„Šíření poplašné zprávy a jiné.” Babiš a experti odsouzeni? I škodu nahradí? Advokát a covid

08.06.2021 4:44 | Rozhovor

Zatímco pandemický zákon vinou iniciativy Pirátské strany neumožňuje osobám poškozeným mimořádnými opatřeními uplatnit u soudu nárok na náhradu ušlého zisku, zákon o odpovědnosti státu č. 82/1998 Sb. jim to umožňuje. Advokát Tomáš Nielsen je navíc přesvědčen, že pokud bude stát povinen takovou škodu zaplatit, pak je možné její náhradu vymáhat po těch, kteří škodu způsobili. Právník roku 2018 rovněž přiznává, že mu mnohem méně vadí snaha Andreje Babiše a jeho kolegů zbavit nás našich práv než lhostejnost, se kterou si to necháváme líbit.

„Šíření poplašné zprávy a jiné.” Babiš a experti odsouzeni? I škodu nahradí? Advokát a covid
Foto: Archiv TN
Popisek: JUDr. Tomáš Nielsen, právník roku 2018

Nejvyšší správní soud během krátké doby zrušil mimořádné opatření Ministerstva zdravotnictví o omezení obchodu a služeb, také škol a školek, dále opatření Ministerstva zdravotnictví k povinnostem pozitivně testovaných zaměstnanců a OSVČ nebo části opatření Ministerstva zdravotnictví týkající se omezení provozu restaurací a kasin. O čem to vypovídá?

Anketa

Podporujete boj Svjatlany Cichanouské proti Lukašenkovi?

4%
93%
hlasovalo: 18490 lidí

Poslední rok nám zcela otevřeně ukázal, jak naše společnost funguje. A to není problém posledního roku ani koronaviru. Politici mají dlouhodobě pocit, že jsou nám nadřazení, že nám „vládnou“. A mnoho lidí to cítí podobně, spoléhá se na vládu jako na instituci, která je má chránit, což je ještě horší. Pojďme, prosím, toho posledního roku využít k opravdu intenzivní sebereflexi. Pokud chceme žít v demokratické společnosti, pak musíme převzít odpovědnost do svých rukou. Vláda je jen tým lidí, kterému jsme my, občané, prostřednictvím voleb do Poslanecké sněmovny svěřili naši zemi do správy. Vláda nám nic dát nemůže, protože nic nemá. Jen hospodaří s tím, co jsme my vytvořili. A my jsme zodpovědní za to, aby vláda svůj mandát nepřekročila. Mně vlastně mnohem méně vadí snaha Andreje Babiše a jeho kolegů zbavit nás našich práv než lhostejnost, se kterou si to necháváme líbit.

Proč tedy společnost na osekávání práv svých členů nijak zvlášť nereaguje?

Asi jsme si zvykli na to, že demokracie je samozřejmost. Že se o ní my, občané, voliči, nemusíme bát ani starat, že to za nás udělají politici. Tak v tomto ohledu nám současná vláda snad skutečně otevřela oči. To, co zažíváme, je totální destrukce demokracie v podobě, na kterou jsme si za posledních několik desetiletí zvykli. A to nepřeháním – ještě v únoru 2020 by si žádný právník nedokázal představit, že by vláda mohla více než rok obcházet Parlament a soudy. Že by vláda převzala zákonodárnou moc i v otázce ústavně garantovaných práv. A že by s tím ani parlamentní opozice, ale hlavně ani soud nebyl schopen nic dělat. Zatím asi vrcholem vládní zvůle bylo přijetí pandemického zákona ve stavu legislativní nouze.

Ale tady nelze vinit jen vládu, pro pandemický zákon hlasoval jednotně i tzv. demoblok. Pro hlasovalo 132, proti 25 poslanců. Zákon nepodpořila celá SPD a část poslanců KSČM. Co vám tedy na zákonu, na němž se shodla koalice se zmíněnou opozicí, vadí především?

Už v únoru jsme v rámci naší odborné skupiny Zdravého fóra pro právo upozorňovali, že tento návrh je nebezpečným experimentem, který fakticky zlegalizuje dlouhodobé omezování základních občanských práv a svobod ze strany výkonné moci. Evidentně jsme měli pravdu. Pandemický zákon je průšvih, ke kterému nikdy nemělo dojít. Nevěřím, že existuje právník, který by byl schopen tento právní předpis obhájit. Díky tomuto zákonu nás vláda omezuje bez jakékoliv možnosti účinné právní obrany.

Pokud bych měl tedy shrnout svůj pocit z posledních několika měsíců, pak musím říci, že jsem vyděšen lhostejností, kterou naše společnost projevuje ve vztahu k základním principům demokracie. A že jsem stejně tak vyděšen tím, jaké kompromisy jsou lidé připraveni udělat ve vztahu ke státní moci. A i na základě zkušenosti z tohoto roku udělám vše pro to, aby mé děti této lhostejnosti a konformnosti nepodlehly.

