Dokonce i skon Karla Gotta výrazně rozdělil českou společnost. Na Žofín se s ním přišlo rozloučit téměř padesát tisíc jeho obdivovatelů, ulice před jeho vilou byla zaplněna svíčkami a vzpomínkovými předměty, byl mu vystrojen velkolepý pohřeb se státními poctami a vyhlášen státní smutek, ale slyšet byli i kritici pohřbu se státními poctami a státního smutku, kteří připomínali zpěvákovo propojení s minulým režimem. Jaký je váš pohled?
Já myslím, že pohřby s účastí státu by se měly týkat jen významných státníků a národních hrdinů, tedy například vojáků padlých v Afghánistánu. Pro ocenění umělců, nebo třeba i vědců máme jiné možnosti. Takhle abychom pomalu zavedli nějakou komisi, která by posuzovala, kdo ano a kdo ne.
Ani největší odpůrce Karla Gotta nemůže popřít, že on byl významným fenoménem v životě naší společnosti. Významným ale ještě neznamená kladným nebo záporným. Gott se rozhodně nijak nezasloužil o naši státnost. Takže ty úplně první úvahy o uspořádání státního pohřbu nemohu nazvat jinak než jako naprostou hloupost.
Psychiatr Cyril Höschl zmínil, že Karel Gott provázel životy generace Čechů, Slováků a Němců, kteří strávili většinu života v šedém komunismu, Gotta měli rádi a mohli se s ním morálně identifikovat. Stud, že volili komunisty, potřebovali vytěsnit. „Identifikace s někým, kdo taky nebyl žádným disidentem, z nás smývá hříchy světa,“ podotkl na Dvojce Českého rozhlasu Höschl. Myslíte, že jsme si i prostřednictvím slavného zpěváka omlouvali kývání komunistům?
Husákův režim si národ v podstatě koupil. Nabídl relativně bezproblémový život s nevelkými možnostmi, ale značnými jistotami. Na oplátku očekával, že se lidé vůči režimu nebudou vymezovat. Do toho obrazu Gott ideálně zapadal – on přímo ztělesňoval tuhle nepsanou dohodu: Uhlazené vystupování, krásný hlas zpívající o ničem, pohodlný život bez občansky odvážných postojů… Byl jakousi vlajkovou lodí té Husákovy pseudo idyly.
Fotogalerie: - Svíčkové pole smutku
Nad smrtí Karla Gotta se zamyslel i písničkář Jaroslav Hutka. Podle něj byl zpěvák slavný „z rozhodnutí strany a vlády“, lidé prý jiné možnosti neměli, a tak se Gotta naučili milovat. „Bylo nás víc, co jsme měli nadání, nekopírovali jsme úspěšné světové hity, měli píli, ale vytvářeli písně proti proudu a zákazům. Také jsme se nějak prosadili, ale když někdo dostane koně a druhý jde bos po kamení, tak prostě dojde jinam a je na něj jiný pohled,“ porovnal Hutka svou kariéru s Gottovou. Je na tomto tvrzení něco pravdy? Těžil Gott významným způsobem ze spolupráce s režimem?
Myslím, že Gott by byl úspěšný v každém režimu. Měl zřejmě schopnost chytnout ten masový proud. A poptávka po nekonfliktní spokojenosti byla, je a bude. Byl ostatně oblíbený a velmi úspěšný i v západním Německu. Když jsem v roce 1987 mohl poprvé navštívit svého dědečka, politického emigranta žijícího ve Vídni, byl jsem v šoku, když mi říkal, jaký má Gott v Německu úspěch. Pro mne byl tehdy Gott synonymem režimu, který jsem nenáviděl. Jiná věc je, že v konkrétních podmínkách normalizace činil konkrétní kroky vstřícné k režimu, tedy se morálně příliš neosvědčil. A využíval situace ve svůj prospěch.
Paradoxně ovšem i Jaroslav Hutka, kterého si lidsky velice vážím, vděčí za svou slávu tehdejšímu režimu. Tím, jak se vůči němu vymezil, získal veliké publikum, které by jinak neměl. Na rozdíl od Gotta mu to nepřineslo ekonomický prospěch, ale slávu a popularitu ano.
Psali jsme:
Co podle Vás Karel Gott pro český národ znamenal?
U téhle otázky se mi skoro chce říci: „Dost už Gotta.“ Já si vůbec nemyslím, že se dá mluvit o jeho významu pro národ. Za dvacet let si na něj nikdo nevzpomene. Jednoduše: měl velmi dlouho značnou popularitu, ale druhou část společnosti spíše iritoval. Mně osobně se jeho vystupování v posledních letech líbilo – uměl přijmout svou nemoc, zachoval si noblesu a laskavost. Ale národního hrdinu bych v něm opravdu neviděl.
