Bolševická revoluce v Rusku by bez financí z Wall Streetu neproběhla. Západní velkokapitál spolupracoval s Leninem na budování SSSR. Znalec USA předkládá utajovaná fakta

V těchto dnech si připomínáme sté výročí Velké říjnové socialistické revoluce. Objevují se různé články o zapojení finančních kruhů z Wall Street, amerických Židů, Rothschildů, mluví se též o napojení Lenina na Němce, Trockého na britské tajné služby… Jsou to jen konspirační teorie? Nebo je na tom něco pravdy? Pojďme trochu poodhalit, co se dělo po zástěrou…

Ta závěrečná poznámka se zástěrou se vám povedla... Ano, pokud jde o okolnosti vypuknutí bolševického teroru v Rusku, jsme, ostatně jako i v jiných otázkách moderní historie, soustavně a záměrně mystifikováni mylnými výklady. Okrajová poznámka na úvod – převraty či revoluce, a zvlášť pak takové, které zásadním způsobem mění chod lidských dějin, se bez důkladných konspirací provést nedají. Takže jaképak teorie, zde máme co do činění s konspirační praxí.

Můj výklad událostí spjatých s VŘSR asi mnoho lidí příliš nepotěší, ale opírám jej o prokazatelná fakta. Začnu od konce: Bolševická revoluce v Rusku by nikdy nemohla úspěšně proběhnout, kdyby se jí nedostalo mocné podpory ze zahraničí. Jistě nelze popřít, že v Rusku existovaly podmínky vhodné pro provedení převratu. Rolnické i dělnické nepokoje byly autentické, samy o sobě by ale carský režim svrhnout nedokázaly. Na pomoc nespokojeným Rusům tak musely přijít jiné kruhy než ty dělnicko-rolnické. S půdou a továrnami však měly také něco společného – vlastnily je. A „kupodivu“ sídlily na společné adrese: Wall Street, USA.

Můžete jmenovat někoho konkrétního?

Samozřejmě. Asi neznámější tváří je Jacob Schiff, jenž stál v čele newyorské investiční firmy Kuhn, Loeb and Company. Ten spolu s dalšími židovskými finančníky a jimi řízenými firmami (Wartburg, Guggenheim, J. P. Morgan) podporoval aktivity podvracející carský režim již od osudné rusko-japonské války v roce 1905. Důvod? Vinili ruské samoděržaví z programového antisemitismu a vyvolávání pogromů proti Židům. Proto vynaložili nemalé finanční prostředky na podporu marxistických aktivistů a skupin, v nichž spatřovali jedinou sílu schopnou carský režim zničit a nastolit režim nový, vycházející vstříc zájmům nadnárodního kapitálu.

Proto když byl v lednu 1916 Lev Bronstein (krycí jméno Trockij) vyobcován z Francie, vydal se do Spojených států. Přispíval do místního socialistického plátku Novy Mir a pronášel plamenné revoluční projevy na shromážděních spoluvěrců v Novém Yorku. Kdyby tu žil jen z toho, co si svým psaním a řečněním oficiálně vydělal, mohl by vyvolat revoluci maximálně leda tak v nějaké brooklynské hospodě.

Ale…

Ale Trockij nouzí netrpěl, žil si naopak nad poměry. Přebýval v rozlehlém bytě s telefonem a pračkou, a když bylo třeba, měl k dispozici limuzínu i se šoférem. Z archivních materiálů také víme, že když vyrazil přes Kanadu bolševizovat matičku Rus, dostal na cestu domů deset tisíc dolarů ve zlatě. Také by se mu obtížně cestovalo bez dokladů. Naštěstí měl vlivné přátele, takže pas mu nakonec obstaral samotný americký prezident Woodrow Wilson. A když mu k tomu přidali i vstupní povolení do Ruska a britské tranzitní vízum, nebylo proč se již déle v kapitalistické Americe zdržovat. Lenin se mezitím loučil se Švýcarskem, aby se za asistence německé rozvědky vydal zapečetěným vlakem přiložit to svoje polínko pod revoluční vatru.

Takže mezi bolševiky a vrstvou těch nejbohatších finančníků ve skutečnosti žádné nepřátelství nepanovalo?

Pokud jsem v úvodu rozhovoru řekl, že svým výkladem příliš mnoho lidí nepotěším, měl jsem na mysli především dvě skupiny lidí – komunisty a stoupence nadnárodního kapitalismu. Aniž si to mnozí z nich uvědomují, tvoří tyto dvě skupiny soudružsky spojené nádoby. Ostatně Marx s Engelsem viděli v tomto typu kapitalismu pokrokovou revoluční sílu, jež zničí starý řád a pomůže položit základy řádu nového. A tak se i stalo.