Čím se dá vysvětlit, že Ministerstvo zdravotnictví přistupovalo tak liknavě k odůvodnění opatření, která významně zasahovala do základních práv mnoha lidí, neústavně omezovala soukromý a rodinný život, svobodu shromažďování a náboženskou svobodu či schůze orgánů právnických osob, jak konstatoval soud?

Vláda od samotného začátku koronakrize rezignovala na odborný postup, tzv. postup lege artis. To bych jí nevyčítal v prvních několika týdnech poté, kdy Světová zdravotnická organizace upozornila na stav pandemie. Už koncem března loňského roku ale vláda měla povinnost využít všech kapacit, které má k dispozici a které právě pro tyto účely platíme z našich daní – Státní zdravotní ústav, vysoké školy, odborná pracoviště fakultních nemocnic a další odborné instituce. Vláda byla povinna otevřít diskusi na téma, co je Česká republika ochotna a schopna do boje proti koronaviru investovat, jak budeme sledovat efektivitu těchto investic a jak zajistíme, aby společnost byla novým virem i zásahy ze strany státu zasažena co nejméně.

Vláda nic takového neudělala. Co jí v tom bránilo?

Pan premiér zpanikařil na základě jakési excelovské tabulky jakéhosi matematika, důsledkem čehož tu více než rok vláda vydává opatření bez jakéhokoliv zhodnocení jejich dopadů, pozitivních i negativních. Dnes jsme v situaci, kdy prostě nevíme, co je příčinou zvýšeného počtu zemřelých lidí – zda jako příčina převažuje onemocnění covid-19, likvidace primární zdravotní péče, zcela chybné nastavení preference covid nemocných pacientů proti ostatním při příjmu do nemocnic. Nevíme vůbec nic. Vláda zcela v rozporu s postupy, které zde fungovaly v dobách jiných epidemií, přestala naslouchat svým odborníkům a udělala jedinou, z hlediska jejího populistického nastavení, očekávatelnou věc. Našla si skupinu lidí, kteří byli a dodnes jsou ochotni poskytovat jí alibi. Mám na mysli skupiny jako Iniciativa Sníh a MeSES. Ruku v ruce s tím pak státní moc zakázala veřejně se vyjadřovat k lidem, kteří působí ve státních odborných institucích.

Když se vrátíme k verdiktům Nejvyššího správního soudu, lze je chápat i tak, že zakázat podle pandemického zákona nejde nic, pouze omezit, a to za stanovení podmínek řádně zdůvodněných?

To určitě nelze. Už jen proto, že rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou často rozporuplná. Uvědomte si, že je to vlastně poprvé, kdy po tomto specifickém soudu chceme, aby hledal pravdu. Dosud Nejvyšší správní soud posuzoval rozhodnutí podřízených soudů. Je to tzv. kasační soud, soud, který až na pár výjimek nevytvářel vlastní rozhodnutí. Nejvyšší správní soud v našem systému soudnictví funguje tak, že sám nehledá materiální pravdu. Buď uzná, že podřízené soudy rozhodly formálně správně, nebo jejich rozhodnutí zruší a vrátí zpět. Režim, kdy o mimořádných opatřeních rozhoduje Nejvyšší správní soud, je zcela nepochopitelným experimentem. Iniciativou České pirátské strany byl do návrhu pandemického zákona zaveden jednoinstanční přezkum opatření právě Nejvyšším správním soudem. Ačkoliv dosavadní přezkum podobných opatření prostřednictvím krajských soudů, které s věcným rozhodováním zkušenosti mají, fungoval v zásadě správně.

Co toto pirátské legislativní kutilství přináší v praxi?

Výsledkem tohoto pokusu je, že musíme dodržovat povinnosti, o nichž již soud rozhodl, že jsou nezákonné. Dopady této zcela radikální změny soudního přezkumu jsou ale mnohem horší – Nejvyšší správní soud je nucen zabývat se přednostně přezkumem mimořádných opatření. Takže všechna ostatní řízení v jiných věcech prostě musejí počkat. To, co pandemický zákon z hlediska soudní moci přinesl, je stav, kdy věcnou stránku má řešit soud, který k tomu nikdy nebyl určen, a kdy jedinou obranou proti jeho rozhodnutí je ústavní stížnost. Pandemický zákon tak paralyzoval hned dvě ze tří nejvýznamnějších opor demokratického právního státu oblasti soudní moci – Nejvyšší správní soud a Ústavní soud. Podle mého názoru navíc degradoval Ústavní soud do role odvolacího soudu, což je absurdní.

