První papežova rada zní – žij a nechej žít. Co se vybaví vám, když ji slyšíte? 

Ta papežova rada má široký význam – jednak je to rada ekologická, a pak také rada morální. Nechejme žít přírodu, nechejme žít brouka, jak se zpívá v jedné písničce. Když jdu po cestě a vidím brouka, musím ho opravdu zašlápnout? Morální část se vztahuje k člověku a úctě k němu. Člověka mohu usmrtit nejen fyzicky, ale také pomluvou, ošklivým slovem, ponížením. Tím, že k němu nemám úctu. My se, bohužel, velmi umíme dívat na druhé spatra. I když je ten druhý třeba bezdomovec, pro mne má nesmrtelnou duši. A já se mu budu snažit pomoci. Proč se někdo stal bezdomovcem, to přece nemohu soudit. Jsou lidé, kteří přišli o rodinu a domov, ale jsou také lidé, pro které je to způsob života. K těm prvním musím mít úctu a soucit s jejich utrpením, u těch druhých budu vnímat jejich postoj k životu a nebudu se jim posmívat. Budu mít každého v úctě, protože je to – člověk. 

Pokud bychom opustili mikroúroveň mezilidských vztahů a promítli si tuto radu do mezinárodních vztahů…

Pak to souvisí zase s úctou. Těžko implantovat svůj názor. Nebylo by mi milé, kdyby sem přišel někdo ze Spojených států, aby mi organizoval život v Ostravě. Každý přece žijeme v jiném prostředí a své problémy si musíme řešit sami. A už vůbec nesmíme čekat, že přiletí nějaký deus ex machina a všechno za nás vyřeší. Vzpomínám si, jak jsem jednou jel na kole po jedné z ostravských čtvrtí. Jak už to kolem cest bývá, povalovalo se tam smetí. Přede mnou jela rodinka. A když jsem je při předjíždění míjel, slyším, jak pán říká: „Jen se podívejte na ten binec!“ Mě něco napadlo a řekl jsem mu: „No tak si vezměte koště a přijďte zametat. Vždyť je to i vaše prostředí!“ Onen pán se rozčílil: „To je věc starosty, ať se stará sám!“ Inu, přístup – já jsem z obliga. Vidíte, a jsme z makroúrovně zase na mikroúrovni. 

Ale je pochopitelné, že nemohu zůstat lhostejný k utrpení a musím pomoci. Rozhodně však ne tím, že někam vojensky vtrhnu a budu v cizí zemi implantovat svou kulturu a své návyky. Naše církev pořádá sbírku, jejíž výtěžek je posílán do skutečně chudých krajin. Jinou takovou sbírkou je Halíř Sv. Petra, která se posílá papeži. Je pak na jeho rozhodnutí, kde penězi pomůže.