Byl jste naprosto nepřehlédnutelnou osobností listopadové revoluce v roce 1989. Naplnila se vaše tehdejší očekávání?

Neměl jsem přílišná očekávání, protože jsme vešli do nové doby po roce 1989 jako nemocná společnost. Lidé většinou něco jiného říkali v soukromí a něco jiného na veřejnosti. Rodiče se stávali rukojmími svých dětí, lidé si zvykli nemít respekt vůči společnému, rozkrádalo se. Tyto nešvary nás provázejí do dnešní doby. Mnozí, kteří proplouvali v minulé době, odhodili stranické legitimace a vrhli se do ekonomiky. Nastala divoká privatizace bez jasných pravidel, čehož využili. Mnoho ze společného si vzali v neprospěch společnosti. Stále trvá slabé právní vědomí, protože nebyli potrestáni ti, kdo se dopustili prokazatelných prohřešků.

To všechno ovlivňuje život naší společnosti. Na druhé straně, a na tom trvám, je dnešní doba přes všechny bolesti lepší. Jsou otevřené hranice, lidé nejsou zavíráni za své názory. Neprovázejí nás takzvané kádrové materiály, rodiče nemusí být rukojmími dětí, je zde volný prostor pro vznik občanské společnosti a mohl bych jmenovat další a další. Jsem si vědom, že se rozevírají nůžky mezi bohatými a sociálně slabými. Stále chybí mezigenerační solidarita, které je zapotřebí pro dobré fungování společnosti. Je hodně bolestí, ale klady převažují. Nesdílím proto otrávenou náladu části naší společnosti.

Co jste myslel tím, že rodiče byli rukojmími svých dětí?

Pokud rodiče například vyslovili nějaký nesouhlasný názor s tehdejšími vládnoucími, tak byli postihování v práci a děti to potom měly zaznamenáno v kádrovém materiálu. Postihovány byly také děti věřících rodičů, kteří je ve víře vychovávali. Mohl bych jmenovat mnohem více případů. Samozřejmě, že ta nespravedlnost byla především v padesátých letech, ale přetrvala až do roku 1989. Např. děti tzv. kulaků či podnikatelů si nesly stigma po celý život. Za těch čtyřicet let se bohužel mnoho rodičů stáhlo do soukromí, aby děti mohly studovat a neměly potíže. Stali se velmi pasivními v občanském veřejném životě, což je samozřejmě lidsky pochopitelné.

Zmínil jste, že dnes jsou otevřené hranice a můžeme svobodně cestovat. Mnoho lidí ale na toto tvrzení řekne, že to je sice pěkné, ale oni stejně cestovat nemohou, protože na to nemají peníze.

To je pravda. Nicméně lidé si neuvědomují, že dnes jsou požadavky mnohem vyšší. Jde o přirozený vývoj v celé Evropě. Dobře si pamatuji, v jakých skromných podmínkách jsem vyrůstal. Uvědomuji si, že dnes považuji za normální to nebo ono. Jsem si ale vědom toho, že si dnes ne všichni lidé mohou vyskakovat. Na druhé straně mně vadí určitá pasivita. Lidé jsou zaměřeni na nejvyšší představitele, ale život se děje v obcích a městech, kde mohou ovlivňovat celou atmosféru. Pokud zvolí dobré zastupitelstvo, podpoří dobré počiny místních představitelů, budou se sdružovat do různých spolků, tak tím budou proměňovat atmosféru společnosti. Život se neodbývá jen v sociální rovině. Jsem si ale vědom, že někteří lidé musí hodně počítat.

Mnozí lidé by chtěli pracovat, ale nemohou sehnat práci.

Vím, že je v některých regionech vysoká nezaměstnanost a především složitá perspektiva pro část mladých lidí, kteří jsou absolventy vysokých škol a nemohou najít zaměstnání. Je také špatné, když třeba v padesáti letech někdo ztratí zaměstnání a těžko nachází nové. To je pravda. Sám jsem ale v minulé době zažil, že jsem musel pracovat manuálně, i když to bylo z jiných důvodů. Někdy se mi zdá, že když lidé přijdou o zaměstnání ve své kvalifikaci, chtějí okamžitě najít práci ve svém oboru. Občas je ale v nouzových případech třeba přijmout i něco, co mé kvalifikaci neodpovídá.

Přestože u nás průměrná nezaměstnanost nepřesahuje evropský průměr, je to samozřejmě velká bolest, když lidé chtějí pracovat a opravdu nenajdou příležitost, nebo musí do práce dojíždět daleko. Toho všeho jsem si vědom. Přesto je evidentní, že se životní úroveň celkově zvýšila. Za mého mládí byla výjimka, když měl někdo auto. Dnes ho má v podstatě každý a bereme to jako samozřejmost. Tím chci jen říct, že naše potřeby a spotřeba rostou. Nechci, abychom žili v bídě a už vůbec ne o hladu. Dnes ale pokládáme za zcela normální něco, co před dvaceti, třiceti lety nebylo vůbec běžné.

