Opět jste se vrátil ze Sibiře. Co vás do západním světem v současnosti nejnenáviděnějšího Ruska pořád táhne?

Nesdílím s nikým a vůči nikomu nenávist. Ta směřuje k černobílému vnímání lidí, událostí a světa jako celku. Může nás nasměrovat do stavu, ze kterého budeme hledat východisko do normálnosti jen za cenu obrovských obětí. Normální je pro mě komunikace, poznávání lidí, národů a zemí.

Vyrůstal jsem v době, kdy probíhala nesmírně krutá válka ve Vietnamu. Bylo to daleko od našich hranic. Nevnímalo se to tak citlivě, jako dnešní konflikt na Ukrajině. Nicméně, je tragédie lidí dál od našich hranic menší než ta, co je k našemu domovu blíže? Je smrt víc definitivní stovky kilometrů od nás a ta vzdálená tisíce kilometrů je méně definitivní?

S odstupem času od konce vietnamské války se objevilo množství faktů, které při jejím průběhu veřejnost neznala. Vedla se tehdy kampaň odporu proti vojenské politice USA, ale ne proti té zemi, proti USA. Alespoň tak si to pamatuji. Za poslední rok jsem navštívil pracovně nebo jako cestovatel země na třech kontinentech. A je pravda, že jsem se znovu vrátil i na Sibiř. Pakliže si uvědomíme, že je Sibiř gigantický prostor, byl jsem zase na nových místech. Už několik let mě lákalo nahlédnout na chvilku do života lidí na pólech obrovského chladu. Do celoročně obývaných nejchladnějších míst na severní polokouli. To byl cíl geografický. Souběžně jsem se nemohl a nechtěl vyhnout monitoringu stavu v hospodářské oblasti.