Podle předběžných odhadů stoupla česká ekonomika v loňském posledním čtvrtletí mezičtvrtletně o 0,3 procenta, meziročně pak poklesla o rovných pět procent. Za celý rok to zatím vychází na pokles o 5,6 procenta. Jakou optikou na ta předběžná čísla pohlížíte, když jedni mluví o rekordním propadu, zatímco druzí o nečekaně dobrém výsledku s poukazem na to, že například Svaz průmyslu a dopravy ČR se ještě ve druhé polovině října 2020 obával, že ekonomika poklesne až o dvanáct procent?

Je to největší propad za dobu, co se pro Českou republiku statistika sleduje. Z toho plyne, že to prostě nelze vnímat jako dobré číslo. A utěšovat se tím, že jsme se báli, že by to mohlo být ještě horší, je lhaním si do kapsy. Tím spíš, když si uvědomíme, že zatímco propad v krizových letech 2008–2009 byl objektivním, prostě nešlo se mu vyhnout, tentokrát jsme si ho přivodili sami uzavírkami ekonomiky, pro které já dodnes nenacházím objektivní důvod.

Moc dobrou vizitkou není ani to, že ze všech složek hrubého domácího produktu padaly vlastně úplně všechny s výjimkou jediné, totiž s výjimkou vládních výdajů. Jenomže to je značně kontroverzní položka. Vládní výdaje jsou vlastně jakýmsi „úvěrem“ – půjčujeme si dnes růst na úkor budoucnosti. Takže žádná velká hitparáda.