Ukázala nedávná návštěva Andreje Babiše v Bílém domě dobře nastavené vzájemné vztahy? Lze ji brát jako poctu? Bylo dobře, že český premiér navštívil i sídlo CIA?
Návštěva Andreje Babiše v Bílém domě je nepochybně úspěchem jak Andreje Babiše samotného, tak celé České republiky. Nic na tom nezmění denunciační a jedovaté komentáře Babišových kritiků a oponentů. Ukazuje jednak znovu obnovený geostrategický zájem USA o středoevropský prostor, ale nepochybně také potvrzuje zájem o lukrativní byznysové projekty v České republice, ať už jde o zbraně, jádro, lithium a další. Spojené státy navíc nemají velký zájem na posílení a politickém i vojenském osamostatnění Evropské unie. Také proto pro ně může být prohloubení spolupráce s výrazným kritikem současné EU, Českou republikou, zajímavé.
Návštěva CIA je nepochybně velkým bonusem této návštěvy a naznačuje intenzivní spolupráci obou zemí v této oblasti. Mnozí zahraniční státníci navštívili před Andrejem Babišem Oválnou pracovnu prezidenta USA, ale jen málokterý z nich měl možnost jednat také v centrále CIA v Langley.
Jak hodnotit náš vzájemný obchod s USA? Co říkáte tomu, že jedním z výsledků návštěvy české delegace u prezidenta Donalda Trumpa má být dohoda ministerstva obrany o koupi vrtulníků od amerického dodavatele, takže italští a němečtí výrobci budou mít smůlu? Mají nyní Američané větší šanci podílet se na dostavbě jaderných elektráren v Česku? Proč je případně preferovat před Rusy? Neměli bychom dostavbu svěřit USA jako signál, že jsou to naši spojenci a jsme s nimi?
S atomovou energetikou je to obdobné. Západního, tedy i amerického dodavatele, pro dostavbu Dukovan bychom tedy měli nejspíš preferovat. Předpokladem pro získání kontraktu musí být samozřejmě jasné konkurenceschopné parametry nabídky.
Tento měsíc jsme si připomněli dvacáté výročí vstupu České republiky do NATO. Jak členství s odstupem dvou dekád hodnotit, je pro nás přínosem? Měli bychom v rámci Aliance být aktivnější – například v Afghánistánu? Jak hodnotit to, že vydáváme na obranu jen 1,11 procenta HDP místo dvou procent, jak zní závazek členských zemí?
Vstup České republiky do NATO byl pro naši zemi ve své době, dle mého názoru, podstatně důležitější než přistoupení k Evropské unii. Jasně ukázal, že naše země patří na Západ a nebude nikdy hrát roli nějakého mostu mezi Východem a Západem, jak se o to někteří politici snažili. Členství v NATO nám zajistilo relativní bezpečí v regionu střední Evropy, kde se historicky střetávaly a stále střetávají zájmy velmocí. Neznamená to ovšem, že bychom se měli slepě spoléhat, že nás NATO bude chránit, aniž bychom pro to museli hnout prstem, jak je často vysvětlován článek 5 Atlantické smlouvy. Ten totiž ve skutečnosti říká: „Pomoz si sám a bude ti pomoženo…“ Což znamená, že musíme sami udělat pro vlastní ochranu maximum a teprve poté se naši spojenci zavazují nám pomoci. Je proto nesmírně žádoucí, aby Česká republika co nejdříve začala plnit svůj závazek vůči spojencům, investovat do své obrany minimálně dvě procenta HDP ročně. Neméně důležité však je, aby tyto investice směřovaly skutečně do obranných schopností naší armády, a nikoli na další masívní budování nějakých expedičních sborů působících v nejrůznějších koutech zeměkoule. Hlavní úlohou naší armády musí být obrana naší země. Působení našich vojáků v zahraničních misích by mělo být okrajovou záležitostí a mělo by být omezeno na humanitární akce, striktně pod záštitou OSN.
Psali jsme:
U příležitosti celosvětové kampaně Vlajka pro Tibet vystoupala skupina českých politiků v čele se senátory a exministrem Martinem Bursíkem na Sněžku s tibetskými vlajkami, tyto vlajky byly vyvěšovány po celé zemi, například Piráti ji vyvěsili v Praze, celkem se zapojilo na 750 měst a obcí. Je to přínosná aktivita? Měli bychom se mít před Čínou na pozoru?
Mávání tibetskými vlajkami a jejich vyvěšování na všech sloupech považuji pouze za exhibicionismus. Zapojují se do něj jen ti, kdož nemají jiná témata, případně touží po levném zviditelnění. Málokdo z účastníků těchto akcí asi ví cokoliv bližšího o historii Tibetu. Například to, že před okupací Pekingem vládla v autonomním, nikoli samostatném Tibetu, feudální teokracie s nevolnickými prvky. To pochopitelně nic nemění na krutostech, kterých se Číňané na tibetském obyvatelstvu dopouštěli a možná stále dopouštějí. Dávat ale rovnítko mezi demokracii a Tibet je směšné.
Před Čínou bychom se pochopitelně měli mít na pozoru. Stejně jako před ostatními velmocemi. Všechny mají na zřeteli především svoje vlastní ekonomické, vojenské, geostrategické a další zájmy a jen velmi málo dbají zájmů nás malých. O to více bolí bezzubost Evropské unie, která by měla zájmy malých evropských států hájit na mezinárodním poli.
