Pane doktore, co nám přinášejí stále častější snahy o úpravu výkladu jistých historických událostí či životů konkrétních osobností? Převažuje historická přesnost nad ideologickými zájmy?
Domnívám se, že je to v souvislosti s tím, že nás v poslední době opouštějí očití svědkové některých událostí. Ano, skutečně dochází k pokusům některých lidí některé věci dezinterpretovat, některé osoby vymazávat a některé historické události vykládat úplně jinak.
Jak se díváte na stále běžnější praxi, že se k sochám a pamětním deskám dodává vysvětlující text?
Osobně se domnívám, že je vždy lepší připojit vysvětlující text než sochu zbourat.
O čem vypovídá skutečnost, že se u nás stále častěji řeší, zda jsou ulice pojmenovány správně a zda ta či ona socha má stát na tom kterém místě? Mohou tyto tlaky do budoucna přinášet nějaké problémy, například co se výkladu historie týče?
Pokud pojmenováváme nějakou ulici nebo umísťujeme nějaký pomník, tak by to mělo být po zralém uvážení všech aspektů této věci. V poslední době je možné vidět, zejména na Praze 9, velice chvályhodnou iniciativu pojmenovávat ulice v nových čtvrtích po vynikajících osobnostech protinacistického odboje. Tyto iniciativy jsou podle mého názoru v pořádku a měly by být do budoucna podporovány.
Letos byl v pražských Řeporyjích instalován památník vlasovcům coby připomínka jejich role při osvobozování Prahy. Vy osobně jeho instalaci vítáte? Co říct k té následné debatě a protestům? Pomník stále budí emoce, šlo snad zejména o to? Nedávno například jeden občan, odpůrce vlasovců, natřel tančík s německou přilbou na vrcholku pomníku narůžovo.
Považuji za překvapivé, že někdo sedmdesát pět let po válce řeší otázku pomníku vlasovcům, navíc v situaci, kdy už přes třicet let mají pomník na Olšanských hřbitovech. Účast příslušníků ROA, tzv. vlasovců, v bojích Pražského povstání je neoddiskutovatelným faktem, dokumentovaným jak dochovanými písemnostmi, tak tisíci fotografií. Tvrdit, že se vlasovci Pražského povstání na straně povstalců nezúčastnili, zkrátka není možné.
Co říci na skutečnost, že na jedné straně pražští starostové památníky odstraňují (Kolář, socha Koněva), nebo přidávají (Novotný, památník vlasovcům), nebo přejmenovávají ulice (Hřib, náměstí Borise Němcova před ruskou ambasádou) a na straně druhé pak tyto politiky musí dlouhé měsíce chránit policie? Dostala se ta historická debata do příliš vyhrocené roviny?
Soudím, že debatu do vyhrocené roviny nedostali tito starostové, ale ti, kvůli nimž museli být chráněni Policií ČR.
V červnu se v Německu dočkala odhalení socha V. I. Lenina. Zatímco u dříve odhalené sochy Karla Marxe se argumentovalo tím, že coby filozof jisté zásluhy má, jaké důvody lze najít u Lenina? Vy sám byste s takovou sochou souhlasil?
Vzhledem k tomu, že jako historik dobře vím, čeho se bolševici dopouštěli na vlastním obyvatelstvu a zejména poté, co v Rusku převzali moc, s odhalením sochy bych nesouhlasil.
A jaké vysvětlení nalézt pro skutečnost, že zatímco Leninovi byla nová socha vztyčena, tak současné pomníky Winstona Churchilla a jiných vadí?
Aktivity některých lidí z poslední doby – ve smyslu zpochybňování vynikajících historických osobností a bourání jejich pomníků – mi nepřijdou normální. Zejména ataky vůči pomníkům Winstona Churchilla si beru velice osobně, protože jde o státníka, který v roce 1940 stál jako jediný proti nacistickému Německu a podařilo se mu Velkou Británii ubránit. Nebýt Churchilla, nebylo by pravděpodobně ani vítězství ve druhé světové válce.
K poškození sochy Churchilla se vyjádřil i prezident Miloš Zeman, podle kterého šlo o popření naší historie. Odstranění sochy Koněva pak prezident považuje za hloupé, směšné a komické. Co jeho slovům říkáte?
V případě Churchillova pomníku s panem prezidentem plně souhlasím. Pokud jde o pomník maršála Koněva, mám odlišný názor. Domnívám se, že opakující se vandalské útoky vůči této soše neumožnily Praze 6 řešit situaci jinak.
Máme ve své vlastní historii nějaké resty, které by bylo potřeba ujasnit, či vyřešit?
Máme restů tolik, že zajistí práci tisícovkám historiků na dlouhá desetiletí. Jako příklad může sloužit náš odboj proti nacistickému Německu, kde dosud nemáme dějiny protinacistického odboje a stále jsme ani nespočítali své padlé a zavražděné z druhé světové války.
Veřejným prostorem otřásla také lidická kauza. Pořad Reportéři ČT odvysílal kontroverzní reportáž, ve které byla jedna z lidických žen vykreslena jako udavačka. Vy jste ředitelem Památníku Lidice, jaký dopad na vaši organizaci měla tato kauza? Jak se zhruba ročním odstupem na celou kauzu a přístup autorského týmu reportáže nahlížíte?
Obvinění paní Alžběty Doležalové z údajného udavačství vzniklo nekvalitním vyhodnocením dochovaného historického dokumentu. Celá kauza měla velice negativní dopad, zejména na dceru této ženy – jedné z mála přeživších lidických dětí, což pochopitelně rezonovalo v celé obci a rezonuje dodnes.
Co dělat pro to, aby se podobné věci neopakovaly?
Tento případ jednoznačně ukazuje na to, jak obrovskou zodpovědnost mají historici, kteří pracují s historickými prameny, a zejména ti, kteří se věnují našim nejnovějším dějinám. Určité opomenutí nebo snaha po hledání senzace za každou cenu může vést k nenapravitelným škodám.
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
