Kronika zániku Evropy hovoří o současnosti a blízké budoucnosti. Co nás tedy čeká?
Odpovím na to, co čeká čtenáře románu. Co nás čeká doopravdy, to samozřejmě nevím. Jako každý mám pochopitelně určité představy a obavy, ale budoucnost umí být někdy hodně nevyzpytatelná. Proto zdůrazňuji, že Kronika zániku Evropy není prognostické dílo, není to futurologická studie, je to literární vize. Někdy se setkávám se zvláštním jevem, kdy čtenáři o mých románech vedou polemiky, jako by to byly vědecké studie či vyprávěly skutečné osudy, i když jde často o literární postavy. Svým způsobem mi to lichotí, protože to znamená, že jsem vytvořil v rámci příběhu iluzi reality, což není v literatuře vždycky jednoduché. Ale současně mám problém, protože musím do omrzení opakovat, že literatura je „jen“ literatura.
Fotogalerie: - Statisíce proti Babišovi a Zemanovi
O jaký žánr tedy jde?
Kronika zániku Evropy je odborným jazykem dystopie čili antiutopie. V utopii se popisuje ideální fiktivní společnost, v níž se lidem vede dobře a vše se dělá pro jejich blaho. V dystopii naopak funguje společnost, která se vydala špatným směrem. Občané jsou otevřeně utlačováni politickým systémem, ideologie slouží totalitnímu systému vládnutí či politickému rozhodování proti zájmům lidu. Klasikem tohoto žánru byl George Orwell. To je rámec mé knihy, i když po pravdě řečeno, tak ostře vyhraněný jako Orwell nejsem. Možná by bylo přesnější říci, že je to jakási kombinace dystopie s žánrem sociálně-katastrofického příběhu. Ale nakonec je jedno, jak to celé nazveme, podstatné je, aby v knize našel čtenář nejen zábavu, ale i námět k přemýšlení o nás, o sobě samém.
To, co jsem právě řekl, zní jako fráze literárních kritiků, které z duše nesnáším, tedy myslím ty fráze, aby bylo jasno. Jenže nic lepšího mne v tuhle chvíli nenapadlo. Má kniha se totiž zařazuje do škatulek hodně obtížně, protože je to netradiční kombinace přítomnosti a budoucnosti. Začínám v realitě současnosti, tuhle část jsem nazval „Jak to celé začalo“. Na ni navazuje vyprávění o osudech mých hrdinů v kulisách blízké budoucnosti, nazvané „Jak by to mohlo skončit“. A stejně jako jsou v první části pro pochopení souvislostí citace z dobového tisku, užil jsem stejný model i pro druhou část. Citace tisku budoucnosti. Už to samo není asi úplně běžný způsob psaní. Přiznám se, že ono přelití reality ve fikci mi dalo hodně práce.
Máte na svou knihu už nějaké reakce?
Na to, jak je objemná a že vyšla před třemi týdny, už poměrně dost. Některé korespondují s tím, co jsem řekl na začátku. Někdy jako by si čtenář neuvědomil, co je to literatura. Několik z nich mi vytklo, že se v knize objevuje postava rozšafného a celkem sympatického muže, který dříve býval pracovníkem StB. Jak je možné, že jsem ho neodsoudil? Jiný mne zase pochválil za to, s jakými sympatiemi vyprávím o ideji panevropanství. Dalšímu se zdálo, že neuctivě vykresluji památku Václava Havla. To jen namátkou. Jenže nikdo z nich si neuvědomuje, že mé postavy hovoří za sebe, nikoli za mne. Pokud je někdo v knize pracovníkem v Bruselu, hájí ho. Pokud byl hrdina komunista a byl po sametové revoluci vyhozen z práce, nelze čekat, že by Václava Havla oslavoval. Abych dosáhl co nejvěrohodnější atmosféry, musejí v knize vystupovat lidé rozdílných názorů. To je model, který najdou čtenáři i v Husitské epopeji. Nechci-li psát budovatelský román, kde si ti hodní notují a potrestají ty zlé – od začátku se jako zlí popisují, aby nebyla mýlka, pak musím prostě psát o různých lidech. Nemoralizuji, ať si každý čtenář vybere a udělá názor sám. Cesta k dobrému románu není v tom, že budu předem chválit či kritizovat své postavy, ale že na každé najdu něco dobrého a něco špatného, tak jak to v životě chodí. Protože nic není černobílé. Ani život Václava Havla a disidentů nebyl jen kladný, a naopak nelze zatratit všechny, kteří byli členy komunistické strany. Lidské osudy nejsou tak jednoduché, jak si představují někteří mladí historici a novináři. Možná je Kronika zániku Evropy z pohledu dnešního korektního šílenství a ostře daných ideologických mantinelů provokativní, ale já prostě náš svět a lidi kolem sebe vidím tak, jak jsem napsal.
Psali jsme:
Na obálce je jako symbol minaret. Jakou roli hraje ve vaší knize problém islámu?
Podívejte se kolem sebe. Logicky pochopitelně velký, i když, abych nevypadal jako někdo, kdo nemá muslimy rád, není to problém jediný. Jak jsem už řekl, v životě nejsou věci černobílé a jednoznačné. Jeden z hrdinů románu pracuje jako humanitární pracovník, a kromě jiného navštíví Srebrenicu, kde obětí byli tamní muslimové. Jeho synovi později zabijí snoubenku muslimští extremisté v Paříži. Jak vidíte, dvě stránky jedné mince. V lidských dějinách je to bohužel tak, že proti sobě stojí různé národy, civilizace, panovníci, náboženství a ty spolu navzájem bojují, často prostředky velmi nevybíravými. Jako Čech proto logicky popisuji události z pohledu svého národa. Upřímně, nechápu některé Čechy, kteří se nás snaží poučovat v žoldu Američanů, Rusů, Němců či kohokoli jiného, že naše zájmy jsou zpozdilé a měli bychom hájit zájmy někoho cizího. Čech by měl stát za svým národem, v dobrém i ve zlém.
