KSČ? Anebo jim vlastně „havlovské“ řeči o vyrovnání se s minulostí nikdy nic neříkaly? Mávne rukou polovina národa nad připomínkou 17. listopadu se slovy „co jsme si, to jsme si“? A je to dobře?
Je potřeba si uvědomit, že skalní voliči Babiše, kteří uvěřili, že je Babiš zachránce, jsou v zásadě ti samí, kteří v roce 1998 uvěřili, že Miloš Zeman je jejich zachránce před tou takzvaně „spálenou zemí“. To je přece ideově i fakticky stále ten stejný typ voliče. A tento typ voliče nikdy příliš neřešil, co bylo nebo nebylo před rokem 1989, protože daleko více řešil, jak dobře a štědře se o něj postará stát. Dnešní babišovský volič má pocit, že se o něj premiér stará dobře, a to je klíč Babišova úspěchu. Kde na to Babiš bere a čím je to vykoupeno, už jeho volič neřeší.
Pokud ale jde o „havlovské“ vyrovnání se s minulostí, pak je tu jeden zásadní problém, a to ten, že to vyrovnání proběhlo poněkud selektivně. Máme tu dvě skupiny bývalých komunistů – u jedněch jejich členství v KSČ vadí, u druhých ne. Jedněm se neustále připomíná a mlátí o hlavu, druzí jsou naopak vynášeni do nebes. Vždyť ani sám pan Havel se s komunisty nevyrovnal – kdyby ano, nikdy by například nemohl mít nomenklaturního kádra, pana Čalfu jako svého nejbližšího spolupracovníka. Jak by se ostatně Václav Havel mohl s komunisty zcela vyrovnat, když je současně potřeboval, aby ho v prosinci 1989 zvolili prezidentem…
Fotogalerie: - Čaputová na Národní třídě
Po roce 1989 se mluvilo o zákazu KSČ, poté KSČM. Zdá se však, že komunistická strana nyní skomírá, byť svými hlasy podporuje vládu. Je idea socialismu starého střihu již mrtvá? A jak dnes působí volání po zákazu komunistů a po jejich potrestání?
Po roce 1989 se hodně hovořilo o tom, že komunisté jsou stranou a ideologií na vymření. Jen asi málokdo tušil, že se to první začne stávat realitou až o dlouhých třicet let později, a že to první se naopak bude vracet – jen v poněkud jiné podobě. Na skomírání komunistické strany má do značné míry vliv proměna současné levice. Ta už dnes není o právech dělníků nebo o beztřídní společnosti a zastává jen málo z toho, co historicky dělalo levici levicí.
Dnešní levičáci jsou lidé, kteří nad bezlaktózovým a bezkofeinovým latté v teple nějakého alternativního podniku sní o tom, jak by to bylo krásné, žít ve společnosti, která netvoří žádné emise oxidu uhličitého a ve které je možné, aby se osoba 24. pohlaví mohla oženit se svým psem a mohli společně vychovávat děťátko. Ano, teď jsem to záměrně dohnala hodně na hranu, ale čtenáři bude myslím jasné, proč, a že tím narážím na fatální proměnu současné levicové politiky, kterou vidíme všude kolem sebe. Hlavně na západ od našich hranic. Vlastně hlavní proměna současné levice je v tom, že už se nesnaží hájit zájmy ekonomických menšin, kterými naopak celkem okázale pohrdá, ale menšin politických.
Když se ale vrátím k vaší otázce ohledně postavení KSČM: Pokud bych byla člověk s extrémně levicovými názory, co by mě mělo teď, v roce 2019, přimět k tomu, abych volila třeba pana Filipa, který je od pohledu prototyp kolchozníka z poloviny minulého století, když můžu volit komunistickou soft verzi v podobě Pirátů pana Bartoše, jejichž marketingový obal navíc daleko lépe odpovídá XXI. století…?
Ne ne, doba starých komunistů, jak jsme je znali, je prostě pryč a na scénu přicházejí noví, mladí v jiném balení. Ale zcela srovnatelně nebezpeční.
Svobodu slova, tu dle zákona máme. Máme ji ale i skutečně? Je někdo, kdo ji ohrožuje nebo nám ji bere? Někdo, kdo ji snad zneužívá?
