Pane Gašparoviči, když se v polovině 90. let dostal k moci Michail Gorbačov, nastalo v éře glasnosti a perestrojky jisté uvolnění, ale že dojde až k pádu celého komunistického východního bloku a posléze i Sovětského svazu, to patrně předvídal málokdo. Nebo jste byl mezi těmi, kteří predikovali, že spartakiáda v roce 1990 už se konat nebude?
Mám-li hovořit za sebe, tak něco takového mě opravdu nenapadlo. Nedokázal jsem si představit, že by došlo k tak velkému zlomu – navíc tak jednoznačně, a tak rychle.
Fotogalerie: - Zeman, Gašparovič a poslední cihla
Samozřejmě, že atmosféra mezi lidmi, zejména studenty, už leccos naznačovala. Začalo se to uvolňovat v Maďarsku, v Polsku. V Bratislavě začaly vycházet první samizdatové noviny, kde se psalo to, co by si ještě před časem nikdo ani nepomyslel, že je vůbec možné napsat. Takže pod tou pokličkou se skutečně něco dělo.
Jak máte v paměti zapsány ty památné listopadové dny roku 1989?
Já si velice živě vzpomínám na studentské demonstrace, když v Bratislavě vyšli studenti do ulic už 16. listopadu na základě toho, co se chystalo v Praze, a už v té atmosféře zcela zřetelně rezonovaly ty přicházející změny. No, a 17. listopad – to byl jeden velký výbuch – a studenti se začali organizovat. Já si vzpomínám, že na fakultě se vytvořil stávkový výbor, který vedl Martin Krivák, a ten přišel za mnou, jestli bych mu nepomohl s vytvořením studentské rezoluce.
Fotogalerie: - Gašparovič a Štěch
A pomohl jste?
Tak určitě jsem se snažil, jinak byste se museli zeptat jeho, ale věřím, že ano.
Pane Gašparoviči, vy už jste podobnou situaci zažil v roce 1968. Neobával jste se identického vývoje?
Tak samozřejmě, že jsem měl obavy. Velmoci se vždycky zabývají především svým postavením a jdou si tvrdě za svými vlastními zájmy.
Proto si myslím, že kdyby sem znovu dorazila „osvoboditelská vojska“, tak by ze Západu patrně žádná velká odezva nebyla. Možná by tomu bylo jinak, kdybychom se postavili skutečně na tuhý odpor jako Maďaři v roce 1956, potom už by západní země asi musely nějak zasáhnout, a ne jenom přihlížet. Ale to jsou samozřejmě jen úvahy.
Vzpomenete si, co jste přesně dělal 17. listopadu 1989?
Vím, že jsme s kolegy bedlivě sledovali to, co se dělo v Praze. A pak jsme rychle utíkali do města zjistit, co se děje tam. Takže jako asi většina občanů tehdejšího Československa jsem tyhle historické okamžiky strávil především venku na ulicích.
Pane Gašparoviči, existuje něco, co byste z té komunistické doby rád zachoval a přenesl do té doby dnešní?
Tak protože jsem se 26 let pohyboval v hokeji, tak můžu jmenovat třeba právě celý ten systém výchovy nových talentů, který nám záviděl celý svět, protože stát dával tehdy na sport mnohem více peněz a dával je prakticky přímo, respektive přes odbory, které dnes bohužel jsou z toho procesu zcela vyňaty. Tak to je jeden z příkladů…
Někdy ta nenávist ke všemu ruskému končí až tak bizarními a absurdními spory, jako jsme měli nedávno v Praze (a vlastně stále máme). Mám na mysli snahy o odstranění sochy maršála Koněva, která na tom místě stojí už půl století. Nevím, zda jste tento hojně medializovaný spor taky sledoval. Pokud ano, jaký je váš pohled?
Spíše jen zdálky, ale máte pravdu, že už je to trochu absurdní.
Ale to je věc lidí v Česku, jak se k tomu postaví. Jestli je pro ně důležitější ukončení druhé světové války, nebo invaze „spojeneckých“ vojsk v roce 1968.
