Lidovec Daniel Herman jako první český ministr vystoupil v neděli na sudetoněmeckém sjezdu v Norimberku. Svůj projev v němčině začal slovy „milí krajané“ a během řeči též vyjádřil lítost nad násilnostmi na sudetských Němcích ze strany Čechů během odsunu. Komunisté Hermana vyzvali k rezignaci, řada dalších politiků ho ostře kritizuje. Jak na to nahlížet, bylo to správné gesto? Nebo je vůbec potřebné 71 let po válce se k těmto věcem vracet a omlouvat se? A máme se vůbec my za co omlouvat?

Bylo to nutné. Omlouvat by se Češi měli stejně, jako se již vícekráte jim omluvili sudetští Němci. První a v podstatě i poslední se z české strany omluvil za zvěrstva na sudetských Němcích generál Lev Prchala v 50. letech, pak už jen polovičatě Václav Havel, protože svou omluvu později, aby znovu dosáhl na křeslo prezidenta, desavuoval. Je nezbytné poválečné násilnosti na československých Němcích neoznačovat za pouhé výstřelky (exces = výstřelek), protože to nebyly ojedinělé události, jak se snaží veřejnosti namluvit čeští historici a politici, nýbrž systematický záměr českého státu decimovat Sudetoněmce. Obyvatelstvo českých zemí bylo na nadcházející mstu již předtím připravováno v československém vysílání BBC. Pár příkladů. 3. 2. 1944 prohlašujel Beneš v londýnském vysílání do Československa a v projevu ke Státní radě, že Čechy a Morava se na konci války stanou jevištěm „mohutného povstání“, které „musí znamenati u nás velikou lidovou odplatu a pro Němce a fašistické násilníky konec opravdu krvavý a nelítostný“. Z BBC 3. 11. 1944 vyzývá ministr národní obrany generál Sergěj Ingr: „Až přijde náš den, tak celým národem zazní bojový pokřik husitů: bijte je, zabíjejte, nenechte nikoho naživu! Každý musí sáhnouti po vhodné zbrani, aby zasáhl Němce. A když nebude po ruce střelná zbraň, pak jakákoliv, která bodne nebo zasáhne.“ Ony výzvy československé exilové vlády k zabíjení směřovaly de facto proti ženám, dětem a starým lidem – muži byli na frontě nebo v zajetí. Ministr spravedlnosti československé londýnské vlády Jaroslav Stránský dne 28. 11. 1944 tvrdil, že „sudetoněmecké obyvatelstvo bude drasticky redukováno i bez oficiálního transferu“. Předpokládal, že v zemi bude panovat hlad, že Češi budou mít přednostní přístup k potravinám a očekával velmi vysokou úmrtnost v Sudetech. Jeho slova prozrazují, že se pro německé obyvatelstvo již tehdy chystaly příděly a koncentrační tábory. Byla to dobře promyšlená metoda, protože se nedalo čekat, že v zemi bude po válce nedostatek potravin; Wehrmacht zřídil v protektorátu velké zásoby potravin a stav dobytka byl vyšší než v roce 1938. Po válce dostávalo Československo potravinovou pomoc od UNRRA, a to pro 14 300 000 obyvatel, tedy přijímalo pomoc i pro československé Němce.

Ministr Herman hovořil také o tom, že identitu Čech, Moravy a Slezska po staletí utvářeli kromě Čechů také Němci, Židé, Romové a Poláci a tragické události tyto svazky narušily nebo definitivně zničily. Do jaké míry z historického hlediska platí tvrzení, že jsme společně s uvedenými národnostmi tvořili společně českou identitu?

Zcela. Jenže, to česká historiografie zapírá. Jednou jedinkrát se k tomu, zřejmě v záchvatu upřímnosti, vyjádřil i režimní historik Jan Křen: „Velké a klíčové problémy českých dějin, středověké tržní hospodářství a města, novověká industrializace, nemluvě o sféře kulturní a duchovní, jsou bez nich (Němců českých zemí a židů) nepochopitelné a zkreslené… To všechno není jen pouhá odborně historická chyba, ale i závada mravní a kulturní, jestliže nám, dnešním Čechům, připadlo cełé historické dědictví těch, kteří už mezi námi nejsou – téměř každý kraj a průmysl i celý náš duchovní život nese jejich stopu a kdekterý Čech má mezi svými předky Němce či žida… Nevšímavost k Němcům a židům, která je pro (českou) oficiózní historickou produkci charakteristická, je také nacionalismem a antisemitismem svého druhu. Největší část našich dějin není přece jen nacionálně česká, ale je – aby se užilo pojmu v běžné češtině ne běžného – bohemistická, Němci a židé jsou její integrální částí.“

Ve stejný den, kdy Daniel Herman vystoupil na Sudetoněmeckých dnech, se v Terezíně konala tradiční tryzna za oběti nacismu. Předseda Senátu Milan Štěch ve svém terezínském projevu (oproti Hermanovi v Německu) zdůraznil, že zločiny během odsunu byly dílem konkrétních jednotlivců, zatímco nacistické zločiny za okupace byly součástí oficiální a promyšlené německé politiky. Přesto byl Štěch zkritizován za protiněmeckou řeč. Nejde ale o jasná historická fakta? Jak bychom všechny popsané události měli spravedlivě hodnotit?

Pan Štěch opakuje oblíbenou českou nepravdu. Vyhánění československých Němců v roce 1945 počínajíc 9. květnem 1945 nebylo až na naprosté výjimky neorganizované, nebyl to „divoký odsun“, který způsobilo vzedmutí hněvu českého lidu, tedy konkrétních jednotlivců, jak se nám snaží namluvit historici a politici, protože přes 90 % vyhnaných Sudetoněmců bylo v roce 1945 vysídleno jednotkami československé armády. A jim i policii musel dát někdo rozkazy. I jinak to nemohla být živelná lidová akce, protože se sudetští Němci museli internovat, krmit a rozsáhle se musela organizovat a koordinovat železniční doprava (po silnicích bylo vyhnáno malé množství Němců a dráhy patřily státu). Čili vyhnání Němců z ČSR bylo taktéž „součástí oficiální a promyšlené politiky“. Jenže české! (Slováci by si bývali své karpatské Němce spíše raději ponechali.)