Máme. Ale bohužel to neznamená, že by nebyla v ohrožení. První ohrožení pro svobodu slova představuje doktrína takzvané politické korektnosti, což, jak s oblibou říkám, není nic jiného než systematicky budovaná obava, že se někoho můžete dotknout, když si dovolíte vyslovit pravdu. Druhý útok na svobodu slova pak přišel v souvislosti s tím módním a notně všeobjímajícím „bojem proti nenávisti“.
Jistě je pravda, že nenávist asi nepatří mezi ty nejušlechtilejší lidské sentimenty, ale sama o sobě není ani trestná, ani postižitelná. A je to tak dobře. Protože žít ve společnosti, kde jsou postižitelné už pouhé pocity, asi fakt nikdo nechceme. Co postižitelné je, jsou konkrétní činy, které mohou být nenávistí motivované, ale bojovat proti jakési abstraktní a vágně definované „nenávisti mysli“, která je vlastně jen jiným označením pro opačný názor, je samozřejmě velké ohrožení svobody slova. A je velmi zajímavé, jak často se k němu uchylují ti, kteří mají jinak svobody a demokracie plná ústa.
Vlastně je zajímavé sledovat, jak někteří intelektuálové rozsah svobody slova přehodnocují a chtějí ho nějak selektivně umenšovat jen proto, že nejsou schopni proti opačným názorům docela obyčejně argumentovat.
Jak vy, s jistou smířlivostí, ale i s realismem nyní pojmenováváte jednotlivé fáze disidentské a pak i politické činnosti Václava Havla? Byl největší osobností našich dějin posledních desetiletí?
Myslím, že bude trvat ještě hodně dlouho, než bude možné o Václavu Havlovi a jeho konkrétní roli v české politice mluvit věcně a racionálně – pokud taková doba vůbec kdy přijde. Já ze svého pohledu vnímám situaci realisticky takto:
Po roce 1989 potřeboval Západ ikonu, symbol boje proti komunismu, a Václav Havel se tímto symbolem stal. Vlastně je tak trochu dílem náhody a souhry historických okolností, že se oním západním symbolem stal právě on, a ne třeba pozdější polský státník Lech Wałęsa. Havel tak byl do značné míry maskotem pádu komunismu, jakkoli slovo maskot asi nezní příliš hezky, ale striktně vzato to tak bylo. A z tohoto postavení maskota samozřejmě plynula i ta nemalá zahraniční prestiž, která v určitých politických kruzích za našimi hranicemi přetrvává dodnes – aniž by se kdokoli v zahraničí staral třeba o to, že disident Havel měl jako svého nejbližšího spolupracovníka nomenklaturního kádra Mariána Čalfu, že s komunisty hned na začátku své listopadové kariéry udělal ryze pragmatický deal nebo že některé bývalé komunisty protežoval.
Pokud se ale vrátím zpět k vaší otázce, pak ano, Václav Havel jistě byl jednou z největších osobností našich moderních dějin. Měl jí být, a do toho, aby jí byl, bylo nainvestováno mnoho politického kapitálu. Takže je logické, že se jí nakonec stal.
Fotogalerie: - Kocábův Vabank
Abychom nevynechali současného prezidenta Miloše Zemana: Jak u příležitosti tohoto výročí zhodnotit jednotlivé fáze jeho politické činnosti? Je jeho úřadování na Hradě spíše černou kaňkou za jinak dobrou kariérou, nebo to vnímáte jinak?
Ať už období prezidentování Miloše Zemana hodnotí kdokoli a jakkoli, jisté je, že pro něj osobně to rozhodně bylo završením jeho celoživotní politické kariéry. V rámci české politiky už není vyšší meta k dosažení než to, že se stanete prezidentem. Nic většího, vyššího, prestižnějšího už není. Takže z tohoto pohledu je zvolení na dvě funkční období, a ještě ke všemu přímo občany ve všeobecné volbě, Zemanův naprostý politický top. A na prezidentovi je celkem dobře patrné, že si tento svůj majstrštyk na závěr politické kariéry velmi užívá a že ho využívá jak se mu zlíbí, protože nemá na politické scéně rovnocenného protivníka, který by mu dokázal „připomenout“, že i prezident má své mantinely.
Psali jsme:
Redakci PL můžete podpořit i zakoupením předplatného. Předplatitelům nezobrazujeme reklamy.
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
autor: Marek Korejs