Za sebe vám neumím dát jednoznačnou odpověď. Ale přiznávám, že ten rok 68 byl strašný a ty zážitky jsou pro mě stále velmi živé. Ale celkově je to taková schizofrenie v tom historickém kontextu.
Český prezident Miloš Zeman tuto sobotu 16. listopadu slavnostně otevře Český dům v Bratislavě. Jste mezi pozvanými, přijdete?
Ano. Já na to otevření zcela jistě půjdu.
Možná nevíte, jak dlouho už se o ten Český dům na Slovensku marně usilovalo. Když to jen ve zkratce nastíním, v čem byl vlastně hlavní problém, tak tam totiž vznikl velký spor mezi občany české národnosti v Bratislavě a v Košicích, protože se argumentovalo tím, že na východě žije více lidí české národnosti, takže přece nemůže být Český dům v Bratislavě atd. A tím se to opravdu neúměrně protahovalo. Takže jsem samozřejmě velice rád, že konečně všechno dospělo ke zdárnému konci.
Je trochu paradoxní a v Česku hojně kritizované, že český prezident odjede v sobotu na Slovensko, aby tam mimo jiné při příležitosti otevření tohoto Českého domu zavzpomínal na listopadové události roku 1989, zatímco ani jedné z českých akcí k 30. výročí pádu totality se, jak už avizoval, nezúčastní…
Tak to opravdu nevím, neznám všechny ty okolnosti, je to jeho rozhodnutí a nerad bych ho komentoval.
Za těch 10 let, kdy jste byl slovenským prezidentem jste se ale s Milošem Zemanem určitě setkal mnohokrát, takže určitý názor jste si na něj jistě vytvořil...
Já se s ním znám dokonce ještě z dřívějších dob, kdy jsem působil v Praze, a vždy jsme spolu bez problémů komunikovali.
Jako prezidenti jsme se potkávali samozřejmě často. Nejen při vzájemných návštěvách, ale také na setkáních V4 nebo třeba konferencích při NATO. Ne pokaždé jsme se názorově shodli, přesto můžu říct, že alespoň v těch letech, kdy jsem byl v úřadě (do roku 2014), tak Miloš Zeman zastával svou práci v těchto mezinárodních institucích vždycky kvalitně a profesionálně.
Pane Gašparoviči, my si připomínáme 30 let od pádu komunismu a nazýváme to 30 let svobody a demokracie. Kdy jste vy osobně cítil, že ta demokracie začíná poněkud pokulhávat? Byly takové chvíle?
Pane redaktore, víte, to je dost složité. Já to musím rozdělit. Jako obyčejný občan, který nemá žádné funkce ve státní správě či v politice, bych vám mohl otevřeně říct, že tehdy a tehdy jsem se cítil nesvobodný a podobně, i když podle toho, jak teď už ne jako prezident jezdím po Slovensku, tak bych řekl, že po těch 30 let opravdu všechno směřovalo ve prospěch demokracie a svobody našich lidí. To je jeden pohled, který si ale můžu dovolit ventilovat až posledních 5 roků.
Jako vysoký státní činitel totiž jednoduše musíte zachovat určitou diplomatickou korektnost, to znamená, že ten váš postoj je přece jen trochu jiný než u toho normálního občana.
Ale abych to shrnul: těch 30 let přineslo Slovensku svobodu, přineslo zlepšení sociálních poměrů, možnost cestování a také výrazně zlepšilo samotné postavení naší země v zahraničí. Jsme členy NATO, jsme členy Evropské unie a naši diplomaté jsou dnes známí prakticky po celém světě.
Když jste hovořil o té diplomatické korektnosti, jak jste snášel ten neustálý „dozor“ médií? Byl jste logicky pod jejich drobnohledem…
Přesně tak, to máte pravdu a nebylo to tedy vůbec jednoduché.
Média o vás často ráda napíší to, co jste o sobě ani vy sám netušil.
