Brněnští zastupitelé se v úterý omluvili za poválečný divoký odsun místních německy mluvících obyvatel, při kterém zahynulo asi sedmnáct set lidí. Primátor města je spokojen, jihomoravský hejtman Michal Hašek nesouhlasí: „Politika nemá hodnotit a interpretovat historii, bohužel k tomu dnes v Brně došlo. Je mi líto, že nové vedení města podlehlo tomuto pokušení,“ napsal Hašek na Facebook. Co si o tom myslíte?
Historická reflexe přísluší každému a rozpravy o dějinách jsou neoddělitelné od politického života. Pan hejtman Hašek dokumentoval, že historii vlastního státu ignoruje prohlášením: „Sám pojem smíření znamená, že si ruku podávají obě strany. Ale kdo se omluvil za vyhnání Čechů na podzim 1938 na jižní Moravě, za statisíce popravených odbojářů v Kounicových kolejích, za transportované a zavražděné Židy a Romy z Brna?“. V normálním státě by za tyto své výroky již odstoupil, protože statisíce odbojářů v Kounicových kolejích popraveny nebyly, neboť v celé ČSR v hranicích z roku 1937 to bylo pouze 8327 československých státních příslušníků a to včetně sudetských Němců. Německo z Československem odstoupených území mnichovskou smlouvou Čechy nevyhánělo, tak si počínaly pouze Polsko a po svém vzniku 14. 3. 1939 i Slovenský štát.
Psali jsme:
V článku s názvem Zvrhlost české historiografie uvádíte k odsunu sudetských Němců: „Násilí na Němcích v českých zemích v souvislosti s jejich vyháněním nemělo charakter výstřelků, byla to genocida, což je realizace odsouhlaseného plánu.“ K čemu pomůže, že se vrátí Češi k přehodnocování historie?
Němci ve Spolkové republice Německo se veřejně přiznali k vinám svých otců a dědů, převzali jako nevinní potomci alespoň morální vinu za své předky za éry nacionálního socialismu a činí tak dodnes. Nikdo je nenutil, mohli zůstat zticha. Analogicky by se ke zločinům svých rodičů a prarodičů již dávno mohli doznat Češi a omluvit se za ně. Nic by je to nestálo. Zařadili by se tak mezi civilizované národy. Jediný z politiků, kdo tak dodnes učinil a neodvolal to, byl v 50. létech minulého století Lev Prchala. Jak dlouho hodlají Češi světu a sami sobě předstírat, že nic nespáchali?
Při příležitosti 600 let od upálení Jana Husa se připravují nejrůznější národní slavnosti, konference, výstavy, Česká televize natočila trilogii. Co si myslíte o pořádání těchto oslav? Budou pro Čechy přínosem?
Slouží stejnému účelu jako v minulosti, tj. méně k připomínce jeho role jako církevního reformátora, nesrovnatelně více k povzbuzování české národní důležitosti a k připomínce odvěkého boje Čechů s Němci. (Mezinárodní křižácké výpravy překračovaly české hranice většinou z dnešního Německa nebo Rakouska, čehož čeští dějepisci ruče zneužili k tvrzení o germánské agresivitě.) Ony slavnosti a další akce slouží do jisté míry coby i kompenzace českého národního komplexu méněcennosti.
Jaký odkaz nám Mistr Jan Hus zanechal? Jakou je inspirací pro dnešek?
Hus byl církevním reformátorem, inspirace pro dnešní českou ateistickou společnost je relativně malá. Jeho vzdor, fanatismus a mučednictví nemohou být inspirací pro dnešní českou společnost.
V jedné polemice píšete: „Jan Hus byl reformátorem církve, v žádném případě „zástupce českého nacionalismu“. Český národ v moderním pojetí 19. století tehdy neexistoval, tehdy národem byli všichni obyvatelé Království českého, tedy i Němci, mnohem později známí pod souhrnným názvem sudetští, kteří byli i husity.“ Jak je to tedy podle Vás s ikonou českého národa?
Civilizované společnosti nepotřebují v 21. století národní ikony.
Psali jsme:
Uplynulo 70 let od konce války, poučili jsme se z historie?
Němci ve SRN určitě, v bývalé NDR ne zcela dokonale. Němci z Rakouska, kteří se od konce druhé světové války pro jistotu zvou Rakušané, aby se mohli vydávat za první oběti německého nacionálního socialismu, byť 43 % spojenci po válce hledaných válečných zločinců v Evropě pocházelo z Rakouska, už vůbec ne. Češi se z historie nepoučili, dodnes žijí pouze v pohádkách o své skvělé národní minulosti. O to horší a bolestnější bude jejich probuzení a vystřízlivění.
Bývalý ministr, hudebník Michael Kocáb v rozhovoru pro ParlamentniListy.cz položil v souvislosti s návštěvou prezidenta Miloše Zemana v Moskvě na oslavách konce války tuto řečnickou otázku: „Co tam jede slavit? Ukončení druhé světové války, kterou Německo zahájilo se Sovětským svazem?“ Co si o tom myslíte Vy?
Nezahájilo, druhá světová válka vypukla 3. 9. 1939 vyhlášením války Velkou Británií a Francií Německu. Otázkou je, nakolik se Zemanova přítomnost na přehlídce a jiných ceremoniích v Moskvě slučuje se zahraniční politikou českého státu. Za chování prezidenta je odpovědná vláda.