Porevoluční průmysl v Rusku nevybudovali Rusové, ale západní firmy. Bez jejich působení by sovětský režim dlouho nevydržel. Jen tak pro zajímavost – v průběhu první pětiletky (1928–1933) byly všechny průmyslové podniky vybudovány výlučně západním kapitálem.

V souvislosti s Vladimírem Iljičem bývá většinou zmiňována německá rozvědka, své plány s ním však měly také některé kruhy v USA. Ti za ním vyslaly syna přistěhovalců z carského Ruska, podnikatele Armanda Hammera. Přicestoval do Moskvy v roce 1921, aby s vůdcem revoluce našel způsob, jak umožnit nadnárodnímu kapitálu převzít kontrolu nad lukrativními sektory ruské energetiky a průmyslu. O tom, jak úzkou spolupráci s novou mocí v Rusku dokázal navázat, svědčí i to, že Lenin mu poskytl pracovnu hned vedle té své. Protože USA Sovětský svaz oficiálně neuznával (stalo se tak až v roce 1933, kdy se ve vzdáleném Německu začal hlásit o slovo další ničivý sociální experiment, podporovaný týmiž finančními kruhy jako v případě komunismu), sloužila tato pracovna jako neoficiální americká ambasáda. Hammera lze právem považovat za jednoho z architektů Nové ekonomické politiky (NEP), jejímž cílem nebylo jen obnovit hospodářský život po válce světové i občanské, ale i poskytnout koncese americkým investičním i průmyslovým firmám k podnikání. Jen během dvacátých let poskytly sovětské úřady těmto zahraničním podnikům více než 350 koncesí!

Když už je řeč o absenci ruského kapitálu při budování sovětského režimu, je vhodné poznamenat, že bolševická revoluce nebyla ruská ani po stránce etnické. Nejde jen o již zmíněného Trockého, ale i Sverdlova (po matce Solomon), Zinověva (Apfelbaum), Radka (Sobelsohn), Litvinova (Wallach) či Kameněva (Rosenfeld). Také vám ta původní jména neznějí příliš slovansky? Kdo se chce podrobněji seznámit s dějinami komplikovaných vztahů mezi Rusy a Židy, udělá nejlépe, když si přečte dvoudílnou knihu Alexandra Solženicyna Dvě stě let pospolu. Nakonec ani Stalin nebyl Rus, ale Gruzínec a takový Džeržinskyj, zakladatel snad nejbrutálnější tajné policie v dějinách lidstva, byl Polák. Neříkám to proto, že bych chtěl vyvolávat předsudky vůči některým etnickým skupinám, ale proto, abychom si uvědomili, že mezi hlavní oběti bolševického teroru patří také ruský národ. Pak můžeme uznat oprávněnost jinak na první pohled smělého tvrzení, že bolševický převrat v Rusku byl první barevnou revolucí 20. století.

Hodně se dnes mluví o neomarxismu. Jak se dnešní západní neomarxismus lišil od praxe aplikovaného leninismu?

Opravdu se o něm hodně mluví? Možná to platí pro malé skupiny ostrakizovaných tradicionalistů, ale v mediálním a politickém mainstreamu o něm toho příliš neslyšíme. Nejspíš i proto, že v něm ideologicky dominuje. Podíváme-li se na první roky leninského bolševismu v Rusku, co vidíme? Frontální, systematický útok na pilíře řádu v lidské společnosti – náboženství, rodinu a stát. Neomarxisti míří s malými taktickými odchylkami do stejných terčů. Na místo Boha kult humanity, místo přirozené rodiny genderově dezorientovanou domácnost a místo jazykem, tradicemi i hranicemi vymezeného státu kosmopolitní, odnárodněný internacionalismus. Když se ptáme, kdo vlastně zvítězil ve studené válce Západu se Sovětským svazem, musíme hořce komentovat, že právě vámi zmíněný neomarxismus.

Co dědictví trockismu? Jsou dnešní neomarxisté do značné míry dědici trockismu? Nebo to jsou neokonzervativci?

