Dokonce i skon Karla Gotta výrazně rozdělil českou společnost. Na Žofín se s ním přišlo rozloučit téměř padesát tisíc jeho obdivovatelů, ulice před jeho vilou byla zaplněna svíčkami a vzpomínkovými předměty, byl mu vystrojen velkolepý pohřeb se státními poctami a vyhlášen státní smutek, ale slyšet byli i kritici pohřbu se státními poctami a státního smutku, kteří připomínali zpěvákovo propojení s minulým režimem. Jaký je váš pohled?

Já myslím, že pohřby s účastí státu by se měly týkat jen významných státníků a národních hrdinů, tedy například vojáků padlých v Afghánistánu. Pro ocenění umělců, nebo třeba i vědců máme jiné možnosti. Takhle abychom pomalu zavedli nějakou komisi, která by posuzovala, kdo ano a kdo ne.

Ani největší odpůrce Karla Gotta nemůže popřít, že on byl významným fenoménem v životě naší společnosti. Významným ale ještě neznamená kladným nebo záporným. Gott se rozhodně nijak nezasloužil o naši státnost. Takže ty úplně první úvahy o uspořádání státního pohřbu nemohu nazvat jinak než jako naprostou hloupost.

Psychiatr Cyril Höschl zmínil, že Karel Gott provázel životy generace Čechů, Slováků a Němců, kteří strávili většinu života v šedém komunismu, Gotta měli rádi a mohli se s ním morálně identifikovat. Stud, že volili komunisty, potřebovali vytěsnit. „Identifikace s někým, kdo taky nebyl žádným disidentem, z nás smývá hříchy světa,“ podotkl na Dvojce Českého rozhlasu Höschl. Myslíte, že jsme si i prostřednictvím slavného zpěváka omlouvali kývání komunistům?

Husákův režim si národ v podstatě koupil. Nabídl relativně bezproblémový život s nevelkými možnostmi, ale značnými jistotami. Na oplátku očekával, že se lidé vůči režimu nebudou vymezovat. Do toho obrazu Gott ideálně zapadal – on přímo ztělesňoval tuhle nepsanou dohodu: Uhlazené vystupování, krásný hlas zpívající o ničem, pohodlný život bez občansky odvážných postojů… Byl jakousi vlajkovou lodí té Husákovy pseudo idyly.