Papež „od Konga“? Se znalcem Afriky o tamních kardinálech i věřících

Když jsme domlouvali tento rozhovor, použil jste pro něj s nadsázkou pracovní název „Kongo se vlévá do Tibery“...

Je to parafráze titulu známé knihy amerického duchovního Patera Ralpha Wiltgena, SVD, „Rýn se vlévá do Tibery“, která pojednává o tom, jak němečtí a další západoevropští liberální delegáti II. vatikánského koncilu ovlivnili jeho průběh ve smyslu prudkého odklonu od katolických tradic k modernismu. Autorem této parafráze je australský katolický komentátor Scott Smith, který jím v lednu 2024 popsal rostoucí vliv africké části římskokatolické církve na její chod.

Jen ať máme od začátku jasno: O jakém počtu věřících se v reáliích Afriky vůbec bavíme?

Nedávno jsem na Facebook napsal několik statistických čísel, abychom si pozici africké části římskokatolické církve a sílu jejího hlasu uměli správně kvantifikovat, a to i v porovnání k dalším kontinentům a zemím. To nám pomůže pochopit proporce, ale i trendy.

Měřeno počtem 135 kardinálů – volitelů, kteří mohou 7. května 2025 vybírat nového papeže, a v porovnání s počtem římských katolíků na jejich kontinentu je ve sboru kardinálů stále nejsilněji zastoupená Evropa s 53 kardinály (tedy 40 %), ovšem s pouhými 20 % z celkového počtu katolíků a jejich stále klesající tendencí. Z Asie potom pochází 23 kardinálů, tedy 17 %, a to k celkovému počtu 11 % katolíků, avšak se stoupajícím trendem. Ze Severní Ameriky je potom 20 kardinálů, tedy téměř 15 % z počtu na celkových 20 % katolíků se stagnujícím trendem. Afrika má dnes 18 kardinálů, tedy 13 % na 20 % katolíků, avšak s prudce se zvyšující proporcí. Z Jižní Ameriky je potom 17 kardinálů, tedy necelých 13 % na 27 % katolíků a mírně se zvyšující trend. Na Oceánii potom připadají čtyři kardinálové, tedy tři procenta a pouhé procento z celkového počtu katolíků.

V historickém porovnání s papežskou konkláve v roce 2013, která zvolila papeže Františka, bylo tehdy ze 115 kardinálů 52 % z Evropy, přes 17 % ze Severní Ameriky, 11 % z Jižní Ameriky, 9,5 % z Afriky, 8,5 % z Asie a procento z Oceánie. Ovšem papežská konkláve, tedy 79 kardinálů, kteří roku 1963 zvolili papeže Pavla VI., měla celých 54 členů z Evropy, z čehož bylo 29 Italů.

Afrika je nejrychleji rostoucím kontinentem co do proporce katolíků ve světě, kdy v jejich absolutním počtu v posledních letech dohnala Evropu i Severní Ameriku. Pro představu v roce 1910 byl v Africe milion katolíků, letos jich je 265 milionů. V tomto smyslu se její kardinálové a preláti tedy stávají stále početnějšími a vlivnějšími i s ohledem na chod římskokatolické církve a Vatikánu obecně.

Anketa

Obáváte se násilností během letošní volební kampaně?

Obávám se

84%

Neobávám se

11%

Nevím / Je mi to jedno

hlasovalo: 6573 lidí

Při bilancování působení papeže Františka řekl arcibiskup Graubner, že svým pohledem z argentinského slumu nastavil zrcadlo pyšné Evropě. Pokud by byl zvolen papež z Afriky, asi se dá očekávat něco podobného. Co by toto „africké zrcadlo“ ukázalo neboli v čem se nejpodstatněji liší chápání křesťanství v Evropě a Africe?

Papež František byl velmi specifickou osobností se zřetelnou touhou stavět se do role „papeže chudých“. To však už dávno neodpovídá realitě dnešního světa, v kterém vládnou nadnárodní korporace a výrazně se zvyšuje podíl neatlantických zemí nebo spíše zemí tzv. globálního jihu, na chod ekonomiky a na přerozdělování hrubého domácího produktu. Největší vliv se potom přesunuje do zemí s drtivou většinou nekřesťanské populace (Indie, Čína, arabské monarchie). To tedy odráželo i jednu z priorit Vatikánu a jeho státního sekretáře kardinála Parolina o komunikaci tímto směrem. A to bude jistě i úkol nového papeže v nadcházejícím období. Afričtí kardinálové jsou v tomto směru velmi pragmatičtí a dobře chápou tuto dynamiku. Je jisté, že i pro africké papežství by byla podstatná sociální témata a pomoc lidem v nouzi, a to nikoli pouze ve smyslu chudoby, ale též i dalších civilizačních jevů, které negativně ovlivňují společenský život kontinentu či jeho tradiční hodnoty. Pokračující industrializace a význam Afriky z hlediska těžby surovin budou v této věci potom hrát rozhodně významnou roli.

