Byl jste naprosto nepřehlédnutelnou osobností listopadové revoluce v roce 1989. Naplnila se vaše tehdejší očekávání?

Neměl jsem přílišná očekávání, protože jsme vešli do nové doby po roce 1989 jako nemocná společnost. Lidé většinou něco jiného říkali v soukromí a něco jiného na veřejnosti. Rodiče se stávali rukojmími svých dětí, lidé si zvykli nemít respekt vůči společnému, rozkrádalo se. Tyto nešvary nás provázejí do dnešní doby. Mnozí, kteří proplouvali v minulé době, odhodili stranické legitimace a vrhli se do ekonomiky. Nastala divoká privatizace bez jasných pravidel, čehož využili. Mnoho ze společného si vzali v neprospěch společnosti. Stále trvá slabé právní vědomí, protože nebyli potrestáni ti, kdo se dopustili prokazatelných prohřešků.

To všechno ovlivňuje život naší společnosti. Na druhé straně, a na tom trvám, je dnešní doba přes všechny bolesti lepší. Jsou otevřené hranice, lidé nejsou zavíráni za své názory. Neprovázejí nás takzvané kádrové materiály, rodiče nemusí být rukojmími dětí, je zde volný prostor pro vznik občanské společnosti a mohl bych jmenovat další a další. Jsem si vědom, že se rozevírají nůžky mezi bohatými a sociálně slabými. Stále chybí mezigenerační solidarita, které je zapotřebí pro dobré fungování společnosti. Je hodně bolestí, ale klady převažují. Nesdílím proto otrávenou náladu části naší společnosti.