Ministr zdravotnictví Adam Vojtěch považuje rozhodnutí Nejvyššího správního soudu za restriktivní výklad zákona a míní, že bude třeba změnit i vámi kritizovaný pandemický zákon, aby umožňoval i preventivní opatření proti šíření epidemie. Je to zapotřebí, aby stát bez vyhlášení nouzového stavu nebyl tak bezzubý a mohl uzavírat místa, která považuje z hlediska šíření nákazy za riziková?

Ministr Vojtěch nemá pravdu. Vlastně vůbec nechápu, jak jako absolvent právnické fakulty může něco podobného říci. Bohužel Nejvyšší správní soud často rozhoduje ve prospěch státu extenzivně. A to nesmí. Tzv. restriktivní výklad, na který si stěžuje pan ministr Vojtěch, znamená, že pokud není jasné, zda zákon určitou pravomoc státu dává, nebo ne, musí soud rozhodnout tak, že mu ji nedává. To není chyba zákona, to je základ demokratického právního státu. Státní moc lze uplatňovat jen v mezích zákona. A v případě spornosti je nezbytné uplatnit starořímskou zásadu in dubio pro libertate – tedy v případě pochyb je nutné rozhodnout ve prospěch svobod jednotlivce, pro stát restriktivně. To je demokracie. Pokud pan Vojtěch říká, že mu ani současné znění pandemického zákona nestačí, fakticky tím říká: „Zapomeňte na demokracii, zapomeňte na princip dělby moci, na vzájemnou vyváženost moci zákonodárné, výkonné a soudní.“ Ústava České republiky obsahuje několik zcela zásadních pojistek demokracie. Jednou z nich je princip vyjádřený v článku 9 odst. 2: „Změna podstatných náležitostí demokratického právního státu je nepřípustná.“ Při studiích jsem si dělával legraci, že to není žádná pojistka demokracie – stačí, aby Parlament z ústavy toto ustanovení vypustil. Přiznám se, že dnes už se tomu nesměji.

Když Ministerstvo zdravotnictví opakovaně vyhlašovalo opatření, u nichž mohlo předpokládat, že jsou v rozporu se zákonem, nevznikla konkrétním lidem trestní odpovědnost, například v podobě zneužití pravomoci úřední osoby, pokud při vydávání plošných opatření podle pandemického zákona věděli, že jsou nezákonná?

To je častá otázka, se kterou se setkávám. Mám pocit, že se právníci, ale i novináři bojí na ni odpovědět. Pořád se točíme kolem toho, že o tom rozhodují soudy a podobně. Tak si to konečně pojďme trochu namodelovat. Ministr zdravotnictví odpovídá za resort, premiér za vládu, Petr Smejkal asi za MeSES, ředitel právního odboru Ministerstva zdravotnictví za právní výstupy jeho odboru. U trestného činu musíte většinou prokázat úmyslné jednání. To není snadné, zejména když platí zásada in dubio pro reo, tedy jsou-li pochyby o vině, je nutné rozhodnout pro nevinu obviněného. Tato zásada je pro demokracii podobně nezbytná jako zásada in dubio pro libertate, o níž jsem mluvil. Bavíme se navíc v době, kdy odstoupil nejvyšší státní zástupce ze své funkce z důvodu, jak veřejně uvedl, že na něj byl vyvíjen tlak ze strany ministryně spravedlnosti. To je přece zcela absurdní.

Já osobně jsem přesvědčen, že se premiér Babiš a další ministři mohli dopustit minimálně trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti ve smyslu § 221 trestního zákoníku. Myslím si, že řada tzv. odborníků se ve svých projevech mohla dopustit trestného činu šíření poplašné zprávy ve smyslu § 357 trestního zákoníku, i když úmysl zde může být sporný. Že se řada učitelů a ředitelů, kteří u dětí vynucují nošení roušek či respirátorů, mohla dopustit trestného činu přisvojení si pravomoci úřadu podle § 328 trestního zákoníku. To už ani nemluvím o panu ministru Hamáčkovi a jeho tzv. výběrových řízeních na LEPU testy a podobně. Ale co s tím? V tomto směru bych se opravdu přimlouval za to, aby média začala plnit svou roli tzv. hlídacího psa demokracie. Pojďme s tím tedy zkusit společně něco udělat.

Mohou těm, kdo se cítí poškození některými z vyhlášených opatření Ministerstva zdravotnictví, pomoci v případných soudních přích zmíněné verdikty Nejvyššího správního soudu, nebo pro výsledky samotných sporů jsou irelevantní?

Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o nezákonnosti mimořádných opatření mají zcela zásadní dopady na poškozené. Zatímco pandemický zákon, opět v důsledku iniciativy Pirátské strany, neumožňuje osobám poškozeným mimořádnými opatřeními uplatnit u soudu nárok na náhradu ušlého zisku, zákon o odpovědnosti státu č. 82/1998 Sb. jim to umožňuje. Pokud komukoliv vznikla škoda v důsledku opatření, jehož nezákonnost konstatoval soud, pak má právo žádat po státu náhradu celé škody včetně ušlého zisku. A já se zde trochu vrátím k vaší předchozí otázce – pokud stát bude povinen takovou škodu zaplatit, pak to jen podpoří můj názor o tom, že konkrétní vrcholní činitelé naší vlády mohli spáchat některé z mnou zmíněných trestných činů. A pak je možné, aby po nich osobně stát chtěl náhradu vzniklé škody.

Vypadá to, že nejen Česko, ale i další země plánují nastolit systém, který různé aktivity – cestování a s ním spojené covid pasy, návštěvy kulturních či sportovních akcí, restaurací – podmíní prokázáním se o očkování, o prodělání nemoci covid-19 nebo čerstvým PCR nebo antigenním testem s negativním výsledkem. Je tenhle postup z právního hlediska dlouhodobě obhajitelný?

Právo není exaktní přírodní věda, takže nemá experimentálně prokazatelné správné či špatné odpovědi. Z hlediska pozitivního práva, tedy práva psaného, existuje velice reálné nebezpečí, že si ho státní moc nastaví tak, aby si takový postup obhájila. A pokud dovolíme současné nebo budoucí mocenské reprezentaci, aby změnila psané právo tímto směrem, pak už s tím moc neuděláme. Zejména pokud jsme jako občané rezignovali na aktivní ochranu hodnot zakotvených v Listině základních práv a svobod. A to se nebavíme o teorii. Reálně hrozí zcela protidemokratická novela zákona o ochraně veřejného zdraví, ministr Vojtěch otevřeně vyhrožuje zpřísněním pandemického zákona.

Z hlediska tzv. přirozeného práva to pochopitelně obhajitelné není. Za poslední rok se nejen vládě, ale nám jako společnosti podařilo popřít snad vše dobré, co jsme tu desetiletí budovali – ochranu soukromí, ochranu slabších, důraz na osobní odpovědnost. Těch absurdit je tolik, že nevím, které z nich vybrat, ale budiž: pokud by u nás došlo k jaderné katastrofě v podobě výbuchu jaderné elektrárny, vláda by musela na základě ústavního zákona o bezpečnosti České republiky svým usnesením vyhlásit nouzový stav, pokud by přišlo zemětřesení, vláda by musela na základě stejného ústavního zákona vyhlásit nouzový stav. To samé v případě povodní, požárů a podobně. Ale – v případě epidemie jsme v situaci, kdy nikdo nic nevyhlašuje, nikdo nic neodůvodňuje, kdy vláda prostřednictvím Ministerstva zdravotnictví dlouhodobě porušuje naše práva bez jakékoliv možnosti přezkumu, aniž vůbec musí vysvětlit, kdy stav epidemie začíná a kdy končí. Nebo jinak – dokáže mi někdo vysvětlit, jak je možné, že v letadle může moje malé dítě sedět vedle dítěte, které nebylo očkováno proti záškrtu, dávivému kašli nebo spalničkám, dokonce ani proti chřipce. Ale musí mít „dobrovolné“ očkování proti covidu, dokonce na základě jen podmíněně registrované vakcíny.

Jaké rozuzlení v tomto směru očekáváte?

Nevím, kde to skončí. Pevně věřím, že tlak vlády na očkování dětí konečně probudí i ty lidi, kteří si myslí, že jednají ohleduplně a že ochrana veřejného zdraví má přednost před osobními svobodami. Pevně věřím, že si dospělí lidé uvědomí, že nepotřebují stát na to, aby jim určoval, jak mají vychovávat své děti. Věřím tomu, že většina z nás je zodpovědná. Přiznám se ale, že jsem se nikdy nebál o budoucnost svých dětí tak jako nyní. Protože o ní přestávám rozhodovat já jako rodič. A to je pro mě naprosto nepřijatelný pocit.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

reklama

autor: Jiří Hroník

reklama


Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

V pětikoalici si ty problémy vůbec neuvědomují. Green Deal. Dukovany bez Rusů? To ještě může hodně mrzet, varuje Švihlíková

13:51 V pětikoalici si ty problémy vůbec neuvědomují. Green Deal. Dukovany bez Rusů? To ještě může hodně mrzet, varuje Švihlíková

„Z dlouhodobého hlediska očekávám škrty ve výdajích,“ říká ekonomka Ilona Švihlíková. Pokud nová vlá…