Jaké je ještě africké katolické křesťanství? Je především charismatické. Afričtí preláti jsou především lidé z masa a kostí, energičtí, empatičtí a vůdčí osobnosti. Média a část odborné veřejnosti se snaží líčit je jako klimatické aktivisty. Tato představa není úplně přesná. Nelítostné drancování afrického přírodního bohatství vede k obrovským environmentálním zátěžím a škodám včetně ohrožení života a zdraví celých komunit. V tomto smyslu bojují afričtí církevní otcové za přísnější dodržování předpisů a zodpovědné využívání zdrojů. To, že ve své argumentaci občas sklouznou ke klimatickému alarmismu, by nás zase nemělo tolik znepokojovat. Teprve teď se ukazuje, kolik vzdělaných a moudrých lidí uvěřilo a bylo podvedeno nesmysly zlatých telat typu Grety Thunbergové, částí průmyslu motivovaných politických proklamací jako „Evropská zelená dohoda“ nebo dokumentů jako Kjótský protokol. Spoléhání se na objektivitu medializovaných informací je v Africe stále široce rozšířené, ale i tady už jsou lidé schopni kriticky tyto zprávy analyzovat.

Mezi jednoho z favoritů volby je počítán kardinál Robert Sarah z Guineje, z evropského pohledu vnímaný jako „konzervativec“. Má ale smysl na africké hodnostáře toto evropské dělení vůbec aplikovat? Na příběhu kardinála Saraha bychom si to mohli vysvětlit.

Kardinál Sarah je velkou osobností současného katolického světa, jedním z těch, kteří se rozhodně stavějí proti dalšímu uvolňování či překrucování víry a pravidel, jen aby se vyhovělo okolnímu, často nekatolickému či nekřesťanskému světu. V útlém věku konvertoval od animismu ke křesťanství a v tehdy ještě koloniální Francouzské Guineji vstoupil do semináře.

Prožil si období politické nestability a zvratů v západní Africe včetně své perzekuce levicovým režimem Sekou Tourého. Jako kardinál vedl sedm let za pontifikátu papeže Františka vlivnou vatikánskou Kongregaci pro bohoslužbu a svátosti, tedy hlavní liturgickou autoritu římskokatolické církve. Je uznávaným teologem a neochvějným zastáncem tradičních hodnot. Kardinál Sarah je jistě jedním z nejvýraznějších afrických kardinálů. Sluší se připomenout, že v září 2023 navštívil Českou republiku a sloužil v malé jihočeské obci Římov pontifikální mši svatou v tradičním ritu.

Kdo jsou podle vás další významné veličiny afrického křesťanství, které by se třeba také daly počítat k favoritům pro příští konkláve?

Než přejdeme k současným osobnostem, dovolte mi zmínit i dva nigerijské kardinály se vztahem k České republice, oba nepochybně velké osobnosti římskokatolické církve, dnes již z důvodu věku kardinály-nevolitele. Prvním z nich je Francis kardinál Arinze, předchůdce kardinála Saraha v pozici prefekta Kongregace pro bohoslužbu a svátosti za pontifikátu papežů Jana Pavla II. a Benedikta XVI., který za své návštěvy v Praze v roce 2003 povýšil kapitulní chrám svatých Petra a Pavla na Vyšehradě na baziliku minor.

Druhým je kardinál John Onaiyekan, který jako arcibiskup abudžský zavítal do České republiky v březnu 2018, byl hlavním hostem festivalu Mene Tekel, pořádaného pražskou arcidiecézí a navázal spolupráci s diecézí plzeňskou, v rámci které zde trvale studuje a pastoračně vypomáhá dvojice nigerijských kněží. Věřící v Plzni, Klatovech, Rokycanech a v Aši tak již celá léta pastoračně vedou otcové ze západní Afriky. A jistě asi neprozradím žádné tajemství, když řeknu, že hlavním celebrantem letošních srpnových Chodských slavností v Domažlicích bude Jeho Milost Ignatius Ayau Kaigama, arcibiskup abudžský. I tyto akce a projekty nám dávají poznat svět kolem nás a seznámit se s Afrikou přímo a bez předsudků.