Jsou to všechny děti téže matky. Mons. Jean-Joseph Gaume ji definoval takto: „Zeptáš-li se Revoluce, strhávaje její masku: ‚Kdo jsi?‘ Ona ti odvětí: ‚Nejsem tím, za co mne pokládají. Mnozí o mně mluví, ale jen málo mě zná. Nejsem ani karbonářstvím konspirujícím v přítmí, ani povstáním bouřícím v ulicích, ani změnou monarchie v republiku, ani nahrazením jednoho královského rodu jiným, ani dočasným zachvěním veřejného pořádku. Nejsem ani řevem jakobínů, ani běsněním la Montagne, ani bojem barikád, ani rabováním, ani žhářstvím, ani zemědělským zákonem, ani gilotinou, ani topením. Nejsem ani Maratem, ani Robespierrem, ani Babeufem, ani Mazzinim, ani Kossuthem. Tito lidé jsou mými syny, ale nejsou mnou. Tyto věci jsou mým dílem, ale nejsou mnou. Tito lidé a tyto věci jsou pomíjející, a já jsem trvalým stavem. Jsem nenávistí ke každému náboženskému a společenskému řádu, který člověk neustanovil a v němž není zároveň králem a Bohem; jsem vyhlášením práv člověka proti právům Božím; jsem filozofií vzpoury, politikou vzpoury, náboženstvím vzpoury; jsem ozbrojené nic; jsem založením náboženského a společenského pořádku na vůli člověka namísto vůle Boží; jedním slovem, jsem anarchií, jelikož jsem sesazením Boha z trůnu a dosazením člověka na jeho místo. Proto se zvu Revolucí, to jest převrácením, neboť vyvyšuji, co má být podle věčných zákonů nízko, a ponižuji, co má být vysoko.‘“

Co říkáte myšlence, že světu dnes vládnou tři ideologická „N“ – neoliberalismus, neokonzervatismus a neomarxismus, které se navzájem na různých úrovních doplňují a podporují? Neokonzervatismus, hlavně v zahraniční politice a otázce suverenity, neomarxismus zejména v oblasti kultury a morálky a neoliberalismus v oblasti ekonomiky…

S tím lze v zásadě souhlasit. Současně s tím je ale třeba říci, že jde o ideologie dominující v postkřesťanských společnostech. V jiných kulturách a civilizacích zase řádí jiní čerti. Nemáme to holt my, stoupenci svobody, zasazené do spravedlivého řádu ve společnosti, v dnešním světě ani trochu snadné.

A co byste řekl značně zjednodušené myšlence, že vlastně Stalin, a u nás například Husák v době normalizace, vlastně v praxi marxismus opustili, když Stalin zakázal potraty a snažil se jakž takž obnovit rodinu proti původní leninské a trockistické volné lásce, a prosazovali svou, byť pervertovanou verzi patriotismu, byli v praxi „pravicovější“ či „přirozenější“ než neomarxisté na Západě, kteří destruovali a destruují rodiny a národy jako přirozené entity? Nebyly v praxi komunistické režimy v Evropě spíše jakousi pervertovanou verzí jakéhosi národního socialismu (nikoli nacismu), který bránil některé přirozené hodnoty? Nebo nebyl Stalin určitou analogií Napoleona, který sice vycházel z francouzské revoluce, ale nejhorší jakobínské excesy odstranil? Byl použit i termín „Stalinův termidor“…

V podstatě si na ty otázky více méně správně odpovídáte sám, takže z mé strany mohu přidat jen již několik postřehů či doplnění. Předně je třeba v zájmu pravdy a spravedlnosti konstatovat, že i ony „vlastenecké“ formy komunismu přinesly světu mnoho zla. Jakkoli je pravda, že Stalin nepokračoval v podpoře uvolněné sexuální morálky a v roce 1936 potraty zakázal (sovětské Rusko bylo v roce 1920 vůbec první zemí na světě, která potraty legalizovala), neučinil tak proto, že by ctil lidský život a tradiční rodinu, nýbrž proto, že mu leninské sexuální libertinství ničilo říši, kterou chtěl mít populačně silnou a výkonnou. Pro válečné potřeby také slevil z původní genocidní politiky vůči pravoslavným křesťanům (katolíky vraždil vesele dál), nemilosrdné státní zásahy do církevního života však samozřejmě existovaly i nadále. Takže i když máte pravdu, že z jistého hlediska byla Stalinova verze komunismu méně destruktivní, před jeho společenskou rehabilitací bych důrazně varoval. Tak jako v případě vámi zmíněného Napoleona – konzervativnější hábit nic nemění na tom, že pod ním stále plápolá oheň revoluce.

Jak se díváte na ambivalentní vztah Putina k sovětské historii? Není to také tak, že i Češi do své vojenské tradice zahrnuli husitskou symboliku a podobně i Francouzi včetně de Gaulla inkorporovali do své tradice revoluční Marseillaisu a vlajku s trikolórou? Že i konzervativní Francouzi například používají vlajku s trikolórou a lotrinským křížem uprostřed či s Nejsvětějším srdcem Ježíšovým? Není to i tak, že Putin ze stalinské minulosti a tradice si bere patriotické prvky oslavy porážky nacistů a Němců (kdy se mimochodem zase Stalin vrátil k předbolševickým ruským patriotickým symbolům)… Jako výsledek pak vidíme prapor ruské armády s rudými hvězdami po stranách a carskou orlicí uprostřed…

Prezident Putin je velký státník, o tom snad není sporu. Po éře gorbačovsko-jelcinovského rozvratu se mu za použití i protikladných tradic podařilo pozvednout ruské národní sebevědomí a zachránit Rusko před rozpadem na malé geografické celky a převodem nerostného i jiného bohatství do cizích rukou. Za účelem posílení národní a státní jednoty tak v Rusku vzniká zvláštní směsice pravoslaví a sovětismu, jakási forma civilního náboženství, jakým je například v USA podobně problematický amerikanismus.

