Pane Lasico, z čísel, která jsou nám denně předkládána se zdá, že covid sice pomalu, ale přece jenom slábne. Co nám po něm v české společnosti zůstane za jizvy a rozdělení? Jak vy to pociťujete?

Já to vnímám především v té rovině, že to byla pro nás pro všechny dost velká zkouška. Vlastně pro celou společnost.

Museli jsme během té pandemie a kvůli ní často dost zásadním způsobem změnit chod našich životů a teď se musíme co nejodvážněji a nejpečlivěji začít připravovat na třetí vlnu!

Třetí vlnu? Vy tedy očekáváte další vlnu covidu?

A řekněte mi, proč bych to očekávat neměl?! Když přišla druhá, proč by neměla přijít i třetí? Ale už bychom mohli být lépe připravení.

Nicméně to nic nemění na tom, že absolutně netušíme, kdy to všechno skončí. Ta další vlna může přijít kdykoliv. A žádné přesné termíny nám nikdo na papír nenapíše.

Domníváte se, že vinou či přičiněním covidu prochází určitou společenskou transformací celý dnešní svět? Zvláště mám na mysli nástup on-line technologií, kdy už nebude fyzická přítomnost v mnoha případech nutností (viz home office)?

Podívejte se, já to takhle nevnímám. Pro mě jako pro umělce bylo ze všeho nejhorší po celou dobu to, že jsme nemohli hrát divadlo a divadlo ve formě home office neuděláte. Ani jakékoliv další přenosy včetně televizních, ten kontakt a tu původní profesi a poslání zkrátka nenahradí.

Jaká je současná situace vašeho divadla, které se muselo obejít bez státních grantů a pomoci eráru, pane Lasico?

Tak museli jsme se se vším tím nějak vyrovnat a museli jsme vydržet. Teď to vypadá tak, že začneme už brzy konečně znovu hrát a mám tím na mysli hrát před publikem, protože divadlo bez publika neexistuje.

Takže jste optimista z pozice divadelního principála?

Já bych neřekl, že jsem optimista. Samozřejmě začínáme hrát, ale čím dál tím více si uvědomuji, kterak je existence divadla úzce spjata s mojí osobou. Jinými slovy – dokud já budu hrát, dokud budu fungovat, pak se snad to divadlo podaří zachovat, ale tu další budoucnost vidím spíše v mlze.

Snad se toho ujmou lidé, kteří budou schopni jít dál i bez mého přičinění.

Pane Lasico, kultura patří mezi věci zištné. To jsou tedy ty věci, které letí přes palubu jako první, protože bez kultury se můžeme obejít, pokud nám už hodně teče do bot…

Ano, to máte pravdu, navíc víme, že i bez pandemie je kultura často to poslední, o co se stát zajímá. Zajímavé na tom je to, že jakoby až jakýmsi zázrakem ta kultura vždy nějak přežije. Což je neklamnou známkou toho, že lidé bez ní ve skutečnosti existovat neumí a nikdy nemůžou.

Jak přežívali období covidu herci? Máte o tom povědomí?

Tak toho je samozřejmě víc, co všechno dělali a co mohli dělat. Pokud já vím, tak někteří dokonce zkoušeli vlastně jen tak nějakou hru – jednak určitě z lásky k divadlu a jednak i proto, aby v té své profesi jednoduše nevyšli ze cviku.

Ale z čistě ekonomických důvodů museli přijmout opravdu lecjakou práci, protože to byla situace, která velmi krutě zasahovala do osudů celých rodin. A pochopitelně se to vše netýká jenom herců, ale také mnoha jiných pracovníků v oblasti kultury. Navzdory nějaké základní státní podpoře to postihlo prakticky všechny.

Když o tom tak hovoříme, není vám paradoxně někdy líto, že už neexistuje ten systém sociálních jistot minulého režimu?

Mně to líto není, protože já jsem ani tehdy nedostával žádné peníze navíc, když jsem měl zákaz pracovat – a to se stalo vícekrát, samozřejmě z politických důvodů. Takže já bych na tato léta zase s takovou nostalgií nevzpomínal.

Na co si myslíte, pane Lasico, že lidé potřebují umění?

Tak to by byla odpověď na rozsáhlý referát a já tady nechci nějak dlouze teoretizovat. Z pohledu divadla a herce to vidím tak, že důležitý a nejdůležitější je právě ten kontakt mezi lidmi, který nám byl v posledním roce znemožněn. To je podle mě jeden z hlavních důvodů, proč lidé potřebují umění.

A ten kontakt, ta sociální komunikace nám tady evidentně také chyběla…

To rozhodně, když teď jdete, tak vidíte všechny ty plné zahrádky, kavárny, obchody a brzy už snad zase i kompletně plná divadla či sportoviště. Člověk je tvor společenský a je jasné, že ten kontakt mu ty měsíce covidu v izolaci prostě chyběl. To jsou věci, které nelze ničím nahradit.

Myslíte si, že ten více než rok pandemie přispěl i k tomu, že lidé přehodnotili své žebříčky hodnot? Že už pro ně na prvním místě nejsou tolik peníze, ale více třeba zdraví nebo i ta duchovní sféra…?

(smích) To je typicky romantická představa. Možná že se vyskytnou jedinci či dokonce skupiny, které takhle svůj život osvíceně promění, ale ve chvíli, kdy se ten život vrátí definitivně do normálních kolejí, tak na tyto myšlenky podle mého názoru téměř všichni velmi rychle zapomenou.

Přirovnal byste to současné období k době poválečné?

Ne, to určitě ne. Po válce se lidé museli zdvihat z ruin. A to doslova a do písmene. Teď je ta situace přece jenom odlišná. Teď je to spíše o té potřebě komunikace a třeba jen takové maličkosti jako podat si ruku. Vždyť na to jsme už skoro zapomněli, že cosi takového vůbec existuje!

Rozhovor vedl Tomáš Procházka

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.