Pokud se týče těch současných osobností africké části kardinálského sboru, tak kromě respektovaného kardinála Roberta Saraha, o němž už byla řeč, je významnou osobností arcibiskup konžské Kinshasy Fridolin kardinál Ambongo Besungu, OFM Cap. Tento kardinál ze své pozice prezidenta Sympozia biskupských konferencí Afriky a Madagaskaru (SECAM), tedy jménem všech afrických biskupů, ostře odmítl Františkovu doktrinální deklaraci „Fiducia supplicans“ z prosince 2023, která ve svém původním znění povolovala žehnání homosexuálním párům. Právě tento případ, kdy za převažujícího rozpačitého mlčení evropských i dalších biskupů a kardinálů Afričané zvrátili postoj kurie k těmto otázkám, vedl australského katolického komentátora Scotta Smithe k výroku „Kongo, nikoli Rýn se nyní vlévá do Tibery“.

Jako třetí se mezi africkými papabili, tedy potenciálními papežskými kandidáty, uvádí ještě ghanský kardinál a arcibiskup Cape Coast Peter Turkson. Byl za papabila, ostatně stejně jako Sarah, považován již na papežské konkláve v roce 2013, která zvolila papežem Františka, tedy argentinského kardinála Bergoglia.

Překvapilo mě, že mnoho afrických kardinálů vykonávalo poměrně vysoké úřady i ve Vatikánu. Nakonec i nuncius v Praze, arcibiskup Okolo, je původem Nigerijec, který se dlouhé roky pohybuje ve vatikánské diplomacii. Znamená to tedy, že Afričané už katolickou církev do značné míry ovládají?

Vliv afrických kardinálů na chod dnešního Vatikánu byl částečně popsán výše. Pokud se týče současného papežského nuncia, monsignora Juda Thaddea Okola, tak jeho dlouholetým mentorem byl právě výše zmíněný nigerijský kardinál Francis Arinze, který jej kdysi uvedl do vatikánské diplomacie. Jedná se vlastně již o druhé vyslání monsignora Okola do České republiky, který u nás působil už počátkem století jako zástupce německého nuncia Endera.

Pokud jde o náboženské rozdělení Afriky, většina lidí asi skončila u základní linie, že sever je více muslimský a jih více křesťanský. Předpokládám ale, že tak jednoduché to nebude…

V této souvislosti je potřeba připomenout, že sever Afriky byl v římských i byzantských dobách křesťanský. Svatý Augustin z Hippa, jeden z otců církve, byl nejméně z poloviny Berber a pocházel z území dnešního Alžírska. Jeden ze tří hlavních církevních patriarchátů raného křesťanství se nacházel a dodnes nachází v egyptské Alexandrii. Teprve pod vlivem islámské expanze od poloviny 7. století se náboženská mapa regionu začala pozvolna měnit. Zatímco islám pronikal přes Saharu do hloubi Afriky jen velmi pomalu a omezil se hlavně na obchodní stanice na východním pobřeží, křesťanství si od počátků zámořských objevů počínalo o mnoho aktivněji. Křesťanští misionáři osídlovali postupně i africké vnitrozemí a pronikli až k Čadskému jezeru.

Počátkem 19. století však bojovní nomádští Fulbové začali expandovat z oblasti západoafrického Sahelu a pronikli až k pobřeží Guinejského zálivu. Ve východní Africe jsou zase převážně muslimskými některé pobřežní oblasti, a to včetně Keni a Tanzánie. Definovat tedy rozsah křesťanství a islámu podle souvislých oblastí je nemožné. I proto hraje v Africe stále větší roli mezikonfesní a mezináboženský dialog a schopnost vzájemné tolerance a spolupráce.

Křesťanství je dnes se 760 miliony křesťanů, z nichž třetinu tvoří římští katolíci, největším náboženstvím, které vyznává zhruba polovina obyvatel kontinentu. Největší růst potom zaznamenávají různé letniční církve a komunity, kde počet věřících brzy vyrovná počet římských katolíků. Největší procento křesťanů mají Zambie, obě Konga, Uganda a Gabon, všechny kolem 90 % obyvatelstva, v proporci římských katolíků jsou to potom obě Konga a Angola, a to kolem 50 % z celkového počtu obyvatelstva, což je významné zejména u populačně rychle rostoucích zemí, tedy Demokratické republiky Kongo, Angoly, Ugandy a Ghany.

V absolutním čísle je to potom cca 34 milionů katolíků v Demokratické republice Kongo a cca 29 milionů v Nigérii. Z nekatolických křesťanů potom vedou etiopští pravoslavní, kterých je zhruba 50 milionů a přes 80 milionů různých protestantských věřících v Nigérii (z toho cca 20 milionů anglikánů) a 40 milionů protestantů v Jihoafrické republice.

Jak v Africe funguje spojení víry a církve s často dost turbulentní politickou situací?