Z geopolitického hlediska nám tato situace vyhovuje, protože euroatlantická hegemonie ve světě dnes znamená i ideologickou nadvládu výše zmíněného neomarxismu. Ale jinak platí totéž, co v případě Stalina. Jakkoli jde o dvě velice rozdílné osobnosti, není důvod si Putina, navzdory jeho nesporným kvalitám, idealizovat.

Jaké poselství pro dnešek máme z Fatimy? A co takové teorie, že pádem komunismu a osudem Jana Pavla II. už bylo fatimské proroctví naplněno? Pokud se nemýlím, tak podle třetího proroctví má být papež zastřelen a má zemřít – Jan Pavel II. atentát přežil…

Právě sedím na letišti Šeremeťjevo v Moskvě, kde jsem přednášel na historicky první mezinárodní konferenci, jež se na téma fatimského poselství v Rusku konala. Nevím, do jaké míry je čtenář ParlamentníchListů.cz obeznámen s obsahem tohoto mariánského zjevení a rolí Ruska v něm, ale skoro si myslím, že by bylo třeba tomuto tématu vymezit samostatný rozhovor.

Abych alespoň odpověděl na vámi položený dotaz – tajemství, jež bylo Pannou Marií třem fatimským pasáčkům sděleno a jež sestra Lucie následně předala církevním autoritám, vede k závěru, že některé události, které jsou v něm obsažené, se teprve odehrají. Příslib obrácení Ruska poté, co bude zasvěceno Neposkvrněnému srdci Panny Marie, se nemůže bezezbytku vztahovat k takzvanému pádu komunismu, ať už si o něm myslíme cokoli. Navzdory oficiální linii Svatého stolce je totiž faktem, že Rusko při žádném ze zásvětných aktů nebylo výslovně zmíněno. Zdravý rozum přitom říká, že chci-li cokoli světit, musí být předmět zasvěcení explicitně zmíněn. Zasvětit svět je jistě dobré a pro svět přínosné, ale k obrácení Ruska to nestačí. Je samozřejmě důležité zdůraznit, na což v dnešní relativizujícím ekumenismem zamořené době mnozí zapomínají, že obrácením mohla Panna Maria myslet toliko přijetí katolické víry, nikoli ztrátu vedoucí úlohy KSSS. V České republice dnes také nestavíme pomníky Gottwaldovi, ale může si snad někdo rozumný myslet, že se český národ v náboženském smyslu po roce 1989 obrátil?

Třetí část fatimského proroctví, které zmiňujete, nebylo zveřejněno celé. Pro toto tvrzení existuje řada důkazů, ale ty si nechme na jindy. V té části, jež zveřejněna byla, „biskup v bílém“, tedy s největší pravděpodobností papež, skutečně umírá. Jakkoli se Jan Pavel II. nejspíš sám považoval za onoho biskupa, zraněním způsobených atentátem na svatopetrském náměstí v roce 1981 nepodlehl. I tato část fatimského tajemství tedy ještě čeká na svoje naplnění.

Jak spolu souvisí letošní „sedmnáctková výročí“ 1517, 1717, 1917?

Poselství z Fatimy hovoří o takzvaných omylech Ruska. Z kontextu zjevení je zřejmé, že je tím myšlen komunismus. Ale také je třeba porozumět tomu, že tento specifický „omyl Ruska“ je ve skutečnosti „omylem Západu“. Zakladatelé socialistického a komunistického učení, s výjimkou Lenina, nemají s Ruskem vůbec nic společného. Obě ideologie navíc vzešly z předchozích revolucí, jež v západní Evropě proběhly dávno předtím, než padl osudný výstřel z Aurory. Rok 1517 je rokem Lutherovy vzpoury proti autoritě církve. Touto revoltou by Martin Luther zase až tak výjimečný nebyl, ve spojení s jeho pojetím vztahu rozumu a víry však rozpoutal zničující revoluci náboženského subjektivismu a procesy, které vedly k nastolení režimu státního absolutismu a principiálního povýšení trůnu nad oltář. Ty pak položily základy k nastolení naturalismu (v roce 1717 je v Londýně založena první svobodozednářská lóže), jehož hořkým plodem je i protikřesťanský fanatismus a militantní sekularismus Francouzské revoluce. Bez těchto předchozích novověkých herezí a s nimi spjatých revolucí by podle mého soudu socialismus s komunismem jen stěží spatřily světlo světa.