V Čechách se v poslední době neustále mluví o rozdělené české společnosti. Kdo ji podle vás nejvíce rozděluje?

Rozdělení společnosti není nic nového. Společnost byla nějak rozdělena vždy: na chudé a bohaté, věřící a nevěřící, líné a pracovité, lidi žijící odlišným způsobem života atd. V demokratické společnosti se lidé také dělili podle politického smýšlení, podle výsledků voleb. V poslední době jsme však svědky trochu jiného vývoje: bez ohledu na počet existujících a kandidujících politických stran, bez ohledu na politické zaměření třeba prezidentských kandidátů, se po každých volbách společnost rozdělí na dvě téměř stejné „poloviny“ a vítěz musí brát v úvahu, že má na své straně jen něco málo přes padesát procent voličů. Resp. že podstatné část společnosti si přeje něco jiného. Příležitost k velkým společenským činům, k zásadním změnám společnosti parlamentní, demokratickou cestou je za stávající situace prakticky vyloučena. Tuto situaci mohou změnit jen zásadní proměny v chování občanů, v podstatném sjednocení společnosti za jediným cílem, jednou myšlenkou. K tomu je zatím daleko.
Co však je zcela novým politickým fenoménem ve společnosti a co je podle mého názoru hlavním důvodem aktuálního rozdělení společnosti je něco, co dnes můžeme vidět prakticky denně nejen u nás, ale i např. v USA, a sice, že část společnosti, která byla „poražena“ v demokratický volbách, se nehodlá smířit s touto „porážkou“, nehodlá respektovat výsledek demokratických voleb a hodlá tento výsledek „změnit“ jinými, mimoparlamentními, a tedy nikoliv demokratickými prostředky. Děje-li se tak v USA, kde k politické kultuře vždy patřil respekt k výsledku prezidentských voleb a kde vždy došlo k viditelnému sjednocení národa za zvoleným prezidentem je situace opravu vážná.
Tak je tomu ale i u nás. Skutečným důvodem rozdělení společnosti je, že velmi podstatná část občanů, navíc žel často ztotožněná s kulturními a duchovnímu elitami společnosti, se nesmířila s výsledkem posledních prezidentských voleb a zřetelně dává najevo, že je nehodlá respektovat. To se pak promítá do úvah třeba ekonomických (zavlékání na východ, podřizování Číně), etických (slovník prezidenta) nebo personálních (pracovníci Kanceláře, ČNB) apod. A přidáme-li k tomu stav, kdy společnost musí řešit zcela nové, dosud neřešené a netušené problémy (migrace), na které dosavadní zákonné prostředky nepostačují, nelze se stavu společnosti příliš divit. A přihlédneme-li k tomu, že čas na pokojné, demokratické řešení problémů se nám evidentně krátí a že i v tak demokratickém státě, jakým je Německo, rozhodl nedávno nezávislý soud, že zapálení synagogy je legitimním politickým protestem, pak se máme v budoucnu na co těšit.

Mnozí z rozdělení společnosti viní prezidenta Zemana. Mají pravdu?

To souvisí s problémem, o kterém jsem mluvil v předešlé otázce. Ani naši demokratičtí prezidenti Masaryk a Beneš nebyli bezvýhradně milováni celým národem, ale tehdejší vztah celé společnosti k hlavě státu byl zcela jiný, než je tomu dnes. Způsob, kterým je dnes zcela běžně referováno o krocích prezidenta si za první republiky dovolila jen extrémní levicová nebo pravicová špinavá pěna společnosti… Prezident by jistě mohl mnohé činit jinak, ale potom by to již nebyl Miloš Zeman.