Novinář a hostující profesor New York University Tomáš Klvaňa řekl, že Rudá armáda se v květnu 1945 chovala jako dobyvatelé, i když se velkou měrou podílela na ukončení války a osvobození. Měli bychom si více připomínat americký podíl na osvobození Československa s ohledem na to, že americká účast byla před rokem 1989 z oficiální československé historie vymazána?
Ano. Ale též je nutné zmiňovat eminentní zájem prezidenta Beneše na záboru ČSR Rudou armádou – Britům totiž slíbil, že po překročení československých hranic okamžitě abdikuje i s vládou a neprodleně vypíše parlamentní a prezidentské volby. A on chtěl za každou cenu zůstat i nadále na prezidentském stolci, což by nebylo zaručeno, tomu byl nakloněn jen Stalin. Beneš též věděl, že by britská vláda, pokud by ČSR osvobodila anglo–americká vojska, trvala s USA na plebiscitu, zda národnostní menšiny (včetně Slováků) hodlají žít s Čechy v jednom státě. A oba státy by mu nedovolily zahájit odsun Němců. Českým svévolným vyháněním byli v Postupimi postaveni před hotovou věc rozdělených německých rodin, kdy části mnohých rodin již byly za hranicemi a některé ještě v ČSR.
Válečný veterán Jan Hronek, který byl nejmladším členem brigády Jana Žižky, pro ParlamentníListy.cz na českou adresu uvedl: „Naše vlastenectví bychom měli oprášit. Nás, jako děti, učili, že vlastenectví je vědomí osobní zodpovědnosti za současnost i budoucnost. Přál bych si, aby tohle bylo akcentováno při výchově nové generace.“ Chybí Čechům smysl pro vlastenectví a proč?
Nechybí, projevuje se ale většinou jako nacionalismus. (Dělítko mezi vlastenectvím a nacionalismem: první je láskou k vlasti bez vyvyšování se nad ostatní národy, druhý s vyvyšováním.) Rozhodující je též, k čemu Češi své vlastenectví vztahují. Normální je, že se vztahuje k zemi, ne k celému státu. Tedy pouze k Čechám nebo pouze k Moravě nebo pouze ke Slezsku, případně k menším útvarům. Jenže počínaje druhou polovinou 19. století si Češi začali činit nárok i na území, kde nežili nebo tvořili zanedbatelnou menšinu, např. v sídelních oblastech Němců českých zemí jich žilo na konci první světové války odhadem jen 5–6 %. O Slovensku a Podkarpatské Rusi nemluvě.
V jednom ze svých textů jste uvedl, že Češi mají „zvrhlý sklon k represi“ a také jste se ptal: „Dovedou Češi vůbec něco jiného než druhého ponižovat a ukazovat mu, kdo je pánem?“ Jde o projev nedostatku sebevědomí? Z čeho plyne?
Je to petrifikovaný pozůstatek rakouského mocnářství a první republiky. V obou státních útvarech měli úředníci privilegovaný status vyjádřený i tehdy vykazovaným společenským respektem a penzí (na rozdíl od důchodu – rozdíl mezi penzí a starobním důchodem Čechům naprosto uchází). Po vzniku republiky a po propuštění mnoha úředníků českonárodovecky nevyhraněných (bylo jim jedno, zda úřadují česky nebo německy) se vynořila otázka, kde sebrat nové, o jejichž skálopevném češství není žádných pochyb. Protože čeští vzdělanci v té době v naprosté většině prošli německými vyššími školami, což nevzbuzovalo důvěru, musely se nároky snížit a tak se sáhlo po nevzdělancích. Hlavně, když kandidát byl Čech jak poleno. A dáte-li primitivovi moc, většinou ji zneužije. Když nijak jinak, tak přehnaným zdůrazňováním svého postavení, což se projevuje ukazováním plebsu, tj. lidem k úřadu se obracejícím, kdo je zde pánem – tedy častějším uplatňováním represe nebo její hrozbou. Generace dalších českých úředníků tento způsob ochotně přejaly, což je dodnes velmi zřetelné.
Koncem loňského roku jste v souvislosti s chaosem kolem vybuchnutého muničního skladu ve Vrběticích mimo jiné také uvedl: „V českém státě jakžtakž něco funguje do chvíle, kdy nastane něco neobvyklého.“ Jak se dá vysvětlit, že nejsme schopní operativně reagovat, když, jak říkáte, si zakládáme na represi? Je tedy ta represe směřována jen vůči někomu?
Ano. Hlavní roli v uplatňování represe hrají záruky, že dotyčný úředník nepřijde následkem toho o místo. Tedy je čeští úředníci uplatňují jen vůči těm, kteří se dost dobře proti rozhodnutím úřadu nemohou bránit, neboť správní soudnictví v Česku prakticky nefunguje. V opačném případě se úředník musí oprávněně třást o místo. V ČR neexistuje, na rozdíl od civilizovaných evropských států, „nevyhoditelnost“ úředníků vykonávajících svůj úřad a to, co jim ukládá zákon.
- Politika a společnost JINÝMA OČIMA
Další příspěvky historika Tomáše Krystlíka:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