Necelý týden po Karlu Gottovi zemřela herečka a disidentka Vlasta Chramostová. Ozvaly se hlasy, že ona v těžké době neselhala, zatímco Karel Gott ano. Lze to vůbec takto tvrdit, když herečka hrála v těch nejkrušnějších letech minulého režimu ve filmu, v televizi, v rozhlase, v dabingu, byla dokonce spolupracovnicí StB, vstoupila do KSČ a v roce 1965 byla jmenována zasloužilou umělkyní? Copak toto všechno bohatě přebije podpis Charty 77 a následný postoj, aby byla lidmi z disentu dávána za morální protipól Karla Gotta?
To jsme právě u toho, jak ošidné je tahat státní pocty do jiných než vysloveně státnických oblastí. Herci a zpěváci jsou vidět, ale jak k tomu přijdou méně viditelní lidé, kteří svým životem společnosti pomohli? Vědci, učitelé, lékaři… Celé ty ceremonie kolem pohřbů jsou vlastně trochu úsměvné. Vždyť každý nebožtík by vyměnil sebelepší pohřeb za to, kdyby ještě mohl být s námi.
Co se týče minulosti Vlasty Chramostové, tak ve schopnosti přehodnotit své postoje, a to i za cenu perzekuce, vidím velkou sílu. Člověk má právo dojít ke svému postoji navzdory předchozím selháním. Na druhou stranu ale tento příklad ukazuje, jakou nouzi tady v Čechách máme o opravdové ryzí hrdiny, kteří ve svém životě neselhali a nezaváhali.
Ve svém novém románu Láska v čase bezsmrtnosti se zabýváte otázkou nesmrtelnosti a posmrtnosti. Naznačil byste čtenářům, jak se s tímto filozofickým tématem vyrovnává člověk, který vystudoval jadernou fyziku?
Ale čtenáři se nemusí bát ničeho náročného: je to napínavý a tragický román o lásce, ve kterém však zároveň jde o tyto zásadní otázky lidské existence.
Dříve se mělo za to, že teorie o nesmrtelné duši patří do světa náboženství. Věda nesmrtelnost duše popřela, ale vyvrátit ji zcela nedokázala. Americký kosmolog a fyzik Sean Carroll tvrdí, že něco jako nesmrtelná duše není možné, neboť vědomí by muselo být zcela oddělitelné od fyzického těla, a to je nesmysl, protože víme, že vědomí je tvořeno fyzickými atomy a elektrony. Proti jeho tvrzení stojí názor lidí, kteří zažili tzv. mimotělní zkušenost. Dotyční mají pocit, že opouštějí tělo a vznášejí se prostorem, často vidí sami sebe ležet na lůžku a rozeznávají předměty v místnosti. Dáváte jednoznačně za pravdu Carrollovi?
Ne náhodou jsem použil pojem „bezsmrtnost“, nikoliv „nesmrtelnost“. Nesmrtelnost nebo věčnost z pohledu života odehrávajícího se v tomto vesmíru nejsou dosažitelné. Neumíme se vynořit z časové dimenze. A dokud v ní jsme, je přece věčnost přímo děsivá. Co bychom si s ní počali? Na druhou stranu, nikde není řečeno, že přebývání v čtyřrozměrném časoprostoru je jediná alternativa.
Já osobně nevěřím možnosti, že by vědomí mohlo přežít fyzickou smrt těla. Na druhou stranu ale ani nesouhlasím s názorem, že by vědomí bylo vypočitatelné z fyzikálních a chemických reakcí v našem mozku. S takovou představou měl problém i slavný kvantový fyzik Erwin Schrodinger. Vědomí má některé schopnosti, na které současná věda nestačí. Určitý přenos myšlenek, situace, kdy víte, co se někde daleko děje s milovaným člověkem, jsou – myslím – prokázané. A současnou vědou se nedají vysvětlit.
Pojďme k výročí vzniku Československa. Jako každoročně se budou 28. října na Pražském hradě udělovat nejvyšší státní vyznamenání. Prezident Miloš Zeman avizoval, že letos vyznamená svého předchůdce Václava Klause. Zatím není jasné o jaké ocenění půjde, spekuluje se ale, že Klausovi bude doživotně propůjčen Řád Bílého lva I. třídy a Řád TGM. Obě vyznamenání již dříve Klaus měl z titulu funkce prezidenta republiky, tehdejší Sněmovna mu ale po skončení mandátu neudělila tituly doživotně tak, jako se stalo v případě Václava Havla. Vítáte tuto Zemanovu iniciativu? Zaslouží si Václav Klaus výše zmíněná ocenění?
Pro mne je obrovským zklamáním, jak Václav Klaus ustrnul ve svých názorech, které v podstatě popírají současné vědecké poznání. Mám na mysli globální oteplování a devastaci planety. Šlo to u něj až na úroveň víry. Podobně jeho politické postoje jsou čím dál rigidnější a čím dál méně nabízejí reálná a realistická řešení. Myslím, že za některými jeho extrémními postoji můžeme vidět jeho chorobnou ctižádost. Západním světem se cítí nedoceněný, proto se vůči němu urputně vymezuje.