RNDr. Martin Bursík
„Bojím se o Česko. Čechy jsem si idealizoval. Z pohledu člověka z východního Slovenska byla Praha pro mě symbol kultury. Domníval jsem se, že český národ je vzdělanější než slovenský. Pohled na český národ mi změnili sami Češi, když vidím, jak se vyvíjejí. Neváží si svobody, chybí respekt k lidskému životu…“ uvedl nedávno Fero Fenič. „Vzdělaný národ si nezvolí počůrávajícího se staříka,“ vyjádřil se jasně s tím, že se rozmýšlí, zda v této zemi chce zůstat. Lze se s takovým hodnocením ztotožnit?
Pana Feniče jsem vždy respektoval jako výrazného autora přesto, že jsem s některými jeho názory silně nesouhlasil. Češi a Česká republika poskytli panu Feničovi domov, možnost žít v naší zemi. Dali mu možnost se seberealizovat a zbohatnout. Jeho vyjádření vůči Čechům a českému prezidentovi proto nyní považuji za extrémně sprostá a urážející. Neříkají vůbec nic o směřování české společnosti. Zato říkají mnohé o panu Feničovi samém ...
Bruselský think tank ECFR, Evropská rada pro zahraniční záležitosti, spočítal, že kdyby v květnových volbách euroskeptici získali více než třetinu křesel, mohli by bránit přijímání nových zákonů a zásadním způsobem ovlivnit směřování EU. Bylo by to žádoucí, nebo je naopak potřeba hasit evropský dům, který nám hoří, jak říkají někteří proevropští aktivisté?
Souhlasím s odhadem ECFR ohledně možných výsledků příštích evropských voleb, stejně jako efektu, který tento výsledek bude – doufejme – mít na fungování Evropské unie.
Považuji za velmi žádoucí, aby EU zásadně přehodnotila svoje směřování a konkrétní kroky. Musí se vrátit ke kořenům evropské integrace, k principu rovnosti mezi členskými státy. Musí odmítnout diktát tandemu Paříž – Berlín. Evropská, čím dál těsnější integrace, jakkoli je do budoucna nutností, totiž nikdy nemůže fungovat na základě příkazů z Bruselu, případně Paříže nebo Berlína, ale výhradně ze svobodné vůle členských států.
Francouzský prezident Emmanuel Macron se rozhodl dva měsíce před volbami do Evropského parlamentu oslovit Evropany prostřednictvím otevřeného dopisu. Podle jeho slov musí Evropa hledat svou budoucnost, bránit se zneužívání nenávisti a v mnoha aspektech sjednotit své kroky. Solidarita podle Macrona tkví ve „společné azylové politice se společnými pravidly přijímání a odmítání“. Je Emmanuel Macron člověkem, který je schopen zachránit Evropu?
Francouzský prezident Macron se nejspíš vidí v roli nového Napoleona. Nemá, bohužel, ani Napoleonovy možnosti, ani jeho schopnosti. Zdá se mi, že se – pod zástěrkou sjednocení evropských azylových procedur – snaží přenést vnitřní francouzské problémy na bedra svých evropských sousedů. Nejvíce imigrantů přece do Evropy přichází z bývalých francouzských kolonií, které Francie ekonomicky po staletí využívala. Dnes jim ale nic nevrací. A proto jejich obyvatelé míří do své bývalé metropole za lepším.
Francie také „vyslala na pomoc Islámskému státu“ desetitisíce svých radikálních občanů. Nyní, po porážce IS, se jich tisíce chtějí do Francie zase vrátit. Proč by to měl být ale problém například naší republiky? To si musí prezident Macron vyřešit opravdu doma.
Na druhou stranu fandím Macronovi, co se týká jeho snah, bohužel nejspíš marných, o ekonomické reformy. Francie totiž žila svůj blahobytný život až příliš dlouho a brzy nebude z čeho brát. Nejdříve skoro dvě stě let bohatla ze svých kolonií. Po válce, ve které utrpěla značné šrámy, do Francie napumpovali miliardy dolarů Američané prostřednictvím Marshallova plánu. A na konci 50. let přišlo EHS, předchůdce EU, s dotacemi do francouzského zemědělství. Nyní zůstaly z bohaté hostiny na stole už jen drobty a Francouzům se to nelíbí.
Macron tedy určitě Evropu nezachrání. Naopak se ji snaží zavést do pekel. A myslím si, že nezachrání ani sám sebe.
Bývalý náčelník Generálního štábu Armády ČR Jiří Šedivý v rozhovoru pro Reflex pronesl, že do Evropy bude chtít nová generace migrantů z Afriky, v důsledku čehož se evropská společnost radikalizuje pod heslem, že „násilí plodí násilí“. Je to reálná hrozba? A co by s tím měla Evropa udělat?
Obávám se, že generál Šedivý má ve svých předpovědích pravdu. Není jediný. Stejně popisuje situaci v Londýně, kde desítky let žije, například spisovatel a novinář Benjamin Kuras. Komunity imigrantů v západoevropských velkoměstech se čím dál víc radikalizují a nemají již nejmenší potřebu ani snahu se přizpůsobovat většinové společnosti. V té však, kromě mlčící a ustupující většiny, existují také radikální elementy, které odpovídají na násilí imigrantů ve smyslu „oko za oko, zub za zub“ .Osobně jsem se s touto problematikou seznámil při svém působení v Alžírsku a Paříži. Domnívám se, že pokud vlády v zemích, jako jsou Francie, Velká Británie nebo třeba Belgie a další, nedonutí své menšiny přistěhovalců respektovat zákony a zvyky hostitelské země, dosavadní mlčící většina společnosti se také zradikalizuje a vezme právo do svých rukou.
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