Abychom však neutekli od mé otázky. Migranti a islám jsou ve vaší knize tím, kdo způsobí zánik Evropy?
Nezpůsobí, ale výrazně k němu přispějí. Myslím, že jsem nepochybil, pokud v druhé části popisuji postupnou islamizaci některých západoevropských institucí a posléze celých území. Různí aktivisté si mohou říkat, co chtějí, ale fakta jsou fakta. Čím více tu bude muslimů, tím větší podíl na vládě v rámci demokracie získají, to je snad zjevné každému. I kdybychom všechny migranty integrovali, jako že se to nemůže nikdy povést, pak je můžeme naučit jazyk, náš způsob práce, třeba i úctu k ženám, ale nemůžeme jim vzít jejich víru. Brát jim náboženství, to by byl přece nepřípustný nátlak. Nebo si aktivisté, kteří sem vozí další a další migranty, myslí, že budou žít v Evropě miliony muslimů, kteří budou hájit tradiční křesťanské hodnoty naší civilizace?
Jaké další problémy ve své knize Evropě předpovídáte?
Samozřejmě problémy klimatické. Nikoli ovšem v tom duchu, že by se je mí hrdinové pokoušeli naivně zastavit. Oni se nechovají jako Don Quijote, ale spíše jako Robinson Crusoe. Obklopeni mořem nepřátel se snaží z mála vytěžit co nejvíce a přežít. Jinými slovy, s klimatickými změnami se vyrovnávají tak, že se na ně připravují a optimalizují své hospodářství, aby v budoucnu ve změněných podmínkách fungovalo co nejlépe. Kromě jiného budují podzemní nádrže na vodu. Když pak nastanou sucha a vláda marně vymýšlí různá paradoxní opatření, jak zachránit zemědělství, říká jedna z hrdinek ironicky: „Pro samé starosti o lidská práva jste holt zapomněli na to, že byste měli raději stavět zásobárny na vodu.“
V knize používáte termín ruleout. Ten jste si vymyslel sám. Co vlastně znamená?
Analogicky s oblíbeným pojmem katastrofických románů blackout. Jde o rozpad systému, o nerespektování vlády. To je něco, co už vlastně začalo. Podívejte se kolem sebe, jak si lidé vykládají demokracii. Demokracie je dnes v pojetí některých totéž co anarchie. Nebudu nikoho poslouchat, mám svou hlavu, a pokud se mi něco nelíbí, je jedno, co si o tom myslí většina, co říkají zákony a jak dopadly volby, budu demonstrovat, obsadím nějakou budovu, budu urážet ty, co se mi nelíbí, a ještě se budu tvářit jako svatý bojovník. To je samozřejmě špatně. Aby mohla společnost fungovat, musí existovat rovnováha mezi svobodou, povinnostmi a odpovědností. Jenže za to, co se dnes děje, si můžeme sami. Lépe řečeno, je to v první řadě odpovědnost našich vládnoucích elit a v druhé naše, že jsme jim dali své hlasy. Ale v situaci, kdy se mezi sebou politici hádají jako vzteklí psi o kost, před očima lidu se urážejí, pomlouvají a znectívají autoritu vlastního stavu, nemůže to dopadnout jinak. K tomu připočtěte rozbujelou byrokracii, tisíce neustále měněných zákonů, v nichž se pomalu nevyznají ani právníci, stovky nesmyslných vyhlášek, neschopnost soudů někoho rychle a spravedlivě odsoudit, nemohoucnost policie, která nesmí nikde pořádně zasáhnout, aby neporušila něčí lidská práva, a drzost aktivistů. To vše se v knize slévá do devastujícího stavu, který nazývám ruleout.
Jak tedy v knize Evropa zanikne? Čím se to projeví? A co z povrchu našeho kontinentu zmizí a co zůstane?
Stejně jako po pádu Říše římské nezmizelo z kontinentu původní římské obyvatelstvo, nezmizela latina a římské umění, nezmizí ani v mém románu naše civilizace jako taková. Padnou jen vlády. Ale stejně jako se Germánům ubránila východořímská říše, později známá jako byzantská, ubrání se v mé knize podstatná část střední Evropy, tedy prostor koalice V4. Jde o spojenectví, o kterém k mému velkému překvapení prohlásil Michael Kocáb, že je třeba ho zrušit jako pátou kolonu. Nepochopil jsem však čí. Ale oni toho lidé napovídají, nelze všechno brát vážně. V mém románu se západní Evropa – stejně jako kdysi západořímská říše – dostane do područí nových vládců, tentokrát stoupenců Mohameda. Střední Evropa se ubrání a stejně jako křesťané za Karla Velikého nastupuje cestu reconquisty.
Úspěšně?
To už román neřeší. Končím literárním bodem zlomu, vítězstvím, které stejně jako kdysi v průsmyku Roncevaux zastaví expanzi půlměsíce. Jaký bude ovšem reálný osud budoucích evropských generací, nevím. V dějinách najdeme příklady, kdy se zcela zlomený a pokořený národ dokázal vzchopit a vybojovat si svobodu. Ale známe i situace, kdy civilizace svou nezodpovědností a hloupostí zahubila sama sebe. To však už není literatura, ale reálná historie.
Psali jsme:
Vlastimil Vonduška: Kronika zániku Evropy 1984 - 2054
Redakci PL můžete podpořit i zakoupením předplatného. Předplatitelům nezobrazujeme reklamy.
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
autor: Jiří Hroník