Novináři totiž bohužel nezřídka pracují se zfalšovanými a nepravdivými informacemi a speciálně některé noviny mají nejraději polopravdu. A polopravda pravdu zabíjí!
Pane Gašparoviči, viděl jsem, že na Slovensku nyní vychází první ze čtyř komiksových knížek, které mají mladým čtenářům přiblížit dobu před 30 lety, v níž se děj odehrává. Ale upřímně řečeno, je vůbec možné všechny ty naše tehdejší prožitky, obavy, naděje a emoce reprodukovat natolik věrně, aby se přiblížily té mladé generaci?
Podle mě jen velmi těžko. Protože myšlení dnešních mladých lidí je už nastavené úplně jinak. My jsme zažívali tu dobovou ideologii, jejich ideologií je volnost a svoboda. Takže ten náš pohled prostě nedokážou pochopit.
17. listopad 1989 byl nejen startovním výstřelem pro zrod demokracie a svobody, ale také pro vznik samostatného slovenského státu.
Dodnes slýchám zvláště od těch starších lidí, že to tehdy byla jen politická hra a nás občanů se nikdo ani nezeptal, protože například v referendu bychom jistě zachování federace podpořili. Jak na to období a jeho konsekvence nazíráte vy?
Já si myslím, že to rozdělení přišlo nakonec v čase, který byl pro oba nové státy v podstatě optimální.
Já sám jsem původně nebyl pro rozdělení, ale pro konfederaci, nicméně postupně jsme jako politici zjistili, že tudy zkrátka cesta nevede.
Navíc ke konci už ta snaha o rozdělení byla větší v Česku než na Slovensku. Tradičně se tehdy říkalo, že z jedné strany Češi pracují na Slováky a z té druhé strany, že Češi nás Slováky okrádají. A to byla taková historická mantra všech jednání o budoucím společném státě, která nás nasměrovala k tomu řešení, jaké jsme nakonec zvolili.
Každopádně dnes si můžeme bez problémů sednout k jednomu stolu, hovořit spolu a vzájemně spolupracovat. A není mezi námi žádná historická křivda.
Pane Gašparoviči, vy jste byl až do roku 2002, kdy jste se nerozešel v dobrém s Vladimírem Mečiarem, jednou z hlavních postav poněkud kontroverzního hnutí HZDS, které je historiky hodnoceno spíše negativně. Jak s odstupem času hodnotíte své působení v této straně a celé to období zejména 90. let?
Samozřejmě tam byly chyby, to nelze popřít. Největším neštěstím té dosti hektické doby byla privatizace, která přitom byla nutná a potřebná. Ale bylo to těžké jak pro slovenské, tak i české politiky.
Když mám hodnotit HZDS a jeho zahraniční politiku, tak musím říct, že to bylo opravdu těžké období, kdy nám nepomáhala ani česká strana.
Nechci tvrdit, že nám přímo nějak úmyslně škodila, ale nepomáhala například s účastí slovenských diplomatů na některých důležitých politických akcích a nepodala tu pomocnou ruku. Možná to byla ještě trvající averze po tom rozdělení federace, nemyslíte?
Možná, že i tak to mohlo být, samozřejmě. I když ti hlavní představitelé tehdejší české vlády, pokud si vzpomínám, byly všichni pro rozdělení toho společného státu.
Pane Gašparoviči, na slovenskou politickou scénu nyní znovu vstupuje Vladimír Mečiar, kterého vy osobně znáte, myslím, nadmíru dobře. Domníváte se, že může mít úspěch?
Já si myslím, že to období intenzivní a do budoucna prospěšné práce už v jeho případě minulo. Ten návrat do politiky je samozřejmě jeho svobodným rozhodnutím, ale myslím, že politici, jako je on, nebo i já, už toho dnes opravdu tolik nového přinést nemůžou.
Můžou nepochybně pomáhat, ale nikoliv určovat další vývoj celé naší země.
Rozhovor vedl Tomáš Procházka
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: .
