V Čechách se v poslední době neustále mluví o rozdělené české společnosti. Kdo ji podle vás nejvíce rozděluje?
Rozdělení společnosti není nic nového. Společnost byla nějak rozdělena vždy: na chudé a bohaté, věřící a nevěřící, líné a pracovité, lidi žijící odlišným způsobem života atd. V demokratické společnosti se lidé také dělili podle politického smýšlení, podle výsledků voleb. V poslední době jsme však svědky trochu jiného vývoje: bez ohledu na počet existujících a kandidujících politických stran, bez ohledu na politické zaměření třeba prezidentských kandidátů, se po každých volbách společnost rozdělí na dvě téměř stejné „poloviny“ a vítěz musí brát v úvahu, že má na své straně jen něco málo přes padesát procent voličů. Resp. že podstatné část společnosti si přeje něco jiného. Příležitost k velkým společenským činům, k zásadním změnám společnosti parlamentní, demokratickou cestou je za stávající situace prakticky vyloučena. Tuto situaci mohou změnit jen zásadní proměny v chování občanů, v podstatném sjednocení společnosti za jediným cílem, jednou myšlenkou. K tomu je zatím daleko.
Co však je zcela novým politickým fenoménem ve společnosti a co je podle mého názoru hlavním důvodem aktuálního rozdělení společnosti je něco, co dnes můžeme vidět prakticky denně nejen u nás, ale i např. v USA, a sice, že část společnosti, která byla „poražena“ v demokratický volbách, se nehodlá smířit s touto „porážkou“, nehodlá respektovat výsledek demokratických voleb a hodlá tento výsledek „změnit“ jinými, mimoparlamentními, a tedy nikoliv demokratickými prostředky. Děje-li se tak v USA, kde k politické kultuře vždy patřil respekt k výsledku prezidentských voleb a kde vždy došlo k viditelnému sjednocení národa za zvoleným prezidentem je situace opravu vážná.
Tak je tomu ale i u nás. Skutečným důvodem rozdělení společnosti je, že velmi podstatná část občanů, navíc žel často ztotožněná s kulturními a duchovnímu elitami společnosti, se nesmířila s výsledkem posledních prezidentských voleb a zřetelně dává najevo, že je nehodlá respektovat. To se pak promítá do úvah třeba ekonomických (zavlékání na východ, podřizování Číně), etických (slovník prezidenta) nebo personálních (pracovníci Kanceláře, ČNB) apod. A přidáme-li k tomu stav, kdy společnost musí řešit zcela nové, dosud neřešené a netušené problémy (migrace), na které dosavadní zákonné prostředky nepostačují, nelze se stavu společnosti příliš divit. A přihlédneme-li k tomu, že čas na pokojné, demokratické řešení problémů se nám evidentně krátí a že i v tak demokratickém státě, jakým je Německo, rozhodl nedávno nezávislý soud, že zapálení synagogy je legitimním politickým protestem, pak se máme v budoucnu na co těšit.
Mnozí z rozdělení společnosti viní prezidenta Zemana. Mají pravdu?
To souvisí s problémem, o kterém jsem mluvil v předešlé otázce. Ani naši demokratičtí prezidenti Masaryk a Beneš nebyli bezvýhradně milováni celým národem, ale tehdejší vztah celé společnosti k hlavě státu byl zcela jiný, než je tomu dnes. Způsob, kterým je dnes zcela běžně referováno o krocích prezidenta si za první republiky dovolila jen extrémní levicová nebo pravicová špinavá pěna společnosti… Prezident by jistě mohl mnohé činit jinak, ale potom by to již nebyl Miloš Zeman.

Tento článek je uzamčen
Článek mohou odemknout uživatelé s odpovídajícím placeným předplatným, nebo přihlášení uživatelé za Prémiové body PLPřidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: David Hora