Přes všechny tyto vaše argumenty si nemyslíte, že se mělo po revoluci dělat něco jinak?

Od samého začátku jsem do politiky nezasahoval, protože jsem se vrátil ke kněžské službě. Vidím ale dva hlavní skluzy. Především nebyli potrestáni ti, kteří evidentně ublížili a byla u nich prokazatelná vina. Tím se oslabilo právní vědomí. Špatně fungovalo soudnictví, což bohužel přetrvává dodnes. Lidé nemají jistotu, že když někdo učiní něco prokazatelně špatného, bude za to také potrestán. To nemá nic společného se mstou. Právní vědomí je oslabeno, a to se táhne už od začátku devadesátých let.

Za druhé nebyl vytvořen právní rámec pro ekonomické změny. Překotná privatizace otevřela možnost mnohým, kteří toho využili na úkor ostatních. Výhodu měli ti, kdo měli vazby z minulého režimu. Většinou odhodili stranické legitimace a vrhli se do podnikání. Takzvaní ekonomičtí kapitáni byli často lidé, kteří byli nedůvěryhodní a zneužili své možnosti. Tím celá společnost přišla o veliké množství peněz. Tito lidé bohužel dodneška nebyli potrestáni. Vznikly různé podivuhodné a nečitelné společnosti. Velmi překotně a zbytečně krachla spousta podniků, což vytvořilo sociální otřes a dodnes nenastal klid.

Zároveň si myslím, že v nás stále není zabudována korektnost v jednání. Pokud někdo podá ruku a něco slíbí, tak ten slib má trvat. Všechno se musí zajišťovat papíry. Přestože je ale vše sepsáno, dohody se porušují. To jsem myslel tou nemocnou společností. Stále platí moje rodina, můj hrad, můj osobní zisk je nade všechno bez ohledu na druhé. To už je ale spíše záležitost jednání jednotlivců.

Neštve vás, že se do vrcholné politiky dostali bývalí spolupracovníci StB?

Do politiky neměli vstupovat majitelé sdělovacích prostředků a obrovských podniků, protože jde o střet zájmů. Pokud člověk podniká, nemůže mít zároveň významnou politickou funkci. Vzniká totiž nebezpečí, že toho zneužije. Nejde o mstu, ale do politiky by dále neměli vstupovat lidé, kteří se namočili s minulým režimem. Myslím, že pro očistu společnosti je třeba si znovu uvědomit a přiznat, že selhali. To neznamená, že takový člověk bude vyloučen a bičován. V politice by ale skutečně měli být důvěryhodní lidé. Pokud někdo selhal a třeba se závažným způsobem zapletl se Státní bezpečností, nemůže ve veřejné funkci požívat úplné důvěry. Nejsem pro nějaké čistky, msty, ale dosud je na naší politické scéně takový guláš.

Co říkáte na neustálé útoky proti církevním restitucím? Nemám na mysli pouze některé konkrétní politické strany, ale celou společnost obecně. Mohou být tyto reakce následkem minulé doby, kdy se v lidech vůči církvi a věřícím vychovávala nenávist?

Myslím, že je to důsledek čtyřicetileté masáže, kdy vznikl obraz církve jakožto středověké instituce, která byla chamtivá. Dnes touží být zase bohatá, konkurovat politikům, chce se chopit politické moci, chce být ekonomicky silná, aby mohla vstupovat do politického zápasu… Jednak jde o neznalost a také předsudky, které se velmi těžko překonávají. Z naší strany je třeba trpělivosti, abychom dokázali jednoduše vysvětlovat, oč se vlastně jedná.

Fotogalerie: - Stop církevním restitucím

Fotogalerie: - Dny lidí dobré vůle na Velehradě

V rámci Dnů lidí dobré vůle na Velehradě při koncertu i národní pouti pravidelně ve VIP zóně usedají čelní politici i podnikatelé. Letos byl vyzdvihován například majitel firmy Synot pan Valenta, patřící k největším distributorům loterijních zařízení, výherních automatů a videoloterijních terminálů, že daroval sto tisíc na charitativní účely. Někteří ze zúčastněných přitom vystupují proti církevním restitucím a mnozí nejsou vůbec věřící. Nevadí vám to?

Není možné stanovit, kdo tam má přístup. Na druhé straně jsem přesvědčený, že u části těchto VIP je to kalkul. Pro tyto lidi je televize veliké pokušení, protože jakmile se člověk neobjevuje v televizi, jako by nebyl. Osobně bych byl velmi opatrný, pokud jde o přijímání peněz, které jsou získány z neštěstí druhých lidí. Nebudu to ale komentovat, protože nejsem organizátorem a tedy nemám podíl na průběhu. Jak jsem řekl: Je třeba být velmi opatrný, i když člověk podniká dobrou věc, a prověřit si, od koho dostává sponzorské dary.

Líbil se Vám tento článek?

Nezávislost naší redakce můžete podpořit peněžitým darem v jakékoliv výši bankovním převodem na účet:

123 - 4175230287/0100

QR kód obsahuje údaje k platbě, výši částky si určete sami.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.