Před pár dny jste konstatoval, že není velká naděje na kompromis při snaze urovnání vztahů mezi Západem a Východem, potažmo Ukrajinou se Západem a Východem. Jak ekonomickou situaci hodnotíte teď, po summitu BRICS?
Trvám na tom, že momentálně není velká naděje na urovnání vztahů mezi Východem a Západem, přesněji mezi Západem a zbytkem světa. Na ukrajinské frontě je patová situace, probíhá opotřebovací válka. Sankce jsou málo účinné, jakkoli se propagandisté snaží přesvědčit světovou veřejnost o opaku. Rozhodujícím faktorem je, že se k nim nepřipojil kromě Západu právě ten „zbytek světa“, protože mu pravidla diktovaná nejvyspělejšími západními zeměmi brání rychleji rozvíjet vlastní ekonomiky, a tak raději pragmaticky spolupracuje v alternativních uskupeních, mezi nimiž nyní poutá největší pozornost právě BRICS.
Jak obstojí dolar jako globálně používaná měna?
Nějakou dobu si ještě své dominantní postavení udrží. Nicméně je zde již patrný trend tzv. dedolarizace. Potíž není v tom, že se v mezinárodním obchodě používá jedna vůdčí měna. Konec konců by to mělo obchod usnadnit. Problémy vyvěrají z toho, že jde současně o národní měnu jednoho státu. Tento asymetrický model prosadili Američané na mezinárodní konferenci v roce 1944, kde byl ustaven poválečný systém světových financí. Pro nezasvěcené je dlužno připomenout, že existoval i alternativní návrh, prosazovaný slavným Johnem Maynardem Keynesem, který na zmíněné konferenci zastupoval Velkou Británii. V oné době však stále ještě doznívaly iluze o klíčové úloze zlata a dolar byl jedinou měnou, která byla s velkými omezeními se zlatem svázána. Naproti tomu Keynes vycházel z národních měn a mnohostranného zúčtování pomocí umělé měnové jednotky bancor, jejíž hodnota se měla rovnat americkému dolaru. K tehdejší volbě vedly tedy nejen politické, ale i ekonomické podmínky, které byly příznivé pro pozici USA.
Od té doby se ale svět radikálně změnil. Propojení světové a národní měny v podobě dolaru vedly už v roce 1971 ke zrušení jeho omezené směnitelnosti za zlato a nahrazení v rámci Mezinárodního měnového fondu systémem zvláštních práv čerpání, což není nic jiného než koš národních měn. Dolar si však nadále udržoval roli klíčové světové měny díky tomu, že se používá v obchodu se surovinami a dalšími důležitými komoditami. Tato situace umožňovala Spojeným státům snadnější řešení problému obrovského vnitřního zadlužení tím, že obchodníci na světových trzích poptávající mezinárodní peníze museli nakupovat americké dluhopisy.
Je tedy jasné, že Američané využívají pozice dolaru k upevňování hegemonistického postavení v mezinárodní politice, a ještě navíc řeší své vnitřní hospodářské problémy na úkor ostatních zemí včetně nejbližších partnerů. Byl to i jeden z impulzů pro založení eura jako regionální společné měny v Evropské unii. Evropané v rámci svého hospodářského prostoru dolar nepotřebují a o něčem takovém sní i další regiony světa, i když většinou ne v podobě měnové unie. Keynesovy myšlenky z konce války opět ožívají, protože lépe odrážejí přechod k multipolárnímu systému.
Obecně do BRICS chtějí klíčové státy světa, které mají zdroje, bez kterých se ostatní neobejdou. Agentura Bloomberg se dopustila odhadu, že ekonomický výkon případně rozšířeně skupiny BRICS by pak dvakrát mohl překonat HDP G7. Je to realistický předpoklad?
Realistický předpoklad je, že se skupina rozšíří. Zájem projevilo okolo 40 zemí a přihlášku podalo 22. To jsou velká čísla, a bude záležet, jak se k tomu postaví jednotliví současní členové. Podle médií by se novými členy uskupení měly stát Spojené arabské emiráty, Saúdská Arábie, Argentina, Írán a Egypt, případně ještě jedna africká země, patrně Etiopie. Je to velká hospodářská síla, ale podle mne to neznamená nějakou významnou změnu v tocích mezinárodního obchodu. BRICS je volné uskupení, žádná zóna volného obchodu nebo celní unie. O tom, s kým budou obchodovat, si i nadále budou rozhodovat účastnické státy samy.
Co se týče ekonomického výkonu, BRICS představuje dnes asi 40 % světového obyvatelstva (díky Indii a Číně), ale jen asi 26 % světové ekonomiky. Přitom státy G7 reprezentují asi 43 % světové ekonomiky. Přístupem dalších zemí se tento poměr může radikálně změnit, ale s dvojnásobkem HDP G7 se pro nejbližší dobu nedá počítat.
Do toho přišly i zprávy o společném měnovém řešení zemí BRICS…
Jedná se o posílení úlohy národních měn a rozvojové banky. Jak říká ředitelka banky BRICS Dilma Rousseffová (bývalá prezidentka Brazílie), není to proti dolaru, ale jde o snahu o vytvoření alternativy k současnému finančnímu systému včetně zavedení společné účetní měny. Rusko tam má zajisté zájem na oslabení finančních sankcí ze strany států G7. Oficiálně to není proti USA, ale nepřímý vliv ve směru dalšího oslabení úlohy dolaru ve světě určitě nastane. Nejhorší by bylo, kdyby nastala měnová válka. Ale tu státy BRICS určitě nerozpoutají. Spíše lze očekávat zvýšenou nervozitu v americké administrativě a její úsilí prohloubit existující rozpory uvnitř tohoto uskupení, například mezi Indií a Čínou, případně další, které si tam přinesou vstupující státy.
V Česku opět oživili myšlenku přijetí eura. Dokonce je to i jeden z klíčových bodů, mimoparlamentní opozice, která hodlá na podzim stávkovat, nechce euro. Je čeho se obávat?
Nikdy jsem netajil, že patřím do tábora odpůrců přijetí eura. Už jsem také přednesl řadu ekonomických argumentů pro tento postoj. Respektuji přitom, že společná měna má i některé kladné stránky, především pro exportéry či turisty. Nicméně argumenty proti přijetí považuji za silnější.
Psali jsme:
Otázku přijetí eura vznášejí opakovaně některé vládní strany, především TOP 09 či Piráti. Dělají to především z politických důvodů, ve snaze získat další voliče, zejména z řad podnikatelů či kosmopolitně orientované mládeže. Sami vědí, že je to v rámci současného volebního období nesplnitelné, protože dva roky před samotným zavedením eura musí daná země vstoupit do tzv. mechanismu ERM II, tj. mít fixní kurz koruny vůči euru v tolerančním pásmu ±15 %. Současně musí splňovat tzv. Maastrichtská kritéria, což už kromě poměru deficitu rozpočtu vůči ročnímu HDP je víceméně bez problémů. Současná vláda ale naši zemi do eurozóny nepřivede, to je naprosto jisté. Ale některé strany vládní koalice mohou z politických důvodů toto téma nastolit v rámci volební kampaně. Na to mají právo, ale nemyslím, že s tím uspějí.
Našla jsem jednu zprávu na Seznamu, která začíná slovy: „Poměrně silná koruna v současném roce válcuje čínský jüan.“ Vydali koncem července. Jaké je vaše hodnocení k aktuálnímu stavu měn?
Dnes už se zase mluví o oslabování koruny až někdy do příštího roku. Měny procházejí obdobími poklesu i vzestupu, občas i uměle vyvolanými politikou národních bank. Údaje o vývoji hospodářství a prognózy na příští rok na nějaký další vzestup skutečně neukazují. Měnový vývoj je velkou neznámou, je těžké předvídat i krátkodobé výkyvy. Díky inflaci klesá kupní síla i těch měn, které relativně posilují vůči ostatním. Velké zadlužení mnoha zemí, včetně těch nejvyspělejších, bude tlačit na oslabování měn, stejně tak stále ještě relativně vysoká inflace. Zbrojní dodávky na ukrajinské bojiště měnové stabilitě také příliš nepomohou, ve válce měny vždy oslabují. A co naplat, státy G7, EU a NATO sice právně neválčí, ale ekonomicky jsou v ní namočeny až po uši.
Jak se zatím daří globální ekonomické změny reflektovat Evropě a Česku? Vládní konsolidační balíček se zřejmě dočká několika změn. Se svými návrhy přišli také odboráři. Chtějí, aby se například vypustila celá část týkající se DPH.
Jedním slovem, nedaří. Evropská unie je dlouhodobě v útlumu, růst je až na výjimky nepatrný. Navíc velká část rozvojového financování je přesouvána do neproduktivní válečné výroby. Tím samozřejmě trpí především čistí příjemci evropských dotací, mezi něž stále ještě patříme. To je objektivní situace.
Naše vláda má ale jiné priority. Tou základní je nesmyslné navyšování zbrojních výdajů pod heslem „Rusové přicházejí“. NATO by našemu zadluženému státu jistě pro příští rok odpustilo nákupy techniky, které mohou ještě nějakou dobu počkat, protože všichni vědí, že Rusové nepřijdou. A pokud si není někdo jistý, doporučuji zavolat do Bruselu, kde mu plánovači NATO vysvětlí, jak to s tím ohrožením Evropy, a tudíž i České republiky doopravdy je. Druhou prioritou je z prstu vycucané snižování deficitu rozpočtu na úkor potřebných investic do vědy, výzkumu, školství a podnikatelské infrastruktury, jejichž navyšování je základním předpokladem k dosažení pokroku v oblastech výroby s vysokou přidanou hodnotou.
Není divu, že se vládě podařil husarský kousek – sjednotit v odporu k některým částem úsporného balíčku reprezentaci zaměstnanců i zaměstnavatelů. Nejde přitom jen o skloňované benefity, ale i o zmiňované úpravy DPH, které v některých částech postrádají elementární logiku. Přitom úpravy DPH žádné zlepšení rozpočtu nepřinesou, naopak jej podle výpočtů samotného Ministerstva financí připraví o další čtyři miliardy. Většinu přínosů pro rozpočet totiž tvoří seškrtání dotací, snížení výdajů na provoz státu a některá drobná zvýšení daní. Autorům balíčku to matematicky a účetně jakž takž vyšlo, i když snížení deficitu v plánované výši to stejně nezaručí, pokud nedojde k hospodářskému oživení. Nicméně politicky je to naprostý paskvil, který připravil volební základnu pětikoalice o další její voliče.
Podle některých ekonomů se Česká republika dostala do „pasti středních příjmů“. Důsledkem bude dlouhodobá hospodářská stagnace, zpomalení růstu mezd a životní úrovně obyvatelstva. Vyplývá to z analýzy konkurenceschopnosti české ekonomiky, kterou zpracovala Hospodářská komora. Váš názor?
Říká to nejen Hospodářská komora, ale všeobecně se stále více objevují příspěvky varující před „pastí středních příjmů“, což znamená, že nejsme schopni dostatečně rozvíjet obory s větší přidanou hodnotou a stali jsme se obětí vlastní transformační strategie kladoucí důraz na import zahraničního kapitálu do „montoven“ napojených na dodavatelské a logistické řetězce západních výrobců automobilů a dalších sofistikovaných výrobků. Logicky, čím vyšší přidaná hodnota je u finálních výrobců, tím nižší je u dodavatelů, kterým je ponechán pouze „přiměřený“ kalkulovaný zisk. To znamená, že část přidané hodnoty inkasované finalistou je vyrobena u dodavatelů v „montovnách“. Krátkodobý zisk v době transformace se nyní obrací v dlouhodobou ztrátu v podobě transferu zisků do zahraničí.
Vámi uvedené nepříjemnosti skutečně hrozí i přes různé strategie všeho možného 4.0. Pokud nebudou dostatečně podpořeny cílenými veřejnými programy, zůstanou bombastické cíle jen na papíře. A jak vidíme, dosavadní trend je přesně opačný.
A opět vycházím z tiskové zprávy Hospodářské komory… V roce 2021 dle OECD americká produktivita práce odpovídala v paritě kupní síly 75 dolarům. V České republice produktivita práce měřená jako HDP na odpracovanou hodinu dosahovala 43 dolarů, tedy o více než 40 % méně. Čím to je?
Už jsem to vysvětlil v předchozí odpovědi. Vyspělé země prostřednictvím nerovné směny v rámci dodavatelských řetězců „odsávají“ a přivlastňují si přidanou hodnotu vyrobenou jinde. Je to v podstatě moderní forma vykořisťování, nikoli však v rámci jednoho státu, ale mezinárodní.
„Hrubá přidaná hodnota na pracovníka je nízká, například v průmyslu je na 40 % úrovně Německa,“ zaznívá. V pátek 1. září se bude konat konference Česko na křižovatce: Vize a strategie pro dalších 30 let. Šéfové tuzemských firem z celé země budou s předsedou vlády Petrem Fialou diskutovat o strategii, jak současné hrozby překonat a maximalizovat příležitosti. Co očekáváte?
Od této konference moc neočekávám. Premiér má prázdné ruce a může jen obecně slibovat, proklínat minulé vlády (ovšem základní chyba transformace byla položena již v devadesátých letech), Babiše, Putina, populisty atd. a ujišťovat, že se věci změní. Samozřejmě podpoří strategii EU (Green Deal) a ujistí přítomné, že česká vláda bude hledat „evropské řešení“. Jenže právě Evropská unie je založena na zastaralých neoliberálních pravidlech z minulého století, která ovšem nelze opustit, jelikož některým vlivným zemím vyhovují a jejich úpravu spolehlivě zablokují. Evropské fondy, které mohly posílit financování inovací, vědy a výzkumu, se potichu přesouvají na výrobu válečných technologií a munice, která je následně spotřebovávána či ničena na ukrajinském bojišti bez toho, aby přinesla nějakou přidanou hodnotu.
Uskutečnění inovačního manévru směrem k ekonomice 21. století bude vyžadovat silnou angažovanost státu, což potvrzují státy jako Izrael, Čína a mnohé další. Jenže o co méně peněz bude ve státní kase, o to víc bude teoreticky možných, ale v praxi nerealizovatelných koncepcí, strategií, plánů. Nic jiného ovšem současný vládní slepenec schopen není a bude stále více čelit radikalizaci nejen opozice, ale i vlastních bývalých voličů.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Daniela Černá