V devadesátých letech jsem ho podporoval. Naučil nás tržnímu hospodářství, jako ministr financí udržel silnou korunu, čímž lidem zachránil úspory, o které v sousedních zemích kvůli veliké inflaci přišli. Jenomže se potom už nikam neposunul. Je to opačný případ než výše zmiňovaná Vlasta Chramostová.
Kdyby záleželo na mně, řád bych mu doživotně nedával. Rozhodně ne. Ale na druhou stranu: je to jenom řád.
Týž den se má ve Foru Karlín konat koncert, který má za cíl protestovat proti poměrům, co tu panují, tedy proti prezidentu Miloši Zemanovi i proti premiéru Andreji Babišovi. Mezi účinkujícími nebudou chybět zpěváci jako Tomáš Klus či už zmíněný Jaroslav Hutka. Ředitel Paměti národa Mikuláš Kroupa při té příležitosti zmínil, že nebude pozván Jaromír Nohavica kvůli nevysvětlené údajné spolupráci s StB a tomu, že převzal jednak Puškinův řád od ruského prezidenta Putina, ale i vyznamenání od Miloše Zemana. Má podle vás tato de facto truc akce své opodstatnění?
Netajím se tím, že působení prezidenta Zemana považuji za vysloveně ostudné. Když byl poprvé zvolen, věřil jsem, že svou inteligenci a politickou obratnost využije pro dobro společnosti. To se nestalo, a on se evidentně baví tím, že společnost rozděluje. V něčem se to shoduje s chováním Václava Klause. Proč Zeman přišel na sjezd komunistů? On přece není přesvědčeným komunistou a komunistický režim kritizoval. Myslím, že ho tam přivedla touha provokovat své odpůrce. A to je dost smutná motivace u prezidenta. Velmi nízká motivace.
Ing. Miloš Zeman
Ten koncert nevnímám jako truc podnik, ale jako připomenutí atmosféry a ideálů listopadové revoluce. Kdyby záleželo na mně, nevylučoval bych někoho za to, že si převzal vyznamenání od prezidenta Zemana, protože ten byl demokraticky zvolen. V případě Putina je to problematičtější, protože Rusko klasickou demokracií pod jeho vedením není. Jako nejvíce problematické ale vidím to, že Nohavica odmítá o své spolupráci – v jeho případě myslím prokazatelné – mluvit. Přece by se to dalo pochopit. Určitě se dostal pod velký tlak, nebylo snadné to unést. A pro mne to dostatečně odčinil tím, jak tehdy mladé lidi svými písněmi dokázal naladit svobodomyslně. Jeho vliv byl pozitivní, přestože asi lidsky selhal. Navzdory tomu je to skvělý písničkář, ne však příklad morální autority. Z toho hlediska chápu, že ho tam organizátoři koncertu nechtějí – jestliže důraz akce má směřovat právě k morálce. Kritéria pořadatele jsou nějak nastavená, a Nohavica se do nich z pochopitelných důvodů nevejde.
Začali jsme tím, jak českou společnost rozdělil pohled na Karla Gotta. Podobně ji polarizovalo rozhodnutí o zastavení trestního stíhání premiéra Andreje Babiše v kauze Čapí hnízdo i pokus o ústavní žalobu na prezidenta. Myslíte, že vztahy ve společnosti jsou opravdu tak vyhrocené, jak se jeví z médii, z diskusí a sociálních sítí? Kde hledat viníky? Dá se to napravit, nebo to je vcelku přirozený stav společnosti?
Pro mne je hlavním viníkem prezident. To on rozdělil společnost a překročil všechny představitelné meze. Naopak kauza Čapí hnízdo jako důvod k trestnímu stíhání se mi od začátku nezdála. Já jsem spisovatel, ale také podnikatel. A každý podnikatel, když si přečte podmínky zadání grantu, se bude snažit těmto podmínkám vyhovět. Když zjistím, že moje firma na dotaci z nějakých důvodů nedosáhne, tak je zcela přirozené uvažovat o založení takové firmy, která podmínky splní. Mnohem závažnější jsou obvinění kolem střetu zájmu, a také neblahý vliv, který má Agrofert na náš venkov. Premiérovi bych připsal záporné body, ale i kladné body. Třeba zavedení kontrolního hlášení evidentně účinně brání podvodům kolem DPH. A nepochybuji, že je to mimořádně pracovitý člověk, který chce fungující stát. Jeho slabou stránkou je absence nějakého trvalého hodnotového řádu.
Měli bychom být v hodnocení spravedlivější. Připadá mi to tu jak na fotbalovém zápase někde v krajském přeboru: Obecenstvo vnímá každý zákrok jako faul soupeře, nadává rozhodčím i hráčům… Že by někdo uznal: „Ano, tentokrát jsme faulovali my“, s tím se nesetkáte.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