Víra je významným společenským a stabilizačním prvkem v Africe obecně. Je významná z hlediska vyjednání a udržení míru ve vnitřních konfliktech, ale zejména v oblasti pomoci obětem těchto konfliktů. Církev hraje velkou roli v reintegraci trestaných, drogově závislých, prostitutek, svobodných matek a sociálně slabých. Jako takoví jsou náboženští předáci a katoličtí preláti lidé s ohromným vlivem na politiku, která je v Africe velmi často vedena po náboženských liniích. I tady je však situace odlišná, než tomu bylo v minulosti. Příkladem může být opět Nigérie, kde byl v roce 2023 zvolen současný prezident Tinubu, který je jižanský muslim z převážně křesťanské oblasti, a jeho viceprezidentem (v rozporu s předchozí praxí) je seveřanský muslim z muslimské oblasti. Je zde sice dodržen princip dělby moci sever – jih, ale již potlačena jejich donedávna samozřejmá náboženská implikace téhož.

Je v Africe, tedy v té její křesťanské části, víra součástí každodenního života? Jak je to tam třeba se sakrální architekturou?

Tohle je asi klíčová otázka celého rozhovoru. Pokud totiž v Evropě obecně pravidelná účast na nedělních bohoslužbách činí pouze kolem 35 % z celkového počtu katolického obyvatelstva (v ČR je to konkrétně něco přes 300 tisíc z necelého milionu katolíků), v Africe chodí na nedělní mši cca 90 % věřících. Tři až čtyři nedělní mše s plným kostelem tedy nejsou ve většině afrických farností žádnou výjimkou. Modlitby jsou běžnou součástí každodenního života, stejně jako charita a podpora církve a jejích institucí včetně budování nových kostelů a církevních center. Některé kostely, zejména v chudších oblastech, jsou v zásadě čtyřhranné domy s velkým sálem, po domácku vyráběnými sochami či obrazy. Vzhledem ke klimatu bývají otevřené, aby mohl volně cirkulovat vzduch. Vrtulové stropní ventilátory, nebo dokonce klimatizace bývají spíše ve městech, neboť na vesnicích často nebývá přívod funkční elektrické energie, která by je poháněla. Afričané milují zpěv a sakrální hudbu, která je odlišná od té naší a v které jsou dominantní bicí nástroje. K tomu patří i rytmické pohupování a tleskání v průběhu zpívaných částí mše. Důležité je i používání domácích jazyků, takže když jste fanda afrických jazyků a kultur, můžete navštívit podle místa pobytu třeba mši svatou v iboštině, svahilštině, amharštině nebo mosijštině. I přes to se však nezapomíná na mši v latině, která se slouží cca jednou měsíčně.

V souvislosti s konkláve zaujal i příběh kardinála Philippa Ouédraoga z Burkiny Faso. Je ročník narození 1945 a narodil se v africké vesnici, kde to ještě v tom roce fungovalo tak, že na konci roku přijel matrikář a všechny nově narozené děti zapsal s datem narození 31. 12. A teď se řeší, jestli kardinál Ouédraogo ještě nepřekročil osmdesátku, tedy smí volit, nebo už ano. Mně to přišlo jako velmi symbolický obrázek toho, jak se Afrika za posledních osmdesát let posunula. Jak to vidíte vy, který tam jezdíte celkem pravidelně?

Pana kardinála Ouédraoga (toto jméno, velmi časté v Burkině Faso, označuje v mosijštině jízdního bojovníka) jsem osobně viděl celebrovat slavnostní mši u Panny Marie z Yagma v únoru 2014, kdy byl papežem Františkem jmenován kardinálem. Byla to obrovská slavnost, které se účastnilo bezmála jeden milion věřících a poutníků z Burkiny Faso i z okolních zemí. Mše svatá začínala v 11 hodin a samotná eucharistie a adorace trvala přes hodinu a půl. Přestože Yagma leží v podstatě na předměstí Ouagadougou, museli jsme vyjet těsně po východu slunce a vrátili jsme se až pozdě odpoledne. Pan kardinál je skvělý člověk a diskuse kolem jeho data narození je zhola zbytečnou bouří ve sklenici vody. V roce 1945 v Burkině Faso žádná matrika narozených neexistovala, a proto se věk odvozoval orientačně podle křtu nebo jiného prvního zaznamenaného úkonu a v takovém případě se jako datum narození uvádí poslední kalendářní den roku odvozeného. Je to praxe v Africe naprosto běžná a v některých oblastech dodnes přetrvávající.

Hraniční věk 80 let u kardinálů pro volbu papeže stanoví apoštolská konstituce Jana Pavla II. Universi Dominici gregis. Ta však také stanoví, že maximální počet kardinálů volitelů je 120. Vzhledem k extrémně vysokému počtu kardinálů, vytvořených papežem Františkem, však bude tento počet zcela jistě překročen, protože kardinálů volitelů bude nakonec zřejmě 132 nebo 133. Proto je otázka přesné datace narození kardinála Ouédraoga pro výsledek voly poměrně málo